Snad přeslechla mé zaklepání, snad nečekala zrovna mě, nevím, ale když jsem vešel, ležela v poduškách růžové barvy jen tak, jak ji pánbůh stvořil. Vykřikla a zmizela pod pokrývkou. „Promiň,“ řekl jsem zahanbeně a uvědomil si, že začátek rozhovoru tedy nebyl nejlepší.
„Co chceš?“ zeptala se tónem, jenž nevěstil nic dobrého. Možná si v tu chvíli myslela, že ji přicházím znásilnit.
„Víš Milu, je to taková ožehavá věc.“
„Jaká?“
„No ta, co ti ji chci říct.“
„Aha,“ odtušila, „a nemoh bys odvrátit ty svý hladový voči někam jinam?“
„Ale jo,“ poddal jsem se a cítil, jak mi horko stoupá až ke kořínkům vlasů.
„Dobrý, a teď mluv.“
„No, já se tě du zeptat… takhle to nejde,“ vykřikl jsem a spráskl ruce, „tak se vobleč, nebo…“
„No jo, tak si sedni,“ ukázala do nohou postele. Asi už pochopila, že nepřicházím coby sexuální maniak. „A mluv, ale rychle.“
„No, já se chtěl zeptat, jestli by ses nechtěla vdávat?“
„Cóóó?“ zaúpěla a levou rukou si z nočního stolku podala brýle, aby na mě lépe viděla.
„No, jak to máš s mužskejma?“ už jsem to nevydržel natahovat, ale otázka nejspíš nebyla položena nejvhodněji, protože ona na ně ihned obořila: „Ty sprosťáku sprostej…“
„Ne, počkej, mlč. To si špatně pocho…“
„Fotr vod rodiny a má takovýhle starosti. Chudák Zdeňka.“
„Tak dost!“ zařval jsem, ale ihned ztlumil hlas do šepotu, abych si snad opravdu nepřivodil rozvod. „Jdu, vlastně jenom zastupuju jednoho ostýchavýho chlapce, kterej má vo tebe zájem. Tak a teď mluv.“
Jenom sklopila oči, ve kterých se zaleskly slzy. „Promiň,“ promluvila.
„Bubi, viď?“
„Jo, Bubi za mnou byl, protože tě má rád, ale…“
„Ale?“
„Bojí se, protože je černej.“
„Hlupák,“ neudržela se.
„Tak co, mám mu dodat sebedůvěru?“
Znovu sklopila oči, posadila se a pečlivě přidržovala přikrývku na svém nahém těle. Seděla teď jen na dosah ode mě a přiznávám se, že to bylo děsivé pokušení. Zdravý rozum mi však napovídal, jak neodvratný by to byl konec krásného přátelství všech v celém domě.
„Nevím,“ zavzlykala.
„Neblázni, copak ty někoho máš?“
„Ne, to ne, ale…“ slzy jí tekly proudem, až jsem musel vylovit kapesník a podat jí ho. Otřela si jím oči, ale vzlykala dál.
„Tak ti vadí, že je černej?“ zeptal jsem se bez obalu.
„Nebuď vůl,“ odpověděla suše, „ale…“ zas nedokázala dokončit větu. Cítil jsem, že na to potřebuje čas. Pak, po chvíli, se přisunula ještě blíž a položila si hlavu na mé rameno.
„Byla jsem vdaná,“ začala váhavě. „Vzali jsme se ještě na medině a společně ji dokončili. Pak dostal místo na Bulovce a já dělala v krčský nemocnici.“ Odmlčela se k dlouhému chlapskému vysmrkání. „Jenže… manželství potřebuje děti, víš. Ty to nepochopíš, protože je máš a to je štěstí…“ brečela víc a víc, až jí přestalo být rozumět, „to já nemůžu… chápeš to, rozvedl se se mnou, protože nemůžu mít děti a…“
„To přece není důvod,“ pokoušel jsem se ji povzbudit.
„Myslíš? Jedna sestra na chirurgii s ním otěhotněla, a to byl mezi námi konec …už to nedokážu… bojím se, že…“
„Nebreč,“vzal jsem ji kolem ramen, „jsi bezva ženská…“
Chabě se usmála.
„My tě přece máme všichni rádi,“ snažil jsem se utěšit ji.
„Bubi je bezva,“ vedla dál svou, „ale jednou mu nebude stačit vesnice, kam jsem utekla před světem, a pak bude chtít i dítě. Každej chlap chce mít následníka… Všichni ste stejný…“ Posadila se zpříma proti a odhalila mi své pevné poprsí s velkými bradavkami. Byla kouzelná.
„Šišáku, nejde to, vážně nejde.“
„Ale Milu…“
„Di už,“ kývla na mě, chci bejt sama.“
No a tak jsem místnosti opustil.
Šel jsem do ložnice, tentokrát naší, a lámal si hlavu, jak tohle řeknu Bubimu. Ten kluk si určitě nedokáže představit zápornou odpověď. Jako každý v jeho rozpoložení. Ale co udělá, až mu to řeknu, to nevím. Nejspíš sbalí kufry a tradá. Panebože, jak to udělám, to nevím.
Bubi však vydržel a zůstal. Stoicky se trápil a bylo vidět, jak se co nejúporněji snaží být neustále v Milunině blízkosti. Nakonec jsem to nemohl přehlédnout ani já, ani nikdo jiný a dával jsem jim pracovní úkoly takové, aby mohli být spolu opravdu co nejvíce.
Osud ovšem vyřešil to zvláštní dilema za ně, a to dost krutým způsobem. Během pár měsíců totiž Manila onemocněl a krátce před vánočními svátky zemřel v okresní nemocnici. Nechce se mi ani ty chvíle popisovat, nebyly vůbec hezké. Faktem však zůstává, že po mrtvém Manilovi zůstala jeho dcerka, která se s námi sžila již natolik, že nepřipadalo v úvahu, aby opustila tento dům. A tak vlastně došlo k mé další rozmluvě s doktorkou Fuxovou.
Milovala děti, jak jsem už psal, všechny bez rozdílu, a tak bylo vlastně jen přirozené, že krátce po svém sňatku adoptovali Miluna a Bubi malou Vanetku, a dosáhli tak vlastně všeho, po čem toužili.
Žijeme dál všichni jako jedna rodina a nemáme před sebou tajností. Ačkoliv se někdy jen stěží protloukáme, přesto je jeden každý z náš šťastným člověkem a spojenými silami bruslíme mezi tím vším, co nás tak těší. Náš život, to jsou děti, zvířata a dům se svou laboratoří namísto chléva. Kombinujeme výzkum s láskou a vrátili jsme se částečně i k provozování malé ZOO. Tak už to chodí, život je náš. Ale o tom zas až někdy příště.
Konec knihy.
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)