Žakruarú
Tento, u nás díky své pověsti nepříliš rozšířený ještěr z čeledi Teiidae dorůstá délky kolem 120 cm. Hovoří se o něm jako o druhu vysloveně nebezpečném, který napadá člověka takřka bez výstrahy, je nervózní, útočný, apod. Podle mých zkušeností, je však ve své letoře stejný jako každý jiný plaz podobné velikosti, např. Varan stepní. Zkrátka, když mu není něco příjemné, brání se, jinak je mu člověk spíše lhostejný. Musím říct, že mám právě tahle zvířata obzvláště rád.
Popis
Jeho zbarvení je tvořeno černožlutým mramorováním, v němž na hřbetě převládá černá a na břiše naopak žlutá barva. Může být naznačeno podélné i příčné pruhování. Rozmístění a tvar skvrn a skvrnek je přísně individuální a může sloužit jako určovací znak jednotlivce, něco jako otisky prstů u lidí. Zadní polovina ocasu je světle a tmavě příčně pruhovaná. Teju žakruarú – Tupinambis nigropunctatus SPIX, 1825 (Tupinambis teguixin nigropunctatus – MÜLLER 1971) obývá savany i pralesy v severní části Jižní Ameriky, státy Kolumbie, Venezuela, Guyana, Surinam a severní Brazílie. V převážné většině upřednostňuje vlhčí biotopy a blízkost vody. Velmi dobře šplhá.
Terárium
Zřizujeme pro ně větší terária rozměrů minimálně 1×1×1 m, raději však větší. Já sám jsem je choval jednak v bednovém teráriu rozměrů 100×100×150 (v) cm, jednak v přepažené části místnosti o podlahové ploše 4×1 m. Druhá z praktikovaných možností se mi však jeví jako vhodnější. Zařízením by měly být především silné větve a různé dřevěné police určené ke šplhání. Jako substrát je nejvhodnější hrubší říční písek nebo štěrk bez ostrých hran, v atriovém teráriu se mi osvědčila běžně dostupná mulčovací kůra. Nezbytná je miska s vodou k napájení. V takto velkých teráriích je problémem udržování teploty na potřebné výši. Po energeticky velmi nákladných experimentech jsem nakonec dospěl ke stavu, kdy teplota uvnitř celé ubikace byla běžnou teplotou pokojovou, kolísající v závislosti na ročním období mezi 22–28 °C ve dne a 18–26 °C v noci. Důležité však zůstalo lokální vytápění, které dovolovalo zvířatům se na několika exponovaných místech vyhřát a to až na 45 °C. Během dvou zimních měsíců byla teplota snižována na 16–19 °C. Vlhkost byla regulována večerním rosením, jež jsem směřoval především přímo na těla chovanců.
Krmení a páření
Co se krmení týká, jsou žakruarú typickými masožravci. Na výběr potravy jsou však poměrně nenároční. Přijímají živé i mrtvé hlodavce, volně předkládané syrové mleté maso pro psy, syrová vejce, větší hmyz, rybí filé a dokonce i konzervované maso pro psy a kočky. V chovu je ovšem nutná neustálá kontrola spotřeby potravy, protože silnější jedinci se doslova přežírají a to na úkor svých soukmenovců, na něž se pak nedostává. V tomto směru je vhodnější jednotlivé krmení přímo z ruky nebo peánu. Zde však zase vzniká nebezpečí úrazu chovatele, protože tito tejové loví opravdu stylem „hlava nehlava“. Stalo se mi např., že největší z mnou chovaných samců zaregistroval živou myš v mé ruce už při otevírání dveří atria. Nesl jsem ji neopatrně, jen tak za ocásek, jak už se tak myši nosívají. Když jsem dveře otevřel, samec teju se vrhl skokem z větve, na níž odpočíval a překonal vzduchem vzdálenost snad dvou metrů. Prosvištěl pod mojí paží, cestou mi vytrhl z ruky myš a přistál na koberci mimo své domovské území. Po pravdě se celá věc udála tak rychle, že jsem si to uvědomil, až když zvíře prchalo přes pokoj s mrskající se myškou v tlamě.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jakoby právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení. Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec, jak jsem se o tom mohl přesvědčit u jedné chovné skupiny. Naproti tomu, po jiném páření došlo ke snášce devíti vajec, která samička odložila volně na substrát v rohu atriového terária. Vejce byla ihned přemístěna do inkubátoru s teplotou 28 °C a s vysokou vzdušnou vlhkostí. Při odebírání snůšky měla samice tendenci svá vejce bránit a s otevřenou tlamou zahánět chovatele. Z uváděné snůšky devíti vajec jich šest zesklovatělo před koncem prvního týdne a musela být vyhozena jako neoplozená. V dalších třech odumřely zárodky během vývoje, což bylo zjištěno až po předpokládané době inkubace – otevřením po pěti měsících. Podle literatury trvá inkubace kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí asi 22 cm.
