ZOO – OBCHOD U KOLOUŠKA

(pokračování z minulého čísla)

2. Mateřství
Květnové sluníčko hřálo, jakoby si spletlo roční období a my, tedy já, Hanka a strýček Albert jsme vyrazili na malou ranní procházku. Umíte si to jistě představit, dva ještě zachovale vypadající, zdánliví manželé vezoucí kočárek, v jejichž patách cupitá ztepilý, prošedivělý muž zamotaný v pestrobarevné sukni sárí a schovaný pod slunečníkem z rýžové slámy. Pohled jak v televizi.
Pyšně si vykračujeme směrem k Mírovému náměstí a kolemjdoucí se po nás ohlížejí. Ani se tomu příliš nedivím. Vašík v peřinkách hluboce oddychuje, když tu se za našimi zády ozve hlas paní Jeremiášové, lounské drbny nejvyššího kalibru: „Ale Haničko, ani to na vás nebylo vidět…“ Čiperně nás předběhla a obtížena dvěma taškami nákupů pokračovala: „Že vy ste se ztahovala?!“ Odložila tašky na zem tak promyšleně, že se nedalo projet.
„Kdepak,“ snažila se Hanka podat vysvětlení, ale jak už to tak při obdobných rozhovorech bývá, nebyla jí dána možnost. Paní Jeremiášová zahrozila svým obézním prstíkem a s úsměvem na rtech pokračovala: „I vy jedna, tak zčistajasna, to muselo bejt počatý ještě v manželství, ne…?“ Ale na odpověď nečekala. „No a je to kluk, nebo holka?“
„Já vlastně ani nevim,“ obrátila se Hanka směrem ke strýčkovi, „snad kluk, když se jmenuje Vašek, co?“
Albert žoviálně složil slunečník a opřel se o něj jako o hůl. „Jistě, jistě,“ zašveholil a vypínaje mužnou hruď dodal: „Nepředstavila bys mě té šarrramantní mladé paní?“
Jeremiášová se začervenala a mávla dovádivě rukou: „Ale no tak, jakápak já sem mladá paní, vy lichotníku. Dyk já už sem druhym rokem v penzi.“
Koutkem oka jsem zahlédl starou Kolouškovou, Hanky bývalou tchýni, která se sem blížila zavěšena do svého o sedumadvacet let mladšího přítele Lojzíka. Stáli jsme jen pár kroků od Mariánského sloupu a vzduch byl naplněn vůní grilovaných kuřat.
„Bába,“ zašeptal jsem Hance do ucha, ale to už stála vedle Jeremiášky a očima hltala každé naše slovo.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem s hlubokou úklonou a ona po mně šlehla pohledem.
„No a kolik chlapeček vážil?“ zeptala se najednou Jeremiášová, probírajíc se z uhranutí naším strýcem.
„Třikilašedesát,“ odpověděl jsem, abychom se vyhnuli zbytečnému vysvětlování. Hanka se po mně podívala a za jejími zády se ozval strýcův hlas: „Že ty seš Rrrebeka, Rrrebeka Koloušková?“
„Ano,“ přikývla bývalá tchýně a v jejím hlase byla znát stopa nejistoty.
Albert postoupil o krok blíž, čapl ženu kolem ramen a spustil: „Ty si nevzpomínáš, já sem Berrrt, ten co si se kvůli němu rrrozváděla, když nás tvůj starrrej načapal…“
„Ehm, ehm,“ odstrčila ho Koloušková a očima ukazovala směrem k Lojzíkovi, který stál po jejím boku. Ten se však ničeho nedovtípil a dál jen s opileckým úsměvem hleděl skrze nás.
V kočárku to zavrnělo a stará Jeremiášová teď najednou nevěděla, kterou z událostí sledovat dřív. To bylo i na ní moc. Bába Koloušková jí však nevědomky přispěla na pomoc, když pravila: „No dyk sem to Poldíkovi pořád říkala, že ta holka někoho má. Je sotva tři měsíce rozvedená a už je to na světě.“
„Zanáší jako ty,“ rozzářil se Albert.
„To není pravda,“ vyštěkla Rebeka.
„To není pravda,“ zakřičela téměř současně Hanka směrem ke Kolouškové a pak se obrátila na Alberta: „A ty se zejtra stěhuješ.“
Jeremiáška pohybovala hlavou jako na tenise. Tohle byla pro její dušičku slast.
Tchýně si zatím dál vedla svou: „Ale to víš, že je. Tys přišla do jinýho stavu ještě před rozvodem, tak nekecej, žes nikoho…“
Hanička už se chystala k obraně, ale já ji stiskl pravou ruku na držadle kočárku. Všiml jsem si totiž, že Vašíka to neustálé skřehotání právě probudilo. I vložil jsem se do hovoru prostým: „Pššššt, vzbudíte nám Vašíka.“
A pak, když najednou bylo ticho jako v kostele, jsem se naklonil ke staré Kolouškové a tak, aby to nikdo nemohl přeslechnout pravil: „To děcko je totiž Poldovo…“
Hanka se po mně nechápavě podívala a její tchýně zbledla. Já klidně pokračoval: „No to víte, že jo. Nechali sme udělat testy DNA a u městskýho soudu v Lounech už leží žaloba o alimenty…“ Koutkem oka jsem zaregistroval, jak se Jeremiášce rozzářila kukadla. Věděl jsem, že během pár hodin o tom bude vědět celé město. No a tak jsem pokračoval: „Dyk se nakonec můžete podívat,“ ukázal jsem do kočárku, „ten kluk je celej Polda.“
Bábě Kolouškové to nedalo a třebaže byla vzteky bez sebe, neodolala, aby se na svého vnuka nepodívala. Jen však naklonila tvář mezi bělostné krajkoví dětských peřinek, vyrazilo proti ní to chlupaté stvoření. Milá tchýně zaječela a dala se na úprk směrem k budově kokosu. Cestou však neopomněla popadnout za límec svého věčně opilého milence a ve cvalu ho pak vláčela za sebou jak zlobivého caparta. Přitom byl slyšet její vzdalující se nářek: „Poldíku, tohle sis nezasloužil, ty můj malej Poldíku, tohle sis…“
Vašík se postavil na peřince a s jazykem mezi rty vyloudil na zkoprnělou Jeremiášku zvuk připomínající „prrrrr“. Až neskutečně přitom prskal.
„Celej Polda?“ rozesmála se Hanka a i strýc se chechtal, až se za břicho popadal. Jen ta drbna před námi stále ještě nechápala pointu a zeptala se: „A není von nějak moc chlu… tóó´“ Byla v rozpacích, jak to říct a neurazit: „ No tóó… chlupatej?“
„A viděla vy ste někdy Poldu Kolouška nahatýho? Ten vám je jak vopice,“ rozesmála se Hana znovu a Jeremiáška nás raději opustila. Vrtěla přitom hlavou a já mám pocit, že si dodnes myslí, že Vašík je skutečným synem Leopolda Kolouška. Vždyť ne nadarmo se v celých Lounech vžilo rčení „chlupatej jak Koloušek“.

3. Klenoty bohyně Kálí
Když se to tak vezme kolem a kolem, byl strýček Albert stejně postižený láskou k cestování a ke zvířatům jako já nebo Hanička. Nebylo tedy divu, že nás při vybalování svých zavazadel přiváděl do extáze stále dalšími a dalšími roztodivnými exponáty svých sbírek. Měl cetky a zvířata prostě rád.
„A co je tohle?“ zeptala se Hanka a už už otvírala mahagonovou skříňku vykládanou perletí.
„Opatrrrně,“ snažil se Albert krotit její zvědavost, „tam sou malí žlutý čerrrtíci!“
„Co že tam je?“
„Malí žlutý čerrr…“ ale větu už nedokončil. Hanka totiž souběžně s rozhovorem otvírala krabičku a jakmile se jí to podařilo, začali se ven hrnout zlatavě zbarvení, zhruba sedum centimetrů dlouzí tvorečkové, kteří na první pohled opravdu připomínali čertíky.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha