Při čtení článku o jistém africkém papoušku v časopise Papoušci mě zaujala stať o jedovatosti bezu černého.
Chovateli po pozření papoušek uhynul. Shodou okolností jsem den předtím vyměnil stará bezová bidla za nová. Zděšeně jsem se vydal obhlédnou stav všech svých chovanců sedících již několik let mj. na bezových větvích. Samozřejmě či naštěstí jsem nic vážného nezpozoroval. Snad až u páru alexandrů velkých. Tito papoušci bezovou větev (průměr u držáku pletiva 5 cm) zcela zdevastovali. Na samce měl tento čin očividně kladný dopad, protože se přede mnou naparoval na zbytku bidla. Jeho výraz jednoznačně naznačoval, že chce další bidélko. Jelikož jsem mu řekl, že nejsem jeho otrok a „dnes“ již nic nedostane, rozkousal vodorovnou desku, na které má misky se zrním a vodou. Uklidněn představou, že papoušci jsou v pořádku, vybaluji večer všechny publikace a časopisy. Bohužel o dřevinách vhodných a nevhodných nic moc.
V drtivé většině je doporučeno použít nezávadné větve ovocných stromů a tvrdých dřevin. Zde si dovolím poznámku o nezávadnosti ovocných dřevin. Nechci pomlouvat (sousedy a jiné pěstitele), ale člověk stříká chemikáliemi své výpěstky na poli a stromy pořád. A ty postřiky smrdí věru strašně. Na vesnici používají postřiky (fungi, herbi, pesti a všelijaké jiné cidy) proti všemu doslova všichni. Nevím, jaký „poločas rozpadu“ mají látky obsažené v postřicích, ale osobně bych větve ze zahrady nepoužil.
Vrátím se k literatuře. Knížka p. Chvapila 101 rad chovatelům exotického.ptactva str. 29, uvádí některé vhodné a nevhodné rostliny. Jenže jako vhodné jsou vypsány mj. břečťan, vrby, bez červený a černý. O všech jsem slyšel (na burzách a od kamarádů), že jsou jedovaté. Jednomu „zdechly“ andulky poté co „ožraly“ břečťan, který se došplhal k jejich voliéře, jinému rozely po instalaci bidel z „rovných haluzí keře, který roste u cesty“!!! atp.(zde bych viděl problém spíše v tom, že rostly u cesty nebo jde o netvarec křovinný? ). Polemiky se vedou i o jedovatosti vrby. R. Low v monografii Amazónci r. Pionites uvádí na str. 24 vrbu jako vhodnou. Horst Bielfeld v publikaci Všechno o velkých papoušcích str. 20 uvádí jako vhodné do voliéry větve listnatých stromů, především ovocných dřevin, vrb, topolů, lísek a ptačího zobu.
Já osobně dávám mým papouškům vše, co dostanu ve větrolamu pod ruku (pilku). Nejvíce používám černý bez v jakémkoliv ročním období. Dávám jej do voliér s květy, bobulemi, kůrou i listem. Papouškům dávám i vrbu (klasickou a tu zkroucenou, ne smuteční). Vrbu dávám s kůrou i listem. Před vánocemi i po nich instaluji do voliér celé vánoční borovičky (stromky). Dával jsem i planou trnku, ale s tím jsem přestal. Tento keř vytváří ostny. Pokud byli papoušci v klidu nikdy na trn nedosedli, ale pokud probíhala při hnízdění kontrola, bál jsem se o zranění některého jedince. Rovná dlouhá bidla z „keře co roste u cest“ ,ale i v křovinném patru okraje lesů a větrolamů jsou patrně haluze planého javoru. Ten používám také. Ptáci jej nemají tak moc v oblibě, kůra je totiž hořká. Ano, ochutnal jsem. Toto neplatí u alexandrů velikých, můj pár devastuje všechno dřevěné. Občas uříznu i větev topolu. Ten je pro svoji hořkost u agapornisů a rozel oblíben velmi málo. Nejméně používám břízu. O bříze jsem zaslechl, že je zdravá a pro ptáky velmi vhodná. Já V únoru letošního roku vydal známý holandský chovatel alexandrů G. J. Bastiaan velkou knihu mutací a kombinací alexandrů pod názvem „Aziatische parkieten en hun Mutations“. V nakladatelství byla vydána v anglickém, holandském a německém jazyce vždy za cenu 75 Eur. Je zde na 560 stránkách křídového papíru uvedena kompletní genetika křížení jednotlivých mutací, doplněna 440 velice zdařilými barevnými fotografiemi. Jsou zastoupeny veškeré mutace i kombinace alexandrů malých, velkých, rudohlavých, černohlavých, čínských a vousatých. Materiály byly čerpány nejen z evropských chovů, ale jsou zde použity i z chovů australských, pakistánských a amerických. Perfektní jsou zejména fotografie hlavových mutací alexandra velkého nebo rudohlavého, ale i několik fotografií alexandrů, kdy jedna podélná část těla je svrchu i zespoda jiné barvy než druhá podélná část. Jak autor sám uvádí, pracoval na knize 5 let spolu se svým otcem T.Bastiaanem – mj. též známým chovatelem alexandrů, se kterým již v roce 1992 vydali svoji první společnou knihu o alexandrech a jejich tehdy dostupných mutacích.
Na internetových stránkách www.aziatische-parkieten.nl má chovatel G. J. Bastiaan svoji prezentaci chovu mutačních alexandrů. A navíc na jeho úvodní stránce je v pravém rohu odkaz jako obrázek alexandrů s nápisem Psittacula World, po jehož rozkliknutí se nám umožní vstup a shlédnutí chovů dalších předních evropských i mimoevropských chovatelů většinou mutačních alexandrů. Například u chovatele v USA jsou k vidění zdařilé fotografie mutačních alexandrů s černou kresbou po celém těle.
Ačkoli já sám mutační alexandry nechovám, přesto jsem byl fascinován výše uvedenou knihou a každému zanícenému chovateli mutačních alexandrů ji velice doporučuji, neboť se z ní dá dlouhá léta čerpat zvláště podrobně uvedená genetika. Přeji Vám mnoho pěkných zážitků a hodně volného času. Zvláště pak těm z Vás, co dají přednost zmíněným internetovým stránkám - jestliže chcete navštívit všechny odkazy, vyhraďte si čas i několik hodin.