Úsměvy ze ZOO: termiti

Když jsme se konečně dočkali rána, které bylo ošklivě šedivé a pošmourné, tak už nám svítala alespoň malá naděje, že budeme schopni zakročit.

Zřícená střecha

Každý z mužů dostal čaj (také vylepšený rumem) a pak jsme vystoupili tam, kde ještě před nedávnem byla půda. Něco tak hrozného jsem ani nepředpokládal. Takřka polovina střechy se zřítila a byla to zrovna ta část, která kryla náš byt. Naštěstí zůstala zachována levá polovina, pod níž jsem měl svou pracovnu sousedící s Bubiho pokojem a místností Manilovou. Topná tělesa zavedená i sem (pro případ rozšiřování laboratoří) vehementně sálala tepelnou energii a bohudíky nebyla poškozena. Strop patra vydržel ten nápor materiálu, ale vypadal v této chvíli jako nasáklá vodní houba.
„Jestli něco neuděláme, tak se to brzo zřítí,“ řekl jsem k oběma přátelům a začal prohrabávat rozlámané části krovu a hromady polámané krytiny. Bubi se zatím snažil uvolnit několik celých trámu zakrytých zčásti sutí a Manila mu posunky naznačoval, jak na to jít.
„Musíme ty trámy a všechno, co zůstalo, využít,“ mluvil jsem spíš k sobě, protože oni mě nemohli na tu vzdálenost slyšet. 

A jak jsem se tak při přemýšlení o provizorních řešeních probíral tím výsledkem katastrofického řádění počasí, vyhrnul se proti mně po jednom z trámů pochodující nevelký šestinohý tvoreček. Totiž vyhrnul není to správné slovo, protože on se jen tak, jakoby v posledním tažení, ztuhlý zimou, sunul po podkladu a svítil do šera žlutohnědým tělíčkem. Strnul jsem.

Termiti!

Muj mozek začal horečně pracovat a s neúprosnou samozřejmostí zařazoval tvora v systému taxonomických jednotek, až se mu to nakonec podařilo.
„Bubi!!!“ zařval jsem z plných plic, „ty mrcho prašivááá!“
Oba muži na opačném konci zbořeniště se narovnali a s vytřeštěnýma očima se dívali směrem ke mně. Já se obrátil a klopýtaje přes překážky, doběhl až k nim a vrhl se na černocha.
Podařilo se mi ho i přes svaly, jimiž oplýval, povalit na zem a chroptě jsem ho škrtil a rdousil. Za okamžik chroptěl stejně jako já, jenže ze zcela jiného důvodu. Tu jsem však ucítil náraz, jak se do mě vší svou silou opřel Manila, aby tak zabránil blížící se vraždě. „Co blázníš, šéfe?“ zeptal se mě, když mi kleěel na prsou.
Chvíli jsem oddychoval jako parní lokomotiva a pak se mi podařilo vypravit: „Ten hajzl, já ho zabiju!“
„Proč?“ vytřeštil černoch oči.
„Víš, proč to spadlo, ty palice umouněná?!“ křičel jsem, jak to jen šlo, „ty tvý mrchy nám sežraly střechu nad hlavou.“
„Jaký mrchy?“ zeptal se Manila.
„Termiti!“ začínal jsem se uklidňovat. „Ty jeho zatracený termiti mu nejspíš frnkli a teď se tedy krmí mojí střechou.“
Ano, taková byla pravda. Termiti, kterým se z nám neznámých důvodů podařilo opustit laboratoř, tak tihle drobouncí tvorečkové se usadili na vytápěné půdě a kdoví, jak dlouho zde holdovali ochutnávání krovu. Zarazil je až chlad vzniklý prouděním vzduchu po té střešní havárii.

Přeci jen happy end

Během následujících jarních měsíců se nám podařilo obnovit všechno poškozené a vypořádat se s hrstkami přežívajících všekazů. Královnu jsme však nikdy nenašli a je naším zbožným přáním ji ani nikdy neobjevit. Doufáme, že zemřela chladem za té deštivé noci na konci března.
Musím přiznat, že Bubi, snad z pocitu viny, stál všude v první linii a nešetřil ani svými úsporami, aby si zas získal místo v našem společenství. Při všech těch zmatcích se navíc naučil obstojně češtinu (hlavně díky mým synům, kteří na oplátku již toho léta mluvili plynně amharsky). Ale ačkoliv se bytová otázka brzy vyřešila a my měli každý zase svůj domov, zůstalo všechno tak, jako té bouřlivé noci na počátku jara.
Už jsme nikdy více nerozdělovali místnosti podle majitelů, ale všichni byli doma všude a takovéhle soužití se nám začínalo víc a víc líbit.
Lampa mi svítila přes rameno do otevřené knihy o migraci zvířat a oči se mi klížily. Obývák praskal ve švech, jako každého večera, když se celé osazenstvo domu dívalo na televizi. Už už jsem mohl usnout, když mi nikdo podstrčil pod nos sklenku kokosového likéru. Dámské pití - prolétlo mi hlavou a zvedl jsem oči k Bubimu.
„Co to piješ? Já myslel, že přišla některá z holek…“
„Vem si,“ pobídl mě a zůstal stát.
„Co je?“
„Víš Šišáku,“ připravoval se k nějaké ožehavé rozmluvě a nevěděl, jak na to.
„Máš nějaký problém?“
„Soukromý, jo, to jo, vyhrkl a zatěkal po místnosti.
„Tak půjdem do pracovny,“ řekl jsem a zahlédl, jak se mu ulevilo. Co asi tak může mít on za problémy, pomyslel jsem si a trošku naštvaný, že ruší můj klid, jsem se odebral na opačný konec domu.
V pracovně jsem sáhl do šuplíku a vylovil lahev vodky. Byla však prázdná, a tak jsem si jen zapálil cigaretu a čekal.
„No víš,“ zase tak nějak přešlapoval na místě, až mi to nedalo a povzbudil jsem ho: „Tak se neboj a mluv.“
„Já miluju naši Milunu a chtěl bych si z ní udělat manželku.“
Nemohl jsem se nezasmát a řekl jsem: „A v čem je problém, tak si ji vem. Nebo chceš můj souhlas?“
„Ona o tom neví, jsme jen kamarádové.“
„Cože?“ neubránil jsem se, ach jo, tihle lidi maj starosti, takový bych chtěl taky. Ale on už mi nedal čas na jakékoliv námitky ani rozjímání a přešel bezostyšně k věci: „Nemohl bys jí to říct?“
„Proč já?“ ohradil jsem se.
„Já se bojí, že je černej… že mě nebude chtít.“
„Jo a ty myslíš, že když se jí zeptám já, že si tý tvý barvy nevšimne, co?“
„Ne, ale…“ zaprosil.
„No já to teda zkusím, Bubi, jenže si stejně myslím, že do tohohle by se vám nikdo třetí míchat neměl.“
Moji námitku však jako by neslyšel, jen se ukláněl a děkoval a najednou zmizel, abych si to snad ještě nerozmyslel.
No a tak ještě téhož večera, aby věc nevázla, vydal jsem se po rozchodu společnosti do ložnice doktorky Fuxové. Zaklepal jsem a vstoupil, načež jsem zjistil, že tato okouzlující dáma spává dočista nahá.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT)