Volání divočiny: Kapitola XII. – Volání dálek – 3. Část

Již několik let se v rakouských Alpách a dnes už také v Orlických horách jezdí seriál extrémních závodů psích spřežení. Každý z nich je originální a charakteristický něčím jiným. Na startu těchto závodů, téměř od prvopočátku, stává i známý český musher Pavel Kučera.

IRON SLED DOG MAN aneb Alpy extrémně

1. Prozraď nám, o co v tomto seriálu jde a čím se jednotlivé závody od sebe liší?

Jedná se o prestižní seriál extrémních závodů, který nemá ve střední Evropě obdoby. Musher a jeho spřežení, kteří dokončí v průběhu jedné sezóny všechny závody seriálu, získávají titul Iron sled dog man. Za celou historii této soutěže se uvedeným titulem pyšní pouze necelá patnáctka musherů. Závody v Alpách, řadící se do seriálu jsou tři: Wildkogel, pověstný svým ohromným převýšením, které činí často více než 2000 m. Innerkrems, pyšnící se také velkým převýšením, ale především několika dlouhými strmými sjezdy, které bývají někdy přirovnávány k volnému pádu. Třetím, nejmladším závodem je Dachstein, jezdící se na ledovci ve velké nadmořské výšce. Čtvrtý díl seriálu – Šediváčkův long v Orlických horách se vyznačuje členitostí terénu, náročnými klimatickými podmínkami a především svojí délkou (222 km).

2. Jaký typ musherů tyto závody jezdí?

Najdeme zde jak bývalé vrcholové sportovce např. v lyžování, tak nenapravitelné romantiky, kteří sem přijíždějí za krásami hor. Účastní se jich špičkoví závodníci z celé střední Evropy, takže seriál bývá často nazýván neoficiálním mistrovstvím Evropy. Účastnit se mohou pouze spřežení složená z čistokrevných severských psů s PP. Až v posledních letech bylo učiněno několik vyjímek těm, kteří v průběhu kariéry přešli na závodní křížence.

3. Jak je to s českou účastí na těchto podnicích?

Mimo mého spřežení, které se těchto závodů účastní již asi 8 let, se na startu vystřídala celá řada českých musherů. Mnozí se zalekli a řekli víckrát ne. Dá se říci, že v současné době se zdravé jádro stabilizovalo a seriál jezdí sehraná zkušená parta. Pro některé z nich znamená především první závod – Wildkogel vynikající nastartování formy pro nadcházející závodní sezónu. Ačkoliv v těchto podnicích jde především o prestiž a bezkonfliktní dojezd, začíná česká reprezentace velmi důrazně promlouvat i do výsledkových listin.

Čas od času se člověk zasní, najednou mu začne připadat naše krásná země malá, tratě krátké a klima příliš mírné a začne po očku pokukovat po územích severněji položených, které mají ke kořenům mushingu hodně blízko. Na to, proč právě Rusko a jaké dojmy ve mně zanechalo, jsem si dovolil položit pár otázek sám sobě:

Rusko země neznámá

1. Proč jsme v únoru tohoto roku zamířili, spolu s kamarádem Pavlem Kučerou, naše seveřanská spřežení právě na území bývalého Sovětského svazu, konkrétně do Karélie a na poloostrov Kola, je poměrně snadné odpovědět.

O nádherné přírodě Karélie jsme už kdysi dávno četli v knížkách Rudolfa Luskače, na centrální Kole nás lákala bílá místa neprobádaných drsných pustin. Příchuť neznáma zvyšoval fakt, že v těchto pustinách nikdo ze středu Evropy dosud se psím spřežením nejezdil.

2. Dá se předpokládat, že nebylo až tak jednoduché vycestovat se psím spřežením do těchto oblastí?

Samozřejmě, v prvopočátku jsme vůbec netušili do čeho jdeme. Po psech bylo vyžadováno vyšetření krve na toxoplazmozu, trusu na parazity a klasické očkování, ne starší šesti měsíců. My jsme si museli opatřit pozvání a vízum, další formality nás čekaly až na místě, kde každý pohyb cizinců místní úřady pečlivě evidují. Dalším problémem bylo získat jakékoliv informace, kontakty či mapy daného území. Naštěstí se nám podařilo vypátrat kamaráda, který se zde pohyboval v létě na kole. Z jeho videa jsme získali představu, jak to tam vypadá bez sněhu a také nám opatřil kontakt na známou v Petrozavodsku, hlavním městě Karélie. Čirou náhodou se též podařilo koupit lovecko rybářskou mapu poloostrova Kola z 60. let.

3. Jaká je příroda a podnebí?

Celý poloostrov Kola je charakteristický drsným až syrovým podnebím, které se nedá srovnávat s podobnými oblastmi stejné zeměpisné šířky. Sněhová pokrývka dosahuje běžně 100–150 cm, nezřídka i více a teploty zde klesají i k - 40 °C až - 50 °C. Po skalnatých planinách, na sever od polárního kruhu, se často prohání silný mrazivý vítr. Přesto je zde příroda ještě ve své téměř nedotčené formě překrásná a rozmanitá. Karélie se vyznačuje hustými smíšenými lesy a spoustou jezer a mokřin. Jezera jsou bohatá na ryby, v lesích můžeme spatřit sněžné koroptve, zajíce, tetřevy, tetřívky, losy, medvědy, vlky a další. Krajina bývá rovinatá, pohoří se vyskytují až více na severu, např. Hibiny v centrální Kole. Severní oblasti jsou skalnaté pustiny se sporou vegetací, tvořenou pouze zakrslými břízkami, které obývá pouze drobná zvěř.

4. Jak to bylo s mushingem v Rusku a co na to místní lidé?

Samozřejmě, že naše představa byla zajezdit si v každé oblasti poloostrova, kterou navštívíme. To se nám podařilo, i když jsme nenajezdili takové množství km, jak jsme si plánovali. Hlavní problém byl v neexistenci turistických map a cest, v hlubokém sněhu a tím i ve zhoršené orientaci. V jižní Karélii jsme využili projetých cest mezi vesnicemi. Dále na sever, u finských hranic, jsme se už se psy probíjeli zavátými stezkami, metr hlubokým sněhem a velice členitým terénem. V horách zvaných Hibiny se nám i psům líbilo moc a jízdu usnadňovala projetá trať. Psi zvládali veškeré situace a mráz na jedničku. Na rozdíl od Finska, jsme nebyli nuceni použít psí botičky na tlapky.
Místní lidé už psí zápřah dávno neznají a nepoužívají, takže na nás koukali zprvu s velkým údivem. Časem si však zvykli a projevovali velký zájem.