ZOO – Obchod U kolouška: Strýček dobrodruh

Toto je beletrie. Všechny postavy a události, jakkoliv jsou zasazené do reálného prostředí skutečného města, jsou čistě fiktivní. Stručně řečeno, postavy v této knize nemají své protějšky ve skutečném životě.

Jak se strýc Albert vrátil ze své cesty do Indie

Dneska už vlastně ani nevím, jak k tomu všemu došlo. Vážně nevím, věřte či ne. Možná to bylo právě tím okamžikem, kdy se strýc Albert vrátil ze své cesty do Indie. Zčistajasna stál ve dveřích našeho dvoupokojového bytu a se svým pověstným úsměvem na rtech pravil: „Nazdarrr rrrodino, tak už mě tu máte…“
Byl jsem v té době už dva roky šťastně rozvedený a Číšťanov byl dávno kdesi daleko za mnou. Manželka mne tehdy oškubala doslova až na holou kost a já se s tou trochou iluzí, jež mi ještě zbývala, přestěhoval do pár desítek kilometrů vzdálených Loun, abych tu začal úplně nový život. Seznámil jsem se s tou nejkrásnější holkou, jakou tenhle svět nosí a spolu s ní teď bydlel v horním patře výškové budovy na Komenského náměstí. Hanička Koloušková, také čerstvě rozvedená, byla majitelkou prosperujícího obchodu se zvířaty a já byl jejím zaměstnancem. Miloval jsem ji a byl jsem šťastný. Žili jsme si takový ten klidný, všední život, přerušovaný jen tu a tam nájezdy Poldy Kolouška, který, podoben mé bývalé, chtěl z majetku nabytého v manželství získat co možná všechno. Prostě bylo nám fajn.
No a pak, jako hrom z čistého nebe, ozve se zazvonění a ve dveřích bytu stojí ten prošedivělý muž kolem padesátky, jehož tvář je zdobena hustým knírem. V první chvíli jsem si myslel, že stojím proti Adolfu Bornovi, ale ne, byl to Albert. Vrátil se po dvou letech z orientu a jak už to tak bývá, využil dobrosrdečnosti své neteře, aby měl kam hlavu složit.
„Jééé, co ty tady?“ vyjevila se Hanka, když jsem ho uvedl dovnitř.
„Jedu rrrovnou z letiště,“ jeho ráčkování působilo roztomilým dojmem. „Hele Hanko, nemoh bych u tebe párrr dnů zůstat?“
Moje partnerka povytáhla obočí a podívala se na mě.
„Jen než si něco najdu,“ zaprosil Albert, zatímco já jen pokrčil rameny.
Hanička přikývla. Přikývla a do starého strýce jako když střelí. Rozeběhl se k oknu a s prsty v koutcích úst vyloudil zvuk, jež vydává ta nejdivočejší lokomotiva. Pár okamžiků nato k nám vtrhlo několik najatých nosičů a než jsme se já nebo Hanka stačili rozkoukat, byly obě místnosti zaplněny vším možným i nemožným orientálním zbožím, veškerým Albertovým osobním i neosobním majetkem. Tomu všemu pak vévodila ohromná válcovitá klec s mluvícím alexandrem čínským a dětský kočárek s tajemným obsahem.
„Ale…“ ohradila se trochu nedůrazně Hanka.
Strýc ji však nenechal rozvinout debatu: „Nebojte děti, šak až se to trrrochu porrrovná,“ a usadil se na volné místo v rohu sedací soupravy, „… no tak huš, huš, začněte vybalovat. Nebojte se, šak já na vás pamatoval. Támhle je něco pro Hanýžku a tady dole pro jejího novýho šamstrrra…“ a už se u nás choval, jako by tu bydlel odpradávna.
I jali jsme se vybalovat. Já objevil ve svém balíčku vedle zdobené mačety a pánského sárí ještě v tibetštině dzongkha psanou Kámásútru a načatý svazek betelu. Hanička se, poháněna ženskou zvídavostí, vrhla k vrnícímu kočárku.
„Prrr,“ vyskočil Albert na nohy, „na Vašíka mi nesahej.“

Adoptovalo nás chlupaté dítě

Podívali jsme se jeden po druhém a pak oba na starostlivého muže. Hanka se postavila mezi Alberta a kočárek a s rukama v bok se zeptala: „Strejdo Berte? Snad sis tam v tý Asii neuhnal nějakýho…“ nemohla však nalézt vhodná slova, proto jsem jí přispěchal na pomoc: „Potomka.“
„…jo, potomka,“ pokračovala ona a strýc se začervenal.
„Jo, uhnal!“ dodala Hanka, ale strýc se posunkem ruky ohradil a zamířil ke kočárku. Přitom mluvil jakoby sám k sobě: „Depak potomka, Vašík to je moje srrrdíčko,“ a naklonil se nad vozítko, ve kterém to podivně zakuňkalo. Strýc pokračoval: „Viď ty moje škvrrrně rrroztomilý. Tebe mám já přec na celém světě širrrém nejrrraděj…“ jeho hlas přecházel v šepot a starý muž s lesknoucíma se očima zdvihl a ke své hrudi přitiskl bělostnou zavinovačku, ze které vykukovala jen čupřinka zlatavě žlutých vlasů.
Oba, já i Hanka, jsme stáli v úžasu a s vysoko zdviženým obočím pozorovali ten výjev.
Z opačné strany místnosti se ozval skřehotavý hlas papouška: „Hubu drrrž, Vašík spííí.“
Strýc se otočil a muckajíc se s tím svazečkem ve své náruči, zamířil zpět ke kanapi. Byl tak něžný, ten staroch u kterého by člověk čekal spíš něco jako otrlost k citům, k lásce i k dětem. Pohladil ty zářivé vlásky a pak s obličejem našpuleným přiblížil ruku do nitra zavinovačky. Nejspíš chtěl děcko pohladit po tváři, či co já vím, ale najednou zbrunátněl a pustil zavinovačku, která zůstala, jakoby přicucnutá, viset na ukazováčku jeho pravé ruky. Já i Hanička jsme zkoprněli a z rohu pokoje se zas ozval ten zpropadený pták: „Už nespí, do prrrkýnka, už je zase vzhůrrru.“
„Aůůůů?“ zaječel Albert a bělostná látka zavinovačky se pomalu oddělila od robátka, padajíce k zemi. Našim zrakům se pak odhalilo něco neskutečného.V prostoru čtyři krát čtyři metry se mezi námi a spoustou kufrů, tašek a balíků potácel starý prošedivělý muž, na jehož ruce bylo přisáté velmi, ale opravdu velmi chlupaté dítě.
„Co to je?“ neubránila se Hanka, ačkoliv měla v oboru zoologickém dosti slušné znalosti.
Pokrčil jsem rameny: „Řekl bych opice.“
„Hele, Vašek,“ zaskřehotal znovu papoušek a strýc Albert hromovým hlasem zaburácel: „Gibon… pustíš mě ty zmetku…gibon larrr… au, au, au.“
„Dyť říkám, vopice,“ hlesl jsem a sesul se mezi měděné nádobí.
„Ne,“ zvedla Hanka ruce do výšky, „to po mně nemůžeš chtít.“
„Ale Hanýžko, au, au, au,“ zaprosil strýc a máchl rukou tak prudce, že se zvíře poroučelo přes celou místnost a skončilo za pojízdným stolkem s televizí.
„Je to přece jen dočasné řešení…“ snažil se Albert uklidnit svou neteř.
„Prodáme ho ve kšeftě,“ chtěl jsem nabídnout řešení, ale starý muž se po mně podíval, jako když mu vybíjím rodinu.
„Ne, to ne,“ řekla Hanka, ale on to pochopil zcela opačně.
„Vidíš, ani Hanýžjka by ho ne…“
„Áále jo! Bude bydlet v kleci na krámě a lákat nám tak zákazníky.“
„I ty Brrrute,“ osopil se na ní strýc, když tu se pojízdný stolek odsunul a ve škvíře podél zdi se objevil rozkošný černý a bíle orámovaný obličejíček.
„Deš sem ty zmetku,“ zavyl Albert a mládě sotva plenkám odrostlé se rozeběhlo přímo proti němu. Nejdřív jsem si myslel, že je natolik poslušné, ale ono náhle změnilo směr a s těma dlouhatánskýma chápavýma rukama vysoko zdviženýma nad hlavou zamířilo přímo k Hance, vydávaje přitom tiché plačtivé zvuky: „u, u, u, …“
Vypadalo to, jako když si na svého pěstouna ztěžuje. Doběhlo k ženě a s napřaženýma rukama se jí zadívalo do tváře. Stáli tam proti sobě a civěli jeden na druhého. Pak se Hanka naklonila a to chlupaté dítě jí vyskočilo do náručí a objalo ji kolem krku. Našpulilo rty a něžně, jen tak docela letmo se dotklo ženiny tváře. Nedalo se nic dělat, ale právě v tom jediném okamžiku jsem se stal nechtěným otcem a Hanka nechtěnou matkou toho zvláštního tvora. Adoptovalo nás chlupaté dítě, co jmenuje se Vašek.