Magické slovo endurance – X. Část

Mirek Drásal píše: „Samotný cval do kopce, zejména v měkkém terénu, je velmi nebezpečný pro koňské šlachy a není adaptačním podnětem, ale hazardem se zdravím, který se dříve nebo později vymstí.“

Cválat nebo necválat do kopce?

S měkkým a kluzkým terénem samozřejmě souhlasím. V tomto případě je lepší necválat vůbec. Ale pokud není zrovna kluzko? Přemýšlím o této Mirkově myšlence již několik let, ale nejsem schopen vymyslet důvod tohoto názoru. Snad někdo chytřejší poradí. Vím, že nejde o žádný překlep, Mirek raději do kopce vedle svého koně běží (smekám), než by ho nechal cválat, na druhé straně jsou známé jeho úniky od lotu koní cvalem z kopce. Domnívám se, že rozhodujícím momentem pro zatížení šlach hrudních končetin koně je úhel, který svírá přední holeň koně s terénem. Z toho logicky i pragmaticky vyplývá, že tím rozhodujícím faktorem je rychlost koně, kdy dochází k maximálnímu napínání šlach. Proto je tolik mladých dostihových koní, kteří odcházejí z dráhy s chronickým zánětem ohybačů. Zatížení šlach lze celkem spolehlivě vypočítat jako hmotnost koně a jezdce×rychlost, přičemž velmi důležitým faktorem je délka a měkkost spěnky a zmiňovaný úhel. Jedná se samozřejmě o hrudní končetiny, které nesou v klidu 2 třetiny váhy koně, v rychlém cvalu většinu hmotnosti. Takhle však distanční koně, až na výjimky neběhají. A cval do kopce? Myslím, že napínání šlach je menší, protože hřbet koně je rovnoběžný s povrchem země a většina váhy jde dozadu. Podle mých zkušeností jej používají všichni dostihoví trenéři, kteří k tomu mají příležitost. Hlavním důvodem je to, že část hmotnosti koně se přenáší na zadní končetiny, koně více pracují zadkem a lépe se „nadýchají“. To vše při ušetření šlach namáhaných hrudních končetin. Musím říct, že velká část kondice mého koně pochází z oblíbeného cvalu do táhlých kopců. Tep samozřejmě stoupá nepoměrně rychleji než na rovině, ale právě tady se rodí trénovanost koně a jeho kondice. Na druhé straně se jako čert kříži vyhýbám cvalu z prudších kopců. V těchto případech běžím před svým koněm, právě proto, aby nedocházelo k přetěžování šlach a kloubů předních nohou. Domnívám se, že kůň, který není horským zvířetem, nemá končetiny přizpůsobené k cvalu z prudšího kopce. Kromě poškození šlach a kloubů hrozí uklouznutí koně, případně tzv. „srulování“ koně do kotoulu. Pokud jste ještě nezažili pocit, kdy váš kůň má hlavu někde pod břichem a přední kopyta kousek za zadními, nechte si to rozvykládat od kteréhokoliv dostihového překážkového žokeje. Dobří jezdci zůstávají i v této situaci v sedle a odnáší to rozdrcená pánev nebo zlomená páteř, ti méně stabilní většinou padají bokem a „pouze“ si zlomí ruku nebo kliční kost. Ti opatrnější v distančce klusají se ztrátou 100 metrů před svým koněm.

Nikdy nezvyšujeme intenzitu a délku tréninku současně

Naprosto s tímto názorem souhlasím. Protože se však jedná o dvě veličiny, musí logicky existovat dva způsoby tréninku distančních koní. Mirek popsal tu vhodnější pro úplné začátečníky, kdy se postupně zvyšuje délka tréninku při relativně nízké rychlosti, teprve po dosažení doby 80–100 minut doporučuje zvýšit i intenzitu. Nelze nic namítat. Přesto bych chtěl čtenářům popsat metodu druhou, možná vhodnější pro koně pokročilejší. Myslím, že v dnešní uspěchané a upracované době je velmi obtížné najít několikrát týdně čas na to, abych mohl sedět na koni dvě hodiny (s čištěním, sedláním, převlékáním a dopravou 3–4 hod.) a pomalu zvyšoval rychlost pohybu koně. Zkuste to naopak. Dosáhněte určité intenzity – rychlosti, postupně zvyšujte čas. Zkusím popsat princip tréninku svého koně. Zásadou je, že v terénu se neloudáme, pohybujeme se průměrnou rychlostí 300 m za minutu (přeloženo: 300m / min.×60 min. = 18 km / hod.). Kůň je navyklý toto tempo akceptovat jako naprosto normální stav, ví že krok kromě prvních pár minut a naprosto neschůdných úseků při tréninku prostě nepoužíváme. V tomto chodu se distanční dostihy nevyhrávají. Základní princip je v tom, že kůň je donucen (protože sám chce) odbourávat kyselinu mléčnou a další zplodiny látkové výměny v rychlém klusu. Každý kopec, který se před námi objeví, s radostí a chutí vycváláme, na vrcholku vydýcháváme v rychlém klusu. Nejde nám přece o to, natrénovat koně na to, aby nějak přešel 40 km. Chceme, aby se zlepšoval, potřebujeme posunout práh jeho aerobní kapacity. Proto se musíme při tréninku pohybovat v blízkosti této hranice. Pokud koně pouze zvykneme na to, že na něm sedíme 3 a více hodin denně, je vhodné zakoupit sedlové brašny a věnovat se koňské turistice, kde je sice méně medailí, zážitky však mohou být romantické a skvělé zároveň. Takže shrnutí: kůň v setrvalém tempu, které pro něj není překvapením, kopce jako výzva, terén maximálně různorodý, hodně často po silnici a po tvrdém (dochází k výraznému zesílení šlach a kloubů). Práce pod 100 tepů za minutu není tréninkem pro vytrvalostní dostihy. Možná teď čtenáře překvapím, když doporučím něco, co se naprosto neslučuje s teorií o rychlých a pomalých svalových vláknech. Ano, opravdu jednou za 7–10 dní trénujeme poctivou rychlostní práci v tempu nad 800 m / min. Samozřejmě na ideálním travnatém povrchu, v délce 500–800 metrů. Prostě klasický letounský trénink. Tep jde na jaře až přes 200, v létě jsme na 150, půl minuty po přechodu do rychlého klusu (jak jinak) vystoupá na minutu přes dvě stě, rychle klesá až na sto dvacet. Tento zdánlivě nelogický trénink má dva efekty. Zaprvé se hodí, když kůň umí v cílové rovince, byť na kyslíkový dluh pořádně „vypálit“, za druhé dochází k výrazné adaptaci organizmu na zvýšené zatížení, protože odpočinek a vydýchání probíhá v klusu nad 250 m / min. (Nemusí vyhovovat všem koním).
Jak tedy konkrétně? Pomocí vašeho horského kola, motocyklu nebo odkrokováním si v různorodém terénu vyznačte okruh asi 10 kilometrů. Snažte se jej se svým koně přejít v tempu 300 m / min. Pokud má váš okruh např. 9 km, měli by jste při tempu 300 m / min. být doma za rovných 30 minut. Až se naučíte odhadnout toto tempo, budete naopak podle času tréninku vypočítávat vzdálenost, kterou jste urazili. Po doběhu sesedněte a sledujte svého koně. Pokud se do 15 minut uklidní jeho tepová frekvence pod 60 tepů za minutu, je v pohodě a můžete při dodržení tempa přidávat týdně 5–10 minut. (Nemáte-li měřič tepů, sledujte slabinu koně, jak rychle se při dýchání pohybuje). Dále můžete pokračovat krokem nebo pomalejším klusem, to už však není trénink pro endurance, pouze zvykáte koně na delší pohyb pod sedlem.
Dejte svému koni čas, musí se naučit s jistotou pohybovat v terénu, to nelze naučit na žádné jízdárně. Práce musí koně bavit. Pokud se začnou projevovat příznaky únavy, jak je popisuje zcela přesně Mirek Drásal, je potřeba okamžitě vzít zpět. Přetrénovat koně je velmi snadné a mnohem škodlivější, než koně nedotrénovat. Dejte si rok času, odjeďte nějakou tu dvacítku, kde se stejně nezávodí a zřejmě jde jen o to, představit se na veřejnosti. Za 10 měsíců soustavného, ale nenásilného tréninku jistě poznáte, jestli má váš kůň šanci nebo jste si dávno měli koupit ty sedlové brašny. Netrapte sebe ani svého koně, naopak si ty krásné hodiny v sedle užívejme.
Ještě malou poznámku k zimnímu odpočinku koní. Všichni víme, že v zimě je v terénu tma a nevlídno, koně jsou chlupatí a měli by odpočívat po náročné sezóně. Ano, ale….
Každý sportovec zakusil, že k dosažení kondice a výkonnosti je nutné vyvinout určité úsilí. K udržení této kondice však stačí pouze třetina námahy, než k získání formy. Já tohoto ponaučení dbám při tréninku svého koně a proto jej nikdy nenechám v zimě stát víc jak 10 dní, doba tréninku je ve srovnání s obdobím závodní sezóny zanedbatelná, přesto nedopustím, aby kůň ztratil většinu své letní formy. Stačí mi, když 2–3× týdně ve svém oblíbeném tempu objedeme svých 10–15 km. Za hodinku jsme doma, baví nás to oba, prostě žádná křeč. Srdce ani plíce koně určitě nemají čas ztratit svoji výkonnost. Pokud někdo nechá svého koně dva měsíce stát, na jaře začíná znovu od nuly. Já začnu na jaře k těm 30–40 zimním minutám přidávat týdně asi 10 minut, za dva měsíce můžeme na první start.
Za nesložitější považuji, stanovit optimální poměr práce a odpočinku pro každého konkrétního koně. Můžete mít návod od mistra světa jak trénovat koně, stejně jen vy musíte odhadnout, jak moc a jak často má váš kůň pracovat a jak dlouho a jakým způsobem má odpočívat. Cit pro koně prostě nelze vyčíst z žádné příručky…

Trénovat podle tepové frekvence?

Musím se přiznat, že několik let jsem koně trénoval bez měření tepové frekvence. Měl jsem pocit, že přece každý rajťák musí poznat, kdy jeho kůň začne být kyselý. Koni tento názor zřejmě příliš nevadil, protože nepamatuji moc závodů, kde by se neumístil. Loni jsem si konečně tepoměr pořídil a musím říct, že jsem byl velmi příjemně překvapen kondicí svého koně. On se často tváří při odjezdu od stáje, že do 5 vteřin padne únavou, ve skutečnosti je na 85 tepech za minutu. Měřič snadno odhalí tuto výborně zahranou vyčerpanost, z druhé strany se člověk dozví, jakým způsobem zahýbe s koněm kus papíru na zemi nebo vrabec, který zrovna vzlétnul. Tep na 220 není výjimkou. Kdybych se rozhodl trénovat pouze podle tepové frekvence, bylo by asi nejlepší svého koně uvázat na neznámém místě a 2 hodiny jej strašit. Asi cítíte, že to nebude to pravé ořechové. Takže, tepoměr si pořiďte, ale používejte především zdravý rozum. Myslete hlavně na to, že neslabším a nejzranitelnějším místem jsou nohy vašeho koně.

Přiježděnost distančního koně

Už jste někdy četli aspoň dva řádky o přiježděnosti vytrvalostních koní? Já ještě nikdy. Zřejmě žádná není potřeba…
Moje zkušenosti jsou zcela odlišné. Představte si modelovou situaci. Zábřeh 2003 – dostih na 40 km, stupeň Z, pro začínající a nezkušené jezdce a koně (opravdu nevím, kdo obtížnost určuje). Start na prostorné louce, připraveno 22 koní. Po 300 metrech koně přecházejí silnici, prudce odbočují doprava po strništi. Tempo jako ve steeple chase. Po několika stech metrech se odbočuje na polní cestu, která se posléze zúžuje na asi 1 metr širokou pěšinu, z obou stran husté křoví. Jednou rukou vedete koně, druhou si chráníte oči před větvemi. Neustále se vás někdo snaží předjet, hrozíte se zášlapu. Musíte si hlídat čelo lotu, tam jsou ti vlčáci, kteří přijeli vyhrát. Do deseti minut se celé pole rozdělí na několik skupin. Pokud nejste v té první, šance na úspěch prudce klesá k nule. Těch prvních sedm už prostě nedojedete. Čeká vás 40 km do kopce i z kopce, kolmo přes příkopy se přejíždí silnice, kde může projet kdykoliv auto. Třetina trati vede po silnici, část po vyštěrkovaných lesních cestách. Dvakrát se překračuje brod, asi metr hloubky. Neustále vás a vašeho koně někdo předjíždí, mnohem více musíte hlídat koně cizí, než toho svého. V závěru se připravte na doběh, který se nejvíce podobá dostihu v Chuchli….
Ještě pořád si myslíte, že lze toto přežít s vytrvalostně nepřiježděným koněm? Nebo s koněm, který pouze na drezurním obdélníku složil zkoušky základního výcviku? Na rovině a sám?
Bohužel, tyto názory stále převládají, především u lidí, kteří distanční dostih nikdy nejeli.
Distanční kůň musí být naprosto ovladatelný ve všech krizových situacích. To, že ho zrovna předjíždí jiný kůň, že musí proklusat příkop u silnice a nesmí skočit, protože na asfaltu to klouže, a mnoho dalších mezních situací, ho v žádném případě nesmí rozhodit. Pokud máte koně, se kterým se polovinu závodu taháte o udidlo, ztratíte oba zcela zbytečně spoustu sil. Dobře přiježděný kůň by měl zpomalit nebo změnit chod pouze na váš hlas. Mnoho zahraničních koní startuje na ohlávkách, u nás je to bohužel jeden rok povoleno, druhý zakázáno…. Distanční kůň musí být naučený běžet za vámi, aniž by jste se museli strachovat, že vás pošlape. Pokud potřebujete nasednout, měl by postát, i když ostatní koně kolem něj již cválají. Když to nezvládne kůň, naučte se naskakovat ve cvalu. Kůň musí ochotně brodit, pohybovat se šikovně mezi padlými kmeny a kamením. Rozbahněný a kluzký terén musí zvládat bez zaváhání. Na druhé straně, nikde v endurance nenajdete kolmý skok, protože ty se v neupraveném terénu nevyskytují.
A distanční jezdec? Je partnerem a navigátorem svého koně. Pouze vybírá ideální stopu a tempo, hlavním posláním je koni nepřekážet a nerušit ho v pohybu. Tahat koně za hubu nebo ho obtěžovat při každém kroku holeněmi je hrubou chybou. Je nutné umožnit svému koni, aby běžel ve své přirozené rovnováze, s nosem dopředu, sedět přesně v těžišti a s koněm všemožně spolupracovat. Zásady, které vás učili na jízdárně a chtěli po vás při zkouškách základního výcviku, jsou z větší části nepoužitelné a přitom pro vytrvalost nedostatečné. Pokud se vám tento názor zdá přehnaný, pozorujte sami, jakým způsobem špičkoví jezdci endurance na koni sedí, jak jej ovládají a jaká používají sedla a výstroj.

Co říci závěrem? Nevěřte, že existuje nějaké dogma, nějaký přesný návod, který lze napasovat na každého koně. Sbírejte informace, přemýšlejte a především snažte se porozumět svému koni. Třeba vůbec netouží po tom, aby běhal distanční dostihy. Možná však máte doma budoucího šampiona a máte obrovskou odpovědnost ho nezranit, nepřetáhnout a umožnit mu, aby pro vás udělal vše, co dokáže.