Šarplaninský pastevecký pes

Jen skutečný odborník rozpozná fotografii šarplaninského pasteveckého psa od Kavkazského ovčáka. Ten má sice o několik desítek kilogramů víc, na první pohled je však zřejmé, že někde v dávných dobách mají obě plemena společného předka – Tibetskou dogu. Nejde jen o podobnost exteriérovou, dosti blízký mají i charakter.

Původ

Podle staré srbské legendy vzniklo plemeno šarplanince tím, že lovci našli opuštěná vlčata. Ta, která srkala, utratili. Ta, která pila jako psi, si nechali a pak dále křížili s domácími psy. To je však legenda. Šarplaninský, dříve také illyrijský, ovčák je pastevecký pes, mající kořeny na Dálném východě. Byl však, na rozdíl od „kavkaza“, zformován v jižní části bývalé Jugoslávie. Jméno mu dala náhorní rovina Šar Planina (mezi Makedonií a Černou horou). Zde se vyvíjel, v podstatě izolovaně, přes dvě tisíciletí. Až do sedmdesátých let minulého století platil v zemi původu zákaz vývozu těchto psů. Jugoslávci je považovali za své „národní stříbro“. Teprve když embargo povolilo, rozšířili se šarplaninští ovčáci po Evropě i severní Americe.

Charakteristika

Šarplaninec vyniká ohromující odvahou, velkou ostražitostí, vysokým sebevědomím, nedůvěrou k cizím lidem, ale především nekonečnou oddaností svému pánovi a rodině. V zemi původu je nazýván „rytířem něžného srdce“. Teprve ten, kdo ho skutečně pozná, pochopí, jak hluboká může být psí oddanost. Nevyvolává konflikty, ale pokud je vydrážděn, statečně bojuje. Pro zkušeného psovoda je vynikajícím a vždy spolehlivým přítelem. Avšak běda tomu, kdo přecení své síly a výchovu šarplanince nezvládne. Pro svou odvahu a další jedinečné vlastnosti je dnes ve své domovině, a nejen tam, využíván jako pes služební. Poprvé si ho povšimli v průběhu první světové války, kdy srbská armáda hledala plemeno vhodné pro službu v armádě. Tehdy hledali psy podobné německým ovčákům. V současné době vlastní jugoslávská armáda německé ovčáky i šarplaninské pastevecké psy. K ostraze jsou však využíváni především šarplaninci.

Chov

„Chovám šarplaniny téměř dvacet let. Od roku 1990 jsem je využíval při ostraze objektů. Zpočátku jsem se, jako nezkušený psovod šarplanince, snažil při výcviku držet krok s ‚ovčáčkáři'. Pravda, byl jsem jejich výkony dost zklamán. Pak jsem se začal trochu zabývat historií a původem šarplaninského pasteveckého psa a k mému tehdejšímu údivu jsem zjistil, že tento způsob výcviku není v žádném případě ‚to pravé ořechové'. Po dlouhá staletí, přes mnohé generace, byli totiž tito chlupáči vybíráni do chovu podle kvality samostatného rozhodování a schopností řešit situace. Došlo mi, že nebude dobré nutit je předsedat v přesné vzdálenosti nebo přisedat v přesném úhlu. V podstatě se stejnými problémy jsem se setkal při kousání. Těžko jsem svému šarplaninci vysvětloval, že musí vzít do tlamy ten uslintaný a páchnoucí figurantův rukáv, když ten pán, co ho tak strašně rozzuřil a dokonce napadl jeho páníčka, má na těle tolik míst, přes která ho jde zlikvidovat. Nebylo možné, aby po úspěšném zadržení „na dálku“ figurant pustil rukáv a společně s psovodem nechali psa rukáv odnést. Zrovna tak jsem neviděl šarplanina, který by, dejme tomu v rámci aktivování psa, kousal do rukávu na vlastního pána,“ popisuje zkušenosti s výcvikem šarplaninských pasteveckých psů jejich dlouholetý chovatel, pan Dušek a dál pokračuje ve vyprávění o svých oblíbencích ve strážní službě: „V uzavřených a prázdných objektech o rozloze i několika hektarů to byli bezkonkurenční hlídači. Ohlásili člověka nebo vozidlo i na několik stovek metrů. Pak ho sledovali v objektu po celou dobu jeho přítomnosti v okolí objektu. Okamžitě vyhodnotili jakoukoliv změnu při každém dalším pokusu o přiblížení „vetřelce“. Obrovskou výhodou při ostraze v zimních měsících byla délka a kvalita srsti.“

Podle pana Duška šarplanin miluje svoji smečku, a to i tu lidskou, kterou je pro něj rodina. Na nového člena smečky si zvyká podstatně déle, než příslušníci jiných psích plemen. Nejlepší je, když o sblížení a spřátelení rozhodne on sám. Opačný postup vede obvykle k odmítání ze strany šarplanince a to jediným možným způsobem: Výstražným útokem, ovšem bez finálního kousnutí. Jedná se však o útok dosti razantní na to, aby protihráč pochopil, že tudy cesta k seznámení v žádném případě nevede.

Popis a výchova

Šarplaninský pastevecký pes je velký, dlouhosrstý pes s klopenýma ušima, nejčastěji vlkošedé barvy, který slouží nejen jako vynikající hlídač, ale i jako milý, pěkný a oddaný domácí společník. V podstatě je to silný, dobře stavěný pes mohutné konstituce, klidný a přesto temperamentní, dobromyslný, ale v akci velmi ostrý. I přes svoji mohutnost je velmi pohyblivý a mrštný. Jen pro zajímavost: Pětiměsíční štěně dokáže ujít i patnáct kilometrů, při hře vyskočí dospělý pes všemi tlapkami přes metr vysoko.

Výraz šarplanince vystihuje jeho sílu, rozvážnost, moudrost i hrdost. Impozantnost jeho exteriéru přesně ladí s povahou. Patří k oněm nesmírně hrdým psům, kteří si uvědomují svou sílu a podle toho se chovají. Nepotřebují si nic dokazovat zbytečnými útoky na vše, co se hne kolem. Je však nutné upozornit, že pro správný rozvoj potřebuje dostatečný prostor a nikoliv jen kotec, jídlo a pití. Šarplaninec vyžaduje stále nějakou činnost, práci doslova miluje a plní ji ochotně a spolehlivě. Patří mezi vynikající hlídače, kteří mají hlídání vrozené. Velmi snadno se učí novým věcem a ty nikdy nezapomíná.

U nás se jedná o nepříliš rozšířené a známé plemeno. V současné době sice nejsou šarplaninci v naší republice vysloveně vzácní, ale řadí se k málopočetným plemenům.