Kapucín
Nejkrásnější pohled na kapucínka se nám naskytne, když jej vezmeme do dlaní a podíváme se na něj zblízka. Na první pohled nás upoutá jeho paruka rozprostírajcí se na stranách krku a šíji, která směřuje až nad hlavu, kde je ukončena obloukovitou chocholkou. Skutečně úchvatný pohled spatříme, když se holoubek uklidní a osmělí se na nás podívat. Z pod kapuce na nás vykoukne sněhově bílá hlavička ozdobená jedinečným perlovým okem, ohraničeným jakoby namalovanou červenou obočnicí... Tak nějak by se dal popsat první pocit milovníků nejen holubů, ale zvířat obecně, kteří se někdy setkali s plemenem, kterému je věnován tento článek.
Kapucíni jsou dnes v Evropě třetím nejoblíbenějším plemenem strukturových holubů. Cesta vedoucí k takovému úspěchu však nebyla nijak jednoduchá, o čemž se můžeme přesvědčit i pohledem na perokresbu z německé publikace Die Taubenrassen autora J. Bungarba z roku 1922 (kr.1). Z perokresby je patrné, že v průběhu tohoto století museli kapucíni zvětšit nejen délku pernatých ozdob, podobně jako parukáři a šmalkaldští barevnohlávci, ale navíc zdokonalit i utváření hlavy a zobáku, délku nohou, držení těla a v neposlední řadě i vytvořit prodlouženou mniší kresbu. Takové změny nepostihly v tomto století žádné jiné “běžné” stukturové plemeno, i když i u nich dochází ke stálému zdokonalování plemenných znaků. Hlavní zásluhu na zušlechtění kapucínů měl Henk Moezelaar z nizozemského Eidhovenu. Činnost této výrazné osobnosti světového poválečného holubářského dění vedla k tomu, že si kapucíni vydobyli vynikající reputaci a byli z Nizozemí rozšířeni nejen do většiny zemí v Evropě, ale i do USA, Kanady a dalších oblastí.
Původní formu kapucínů vozili z Asie holandští mořeplavci během 16. a 17. století. Holubům se ve středověku dařilo ve vyspělých oblastech a mimořádně zdatné Holandsko, které bylo obchodní velmocí jim poskytlo ty nejlepší podmínky. Holoubkům se brzy začalo říkat kapucíni - podle jejich rozložité chocholky (budoucí kapuce) v záhlaví, která přípomínala oděv mnichů - kapucínů.
Kapucíni byli původem rejdiči, dnes bychom je mohli pro jejich bezchybnou barvu a kresbu řadit mezi barevné holuby, ale vzhledem k jejich atraktivní pernaté ozdobě je řadíme mezi holuby strukturové.
Při prvním seznamování s kapucíny nás zaujme nejen jejich vzhled, ale i jejich vlastnosti. Hlasový projev kapucínů je velmi hluboký, zdánlivě připomínající nedokonalé bublání. Úžasný je temperament a čilost nejen holubů ale i holubic, což občas znesnadňuje rozpoznání pohlaví mladých jedinců. Velkým kladem kapucínů je jejich pečlivost při sedění na vejcích a následném vychovávání holubat. Na hnízdě sedí velmi pevně a při prohlídce vejcí jsou nebojácní, ale zůstávají důvěřiví. Čerstvě vylíhlá holoubátka mají na sobě, na rozdíl od většiny plemen holubů, velmi málo chmýří a působí holým dojmem. Zdárné hnízdění může temperamentním kapucínům narušit jen přeplněnost holubníku, před kterou je nutno chovatele plemene varovat. Dobrý chovný pár dosahuje bez potíží 100 % oplozenosti vajec, nemusíme tedy dělat žádné zásahy do opeření a strukturové ozdoby holuba. V průměru zkušený pár odchová podle prošlechtěnosti 6 -- 8 výletků. Kapucíni jsou rovněž plemenem, které si uchovalo všechny předpoklady pro volný chov, i když častěji je vídáme ve voliérách.
Vlastní kresba kapucínů spočívá v tzv. prodloužené mniší kresbě, která je tvořena barevným opeřením, zřetelně ohraničeným od opeření bílého. Bíle zbarvená je hlava, 7 - 12 krajních ručních letek, kostřec, břicho, ocas a opeření nohou. Velký důraz klademe na jasně ohraničenou linii oddělující barevnou hruď od bílého břicha (bílé opeření sahá až k hrudi, proto prodloužená mniší kresba) . Barevná pera na podbřišku, tedy části břicha ležící za nohama jsou jen malou vadou. Velkou pozornost věnujeme i kresbě hlavy. Ta by měla končit 0,5 - 1 cm pod okem a zobákem. Jestliže barevná pírka zasahují výše jak 0,5 cm pod oči, což je dnes ideál, hovoříme o slité kresbě, kterou bodově trestáme. Kresba plemene je velmi náročná a jen malý počet výletků odpovídá kresebně požadavkům standardu. Rovněž i roční období a světelné a tepelné podmínky mají vliv na čistotu a intenzitu zbarvení, na jaře jsou holoubata nejtmavší, v létě nejsvětlejší. Mezi nejčastější vady kresby řadíme hluboký bílý zákres krku, barevné břicho (většinou jedna strana), nepravidelnou kresbu letek - tzv. prohozené letky a počet letek převyšující 12, či menší jak 7 (časté u tygrů). Barva u všech rázů je mimořádně sytá a pokud možno rovnoměrně rozložená. Světlejší peří je příliš jemné a pera v paruce by pak nebyla pevná. Barevná křidélka si přejeme - nejsou však nutností, jestliže na křídelním štítu z předního pohledu neprosvítají bílá pera. Zbarvená pera loketních letek rostoucí vedle letek bílých vykazují na svém konci u černého rázu prosvětlení, u červených a žlutých barevných řad probělení -- tento charakteristický znak netrestáme, je důsledkem velkého podílu bílého zbarvení plemene.
Kapucíni jsou uznáni v rázech bílém, černém, šedohnědém(dun), červeném, žlutém, modrém pruhovém, žlutěplavém, červeněplavém, modřeplavém a v kresbě tygrů v černé, červené, žluté a modré barvě. Tygři často trpí na značné probělení, proto se k nim často připařují jedinci s normální kresbou.
Středně velká postava s kratší zadní partií je charakteristická vodorovným držením těla, mírně vyklenutou hrudí a kolmo neseným, širokým krkem střední délky. Postava je dobře zaoblená a široká, zejména v hrudní oblasti a mezi rameny.
Ocas je úzce složený, vodorovně nesený, letky jsou též kratší, nesené na ocase.
Středně dlouhé, silné nohy jsou vždy neopeřené, světle červeně zbarvené.
Nejčastějšími vadami při posuzování typu kapucínů jsou nízký postoj, úzká hruď, kratší krk, krátké nohy, svažující se držení těla, dlouhá zadní partie (letky a ocas). Dlouhým dojmem působí holub, který má příliš dlouhé, načechrané peří v podbřišku a také jedinec s úzkou hrudí a hlubokým postojem, při svažujícím se držení těla.
Pernaté ozdoby souhrně vytvářejí neúplnou paruku, která není tak dokonalá jako u parukářů, ale umožňuje kapucínům oproti parukářům dobré vidění. Paruka kapucínů je nejčastěji označována jako kapuce, je tvořena velmi pevnými pery, které vyrůstají podobně jako u parukářů z oboustranných růžic všemi směry. Kapuce je tvořena chocholkou, oboustrannými krčními límci, opeřením šíje a již zmíněnými růžicemi.
Základem dobrého utváření kapuce jsou oboustranně utvářené růžice, což jsou místa na boční straně ve spodní části krku, odkud vyrůstají na obě strany krku dlouhá, pevná pera. Růžice, neboli rozety by měly být v ideálním případě kulaté, při dlouhé rozetě hrozí narušení celistvosti paruky. Pera smeřující z růžic dopředu vytvářejí dlouhý oboustranný krční límec, který se na přední straně krku nespojuje, ale nechává ji odkrytou. Mezera mezi límci by měla být na šířku dvou prstů. Obě strany límce musí být stejně dlouhé a z předního pohledu musí zřetelně odstávat od postavy. Trestán by měl být jak límec krátký, tak i límec příliš dlouhý, kde dochází k vzájemnému dotýkání opeření límců. Pera směřující z růžic k zadní části krku vytváří velmi bohaté a široké opeření šíje, které se sbíhá z obou stran krku v ucelenou zadní část kapuce. Opeření v horní části límce i šíje bez narušení vyúsťuje do vysoké, lasturovité chocholky, která tvoří v ideálním případě asi 2 cm vysoký, nepřerušovaný široký oblouk nad temenem holuba.
Jakékoliv mezery, či pěšinky v utváření paruky jsou nepřípustné. Rovněž měkká, jemná a řídká pera, příliš nízká, vzadu nesená, či úzká chocholka, příliš krátké, úzké, ale i přespříliš dlouhé límce považujeme za chyby.
Hlavu požadujeme středně velkou, spíše širší, se zaobleným, plným čelem.
Zbarvení očí je perlové, mírně prokrvené u obočnic, čím jsou oči bělejší tím lépe. Zobák střední délky vyžadujeme světlý, bez jakéhokoliv barevného nádechu a skvrn. Ozobí je hladké a jemné. Vadami jsou příliš dlouhý, nebo tmavý zobák, tržené, tmavé i příliš prokrvené oči a také různookost.
Obočnice jsou narůžovělé až červené, což je ideálem, jemné a nepříliš široké. Do příbuzenství kapucínů patří dvě méně dokonalá plemena, dnes se spíše okrajovým rozšířením. Jedná se o limburského límcového holuba ( Limburger Kragentauben ) , který je celobarevný, menšího vzrůstu a je zdoben spíše velkou chocholkou, než kapucí. Je tedy takřka srovnatelný s kapucínem ze začátku 20. století z perokresby v úvodu článku. Druhým holubem je jedno z nejmladších strukturových plemen - dánský parukář ( Dänische Perückentauben ), uznaný za samostatné plemeno v roce 1973. Oproti kapucínu nemá vodorovné držení těla, je delší a užší a i jeho paruka je nižší, rovněž i více připomíná svým zevnějškem rejdiče. Dánský parukář nemá prodlouženou, ale klasickou mniší kresbu, bílá je tedy pouze hlava, krajní letky a ocas.
Speciální klub byl založen v zemi původu v Haagu v roce 1959, v Německu byl obdobný spolek založen v roce 1966. Tyto země v současné době vévodí chovu kapucínů. K nám se kapucíni natrvalo dostali až kolem roku 1997 a dnes patří mezi oblíbené plemeno, jehož nejlepší chovatele zastřešuje klub chovatelů strukturových holubů. Na lednové speciálce klubu bylo vystaveno 12 kapucínů v rázech bílém, žlutém a černém, čestné ceny obdrželi př. Zamykal a př. Hadraba.
Vloni jsme viděli slušnou kolekci staroholandských kapucínů na EV ve Welsu, kde nejvíce zaujala starší žlutá holubice, mimochodem prodejná za 1000 šilinků, ale také žlutý tygr. Oba tito kapucíni měli nádherně široké hrudě a slušné kapuce. Největší zastoupení kapucínů bylo na speciálce německého klubu při Celostátní výstavě SRN v Norimberku, kde se prezentovalo 349 kapucínů v 11 rázech, kteří vykazovali útlejší postavy než holubi ve Welsu, ale měli vesměs dokonalou kresbu a barvu. Nejúspěšnějšími vystavovateli, kteří dnes již patří mezi legendy chovu plemene patřili Josef Bettermann, H.G. Ossenbrink a Markus Wimmer. Ceny lepších jedinců se v Norimberku pohybovali mezi 100 až 150 DM. Ne každý kapucín má tedy hodnotu pěti marek, jak vídáme na německých a rakouských burzách, což v očích nezasvěcených holubářů může z kapucínů vyvodit mylný dojem podřadného holuba.
Staroholandský kapucín představuje univerzální plemeno, které v sobě nese znaky dobře létajícího, temperamentního holuba a spolehlivého rodiče spolu se zajímavou strukturovou ozdobou a kontrastní kresbou, která je obzvláště zřetelná u černého rázu a dalšími zajímavostmi jakými jsou perlové oko, vodorovné držení těla a mimořádná důvěřivost k chovateli.
