V předchozích článcích jsem psal o zkušenostech s chovem Varana skvrnitého a varana mangrovového. Nyní bych vám rád představil dalšího zástupce čeledi varanovitých, kterého jsem měl možnost chovat – varana nilského.
Varan nilský (varanus niloticus) patří mezi velké varany – samci tohoto druhu dosahují velikosti až 2 metrů a mimo jiné se od samic liší poměrem hlavy a čelistí. Samice dosahují délky kolem 150 cm a jejich tělo bývá protáhlejší. Domovinou tohoto ještěra je Afrika, kde se vyskytuje po většinu času v blízkosti vodních ploch. Můžeme jej však zpozorovat téměř všude, s výjimkou pouštních oblastí. Co se týče potravy, neliší se moc od ostatních varanů – jeho jídelníček tvoří savci, ptáci, hmyz i jiní plazi a jejich vejce. Tato zvířata jsou silně teritoriální, což může v chovu v zajetí způsobovat problémy a vzájemné boje. Původně jsem o něm uvažoval jako o prvním varanovi, kterého si pořídím, ale nakonec se tak nestalo a opatřil jsem si jej až poději, kdy jsem už měl nějaké zkušenosti s varanem skvrnitým. U toho jsem měl, jak jsem psal ve zmíněném článku, štěstí na velmi klidného jedince. Oproti tomu varan nilský bývá velmi divoký a přirozeně temperamentní, nezdráhá se kousnout a obecně je považován za nejméně vhodného varana pro chov. Mládě tohoto druhu jsem koupil po dohodě na burze od chovatele z Polska. Pohlaví určeno nebylo a určení z vedlejších znaků, jako například z proporcí těla je u varana nilského téměř nemožné. Prodávající mě také informoval (a takových názorů jsem slyšel více), že v tomto stáří je varan nilský přes svou pověst poměrně agresivního druhu naopak velmi vhodný k ochočení nebo alespoň „zkrocení“.
Ač jinak nejsem zastánce tohoto způsobu chovu terarijních zvířat, resp. nesnažím se svá zvířata stavět do role domácích mazlíčků, rozhodl jsem se tentokrát, že to alespoň zkusím. K tomuto rozhodnutí mě však přiměla spíše představa divokého dvoumetrového plaza a manipulace s ním. Varan byl umístěn v teráriu s rozměry 2×1,5×1 m, základní vybavení tvořily samozřejmě větve a bazén, který jsem zakoupil jako umělohmotné zahradní jezírko. Jako podklad jsem použil kolem bazénu drobné kamení se štěrkem a na zbytku plochy pak lignocel. Terén na dně byl tvořen menšími částmi větví a několika většími kusy opuky. Jako úkryt sloužilo jedno z vyhřívacích míst zakryté vpředu umělou rostlinou a převrácený silný kus kůry. Vyhřívací místa tvořily tepelné žárovky v květináčích. V teráriu jsem použil také UV zářivku, přesto jsem však vitaminy dodával i do krmiva. V poměrně velkém prostoru varan neprojevoval žádné známky stresu, na rozdíl od v. indicus. Teplota byla přes den udržována kolem 28 °C, přes noc teplota neklesla pod 20 °C. Prvních několik dní se varan vyhříval na poměrně nekrytém místě a ani při ruchu u terária se příliš neznepokojoval. Naopak již při otevírání, resp. posouvání skla okamžitě zmizel. Poté se přesunul na větev překlenutou přes bazén, kde později trávil většinu času. Občas jsem jej i s větví přenesl do koupelny a nechal jej zaplavat si ve vaně.
Jako potrava sloužilo kuřecí a rybí maso, rozklepnutá křepelčí vejce v mističce a úspěšně jsem nabízel také masové konzervy pro psy. Také jsem zkoušel drobné akvarijní rybky umístěné v bazénu, ale nikdy je nelovil. Tento druh by také přijímal odchycené žáby či měkkýše, ale já tento způsob krmení nepreferuji. Také je třeba dávat pozor na podávání vepřového masa a krmit jím jen občas, protože zvíře může nepříjemně ztloustnout. Asi po 5 týdnech jsem chtěl zkusit varana odchytit při výměně substrátu (do té doby jsem jej nechával při výměně v úkrytu). Když se mi podařilo jej chytit, litoval jsem, že jsem nepoužil rukavice jako u ostatních varanů, které jsem kdy chytal.Varan začal hlasitě syčet (i když oproti syčení dospělého varana skvrnitého tohle nic není) a hrabat zadníma nohama. Naštěstí se drápy nezachytil a tak mě jen podrápal, zhruba stejně jako například takový leguán zelený. Vrátil jsem jej tedy do terária a rozhodl se jej raději ještě nějakou dobu nechat v klidu. Při následujícím krmení jsem upustil od předkládání v misce a nabídl varanovi maso na umělohmotné vidličce. Zpočátku trochu syčel a nafukoval krk, ovšem když jsem rukou již dále nepohyboval směrem k němu, po chvíli se soustředil na maso a poté jej sežral. Ještě mnohokrát jsem takhle předkládal potravu, než přestal pokaždé projevovat neklid při přibližování ruky. Samozřejmě jsem nekrmil pouze tímto způsobem, takže po pár soustech „z ruky“ jsem vždy na stejné místo umístil misku s potravou. Když už se toto krmení stalo pro mě i varana naprosto běžnou záležitostí, chtěl jsem opět zkusit uchopit jej a vyndat z terária. Nicméně varan reagoval úplně stejně, ačkoli tentokrát jsem jej s rukavicemi mohl držet dál. Po několika pokusech jsem to vzdal a zůstal jen u krmení. Ostatně, když jsem terárium otevřel, varan i přes mou přítomnost většinou vylezl ven bez zběsilého úprku, kterým dřív reagoval na osobu otvírající terárium. Prošel se po místnosti a pokud se mu podařilo dostat na okenní parapet, dlouho vydržel pozorovat okolí, stejně jako mnoho ostatních ještěrů, které jsem měl. Pokud jsem (nebo kdokoli jiný) zůstával ve vzdálenosti asi jednoho metru za ním, nejevil žádné známky neklidu. Klidnými pohyby bylo možné se dostat i blíž, ale poté stačilo otočit hlavu nebo natáhnout ruku a v lepším případě varan utekl, v horším švihl ocasem. Za celou dobu učinil snad jen dva kousavé výpady a nikdy mě nekousl. To se ovšem trochu změnilo v době, kdy dosáhl asi 80 cm délky. Občas útočil i na sklo, pokud jsem byl v jeho bezprostřední blízkosti a krmit z ruky už jsem také nemohl. Při výměně substrátu či čištění bazénu jsem musel používat rukavice a být velmi opatrný. Právě při čištění bazénu mi jednou varan utekl. Místnost však byla naštěstí zavřená, takže se vtěsnal do mezery pod knihovnou. Nemohl jsem se snažit dostat jej ven rukou, protože i přes rukavici ji mohl velmi nepříjemně pokousat. Nakonec vylezl po 2 dnech sám k misce s vodou a masem. Poté jsem raději všechny možné úkryty zabezpečil a při jakémkoli zásahu do terária jsem byl mnohem opatrnější. Faktem zůstává, že od té doby varan své chování nezměnil a zůstal poměrně divoký, proto bych jej nezkušeným chovatelům se zájmem o chov varanů příliš nedoporučoval. Bohužel je to právě tento varan, který je poměrně dostupný (na rozdíl od ostatních vhodnějších druhů) a který většinou trpí v nedostatečně velkých teráriích. Je velmi málo teraristů, kteří mají vhodné podmínky na to, aby jej mohli odchovat až do dospělosti, proto si, prosím, případné pořízení nejen tohoto druhu varana rozmyslete.
Na závěr bych ještě rád dodal, že na mých fotografiích je zachycen samec v. niloticus mého holandského známého Michy van de Wega, jež je úspešným chovatelem varanů nilských.