Volání divočiny - 9.díl

Tuto kapitolu bych chtěl věnovat těm snaživým lidičkám, kteří již v mushingu i ostatních sportech kolem psů něco dokázali nebo pro ně hromadu udělali. Snažil jsem se, aby vám ve formě otázek a odpovědí prozradili něco o sobě a také na své psí svěřence. Předem se omlouvám těm, kteří se na těchto stránkách nenajdou, ač by si to určitě zasloužili. Je to dáno tím, jak jsem se byl s kým schopen zkontaktovat či potkat na závodech a také omezeným prostorem našeho seriálu.

Soňa Klikarová

Soňu můžeme s klidným svědomím nazvat skutečnou královnou disciplín vhodných pro jednoho až dva tažné psy, tedy canicrossu, bikejöringu a skijöringu. V ČR a minimálně ve střední Evropě není totiž jiného závodníka, který by v těchto sportech dokázal během pár let dosáhnout tak výrazných úspěchů, včetně těch nejvyšších jako jsou tituly mistrů Evropy či světa.
Přesto ji všichni známe jako nesmírně skromnou, milou a pohlednou blondýnku, která je však velice tvrdá a zásadová vůči své životosprávě a tréninku. Začátky a první úspěchy v psích sportech má spojeny s českými horskými psy. Dodnes s nimi sdílí společnou domácnost a nedá na ně dopustit. Jak se však požadavky na výkony stupňovaly, byla Soňa nucena sáhnout po plemeni rychlejším, s menšími sklony k přehřívání organismu. Volba padla zákonitě na ESP, s kterými závodí dnes a kteří rozšířili její, už beztak početnou, smečku. Budete-li tedy mít možnost podívat se na závody, kterých se Soňa účastní (je jedno jestli na suchu či na sněhu), určitě si nenechte ujít její excelentní styl – stojí to opravdu za to!

1. Jak jsi se ke sportům s tažnými psy dostala?
Začínala jsem s českými horskými psy. Měla jsem tři feny, s kterými jsme hodně jezdili po výstavách. Na jedné z výstav mě oslovili manželé Fiedlerovi, jestli bych nechtěla zkusit i závodit, a tak to přišlo. V roce 1998 jsem se poprvé objevila na závodech v Třebihošti. Byl to zrovna závod mistrovství republiky a já neměla skoro žádné zkušenosti, běžela jsem canicross s mojí fenkou Andy Mount McKinkey, které tehdy byly tři roky. Asi jsem všem závodnicím vyrazila dech, když jsem druhý den zaběhla nejrychlejší čas a celkově skončila druhá. Dokonce se spekulovalo, že jsem si trať zkrátila. Andy mi totiž moc netáhla a tudíž nebylo možné, abychom zaběhly nejlepší ženský čas. Nikdo ovšem nevěděl, že jsem od svých deseti let navštěvovala sportovní třídu a později i gymnázium se zaměřením pro běh na lyžích. Naběháno jsem měla dostatečně. Trochu mi to zkazilo náladu, ale možná to taky byla dostatečná motivace ukázat, že na to opravdu máme (od roku 1999 jsem mistryně republiky v canicrossu). Začala jsem více pracovat na tréninku mých psů, i když z těch třech fen mi Andy běhala nejlépe. Dnes už Andy nezávodí, ale běhám s ní pořád a je výbornou učitelkou mých mladých psů.

2. Co bys poradila těm, kteří s tažnými sporty teprve chtějí začít?
Je pravdou, že se na mě dnes obrací spousta začínajících v tomto sportu. Na prvním místě je třeba si uvědomit, na jaké úrovni chceme se psy jezdit. Pokud závodně, bude základní otázkou správná volba plemene psa. I když jsem letos na závodech ve Francii viděla v canicrossu běhat domácího závodníka s jorkšírským teriérem, kterého běh v postroji náramně bavil, nepatřili k nejrychlejším, ale oni běhají hlavně pro radost z pohybu.

3. Proč jsi změnila plemeno tažných psů?
Jak jsem už uvedla, začínala jsem s ČHP, nyní závodím s ESP, kteří jsou momentálně to nejlepší pro disciplíny, v kterých závodím. Jedná se o canicross, bikejöring, scooter a skijöring, letos bych chtěla zkusit i kategorii C. Holky ČHP mi začaly stárnout a já se ohlížela po nových závodních nadějích a samozřejmě jsem volila to nejlepší s čím se závodí ve světě, tedy evropské saňové psy.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíc ceníš?
Loni se mi podařilo zvítězit na mistrovství světa v Německu v kategorii skijöring 2 a prolomit tak dlouholetou neporazitelnost skandinávců, což je pro mě největším úspěchem. Výsledků, kterých si velmi vážím je ještě několik – ve španělské Aranda de Duero jsem obhájila titul mistryně světa v canicrossu a jsem také mistryně světa v bikejöringu. Pětkrát za sebou se mi podařilo vyhrát mistrovství Evropy v CC, vlastním několik titulů mistryně republiky ve SKJ, BKJ i CC.

5. Jakou nejčastější otázku dostáváš od diváků, můžeš ji zodpovědět?
Nejvíce se diváci zajímají o to, jakou rychlostí běhají moji psi. Průměrná rychlost se pohybuje okolo 30 km/h, maximální dosažená rychlost našeho nejlepšího psa Speedyho byla v bikejöringu až 63 km/h.

6. Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?
Jsem mile překvapena vzrůstajícím zájmem o tento sport, hlavně zájmem o canicross a to především u mladé generace. Věřím, že se všemi začínajícími se brzy uvidím i na závodech. Česká republika si v posledních letech vydobyla řádný respekt na mezinárodním poli, doufám že medailí z MS a ME bude i nadále přibývat.

Martina Klimešová

Kdo měl možnost poznat tuto mladou, pohlednou a ambiciozní veterinářku, vám jistě potvrdí, že se jedná o nadprůměrného nadšence pro všechno „psí dění“. Já se s ní setkal poprvé v době, kdy už byla zkušenou závodnicí v agility a začínala se poohlížet po mushingu, jako možném rozšíření svých sportovních aktivit. Od té doby si vyzkoušela nejen mushing, ale především canicross, bikejöring, skijöring a scootering, tedy disciplíny pro jednoho až dva psy. Stala se nebývale úspěšnou závodnicí a dnes v těchto disciplínách patří mezi užší republikovou i evropskou špičku. Aby toho nebylo málo, stála u zrodu odvětví nazvaného: tanec se psem, kde spolu s belgickou ovčačkou Arálií Novtepord výborně soutěží, ale též tyto akce sama organizuje.
Dá se říct, že na co Martina sáhne, to se jí daří. A tak není divu, že se rozhodla své zkušenosti a úspěchy zúročit vybudováním vlastního víceúčelového výcvikového střediska pro psy s názvem Amonra v Čebíně. Zde předává své znalosti dalším dychtivým zájemcům.

1. Jak jsi se k běhání se psy dostala?
Už předtím jsem se věnovala aktivně agility atanci se psem, chtěla jsem ale zkusit všechny možné psí sporty. První závod jsem jela na kole se psem půjčeným od Levíčků (bylo to v Olšanech), tam mě to chytlo a už nepustilo.

2. Co bys poradila těm, kteří se saňovým sportem teprve chtějí začít?
Než si psa koupíte, důkladně rozvažte, které disciplíně se chcete věnovat, aby volba plemene byla správná. Štěně vybírejte ne podle ceny, ale podle kvality krve, počáteční investice je stejně jenom zlomek částky, kterou zaplatíte za krmivo, veterináře, závody, … Pokud chcete hned koupit celé spřežení doporučuji začít v kategorii C (2 až 4 psi) a teprve časem uvažovat o rozšíření smečky.

3. Proč jsi změnila plemeno psů?
S mým belgickým ovčákem Bárou se věnuji hlavně agility. Na podzim se koná mistrovství světa agility a hlavní závody psích spřežení. Kdybych s ní trénovala oba sporty vrcholově, tak bych ji asi přepracovala. Rozhodla jsem se pořídit psy speciálně do spřežení vyšlechtěné – evropské saňové psy. S Bárou budu ale občas závodit i nadále.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíce ceníš?
3. místo na mistrovství světa canicrossu a scooteru, dvakrát mistryně Evropy v canicrossu.

5. Jakou nejčastější otázku dostáváš od diváků, můžeš ji zodpovědět?
Jestli to psy baví. Baví, jinak by to nedělali. Jestli se na startu třesou zimou. Netřesou se zimou ale nervozitou. Jestli je to pro psy nebezpečné. Není, pro mushery někdy ano.

6. Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?
Myslím, že se budou rozrůstat, hlavně kategorie s jedním psem, protože tam je tento sport dostupný i pro lidi, kteří bydlí v bytě nebo nemohou krmit početnou smečku. Navíc tyto disciplíny je možno dělat rekreačně skoro s každým psem.

Pavel Kučera

Patří k té hrstce pamětníků, kteří začínali s tažnými psy u nás ještě v době, kdy jsme si slovo mushing spojovali téměř výhradně s romantickými hrdiny povídek Jacka Londona, brázdícími se spřežením zasněžené pláně i hory Aljašky.
Více než čtvrtstoletí strávené mezi severskými psy – sibiřskými husky a především aljašskými malamuty, je důkazem, že v Pavlově případě se jedná takříkajíc o životní poslání. Se svojí téměř dvoumetrovou postavou, divokým plnovousem, rozevlátými dlouhými vlasy a nezbytným červenobílým šátkem, je nepřehlédnutelným při veškerém psím dění. Ať už je to na dlouhých závodech, kterým se věnuje, nebo v různých funkcích, kde se „bije za seveřany“ či za věží sání na některé z dobrodružných výprav.
Kam však nejlépe zapadne a kde se také nejlépe cítí, to je na své psí farmě na Šumavě. Rozsáhlý pozemek obývá v roubeném srubu spolu s několika desítkami tažných psů, kteří zde mají i svůj vlastní rybník. V posledních letech zapřahá minimálně osm a více psů, z nichž převážná většina má v rodokmenu jméno jeho, vysoce ceněné, chovatelské stanice BOHEMIA AMAROK. Díky dlouholetým zkušenostem a přehledu se nedávno stal předsedou Klubu severských psů.
Veřejnost však nejspíše zná Pavla Kučeru jako ředitele a hlavního organizátora Šediváčkova longu v Orlických horách. Jedná se o vyjímečný závod v extrémních podmínkách který nemá, především co se týče délky (222 km, chystá se 333 km), ve střední Evropě obdoby. Během osmileté historie si vydobyl mezinárodní uznání a prestiž. Zatím vším však stojí celoroční práce Pavla Kučery, jeho ženy Andrei a sehraného týmu pořadatelů.

1. Jak jsi se k saňovému sportu dostal?
Jako většina z nás, přes četbu Londonových knih s tajemným kouzlem dalekého severu. Obdivoval jsem první spřežení v bývalém Československu složená z českých horských psů a československých vlčáků. V roce 1984 následovala zákonitě koupě prvního psa – aljašského malamuta, feny Beauty Alberta. V roce 1985 přibyli další dva malamuti. První štěňátka AM se v naší chovatelské stanici Amarok narodila v roce 1986. Koncem tohoto roku již zapřahám do sání, jako jeden z mála v tehdejší době, již osm psů.

2. Co bys poradil těm, kteří se saňovým sportem teprve chtějí začít?
Asi bych jim poradil zachovat pevné nervy při řešení každodenních starostí a práce kolem psů. Jedná se ale přece o nejlepšího přítele člověka a ten nám vše bohatě vrátí. Dál bych asi každému popřál tolerantní rodinu a také sousedy. Bez toho se totiž dá náš koníček provozovat jen velmi těžko, jestli vůbec.

3. Proč jsi změnil plemeno tažných či naopak proč jsi zůstal věrný tomu svému?
Aljašští malamuti jsou má láska a proto jim zůstávám věrný. Přesto už se v naší smečce čítající ke čtyřicítce psů nachází i jiná plemena. Každé z nich má totiž něco do sebe a objevování toho, v čem spočívají specifika toho kterého plemene, mne baví.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíc ceníš?
Nikdy jsem nebyl ten pravý sportovec se ctižádostí závodníka. Vždy jsem byl spíš ten dobrodruh, romantik, který hledá nové krásné traily a libuje si v náročných přejezdech. Proto také naše spřežení v posledních letech směřovalo do mrazivých oblastí Rumunska, Finska či Ruska. Těchto úspěšných výprav a zážitků z nich si tedy cením nejvíc.

5. Jakou nejčastější otázku dostáváš od diváků, můžeš ji zodpovědět?
Lidé se mne nejčastěji ptají, proč těch psů mám tolik a čím je krmím. Můžu vám říct, že není nic krásnějšího než pořádně dlouhé spřežení. Je to takový živý ovladatelný vláček. Již několik let krmím k plné spokojenosti superprémiovými granulemi Purina ProPlan. Jinak samozřejmě psi dostávají pravidelně maso, kterým mne zaváží firma Falco.

6. Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?
Nechci se k tomu stavět pesimisticky, vždyť to by bylo ode mne, jako ředitele Šediváčkova longu a předsedy klubu severských psů, špatné. Chce to však rozhodně zlepšit spolupráci všech organizací a klubů, kteří se okolo mushingu točí.

Petr Zdráhal

Patří plným právem do galerie nejúspěšnějších českých musherů. I když si občas zkusil něco jiného, jeho doménou byla kategorie C2 tzn. 2–4 psi s průkazem původu (plemene Grónský pes, aljašský malamut, samojed). Bezpochyby zlomovým bodem Petrovy sportovní kariéry bylo pořízení vyjímečně talentovaného černobílého aljašského malamuta Clifa Měsíční tvář. S Clifem na čele spřežení se neméně talentovanému Petrovi podařilo dobýt většinu vítězství. Zpočátku se jednalo o spřežení složené čistě z aljašských malamutů. Do něj byli postupně přičleňováni grónští psi. Zdráhalovi totiž patřili k jedněm z prvních experimentátorů v soužití dvou plemen – aljašských malamutů a grónských psů. Díky jejich propagaci a chovu se také gróňáci v Čechách a na Slovensku podstatněji rozšířili.
Manželka Irena vždy vzorně obstarávala veškeré manažerské a chovatelské starosti a tak se Petr mohl plně soustředit na trénování a psy. Tato souhra je přivedla k několikaleté neporazitelnosti na sprintových závodech a tím pádem k mnoha titulům mistrů republiky. Také z mistrovství Evropy i mistrovství světa se Zdráhalovo spřežení vracelo často s medailovým umístěním.
Teď se možná ptáte, proč ten čas minulý v celém textu. Možná se už Petr těmi neustálými vítězstvími nudil či zatoužil po opojení z ještě větší rychlosti. Faktem je, že loni rozdali poslední čistokrevné pejsky a pořídili si smečku evropských saňových psů. Je to téměř jako začínat od začátku, takže se nechme překvapit jestli i na tomto nebi zazáří jednou Zdráhalova hvězda.

1. Jak jsi se k saňovému sportu dostal?
Jezdili jsme trempovat a chtěli jsme si pořídit psa, který by s námi jezdil do přírody. V knihách nám padl do oka aljašský malamut. Vypadal jako vlk a díky tomu bylo rozhodnuto. Takže před dvanácti lety jsme domů přivezli prvního psa a za měsíc druhého, abychom se nehádali. Když jsme uviděli první závody psích spřežení, rozhodli jsme se věnovat tomuto sportu a za rok už jsem stál na startu.

2. Co bys poradil těm, kteří se saňovým sportem teprve chtějí začít?
Je to velmi časově náročný koníček a tak každý by měl zvážit, jestli bude mít dost času se psům tolik věnovat. Taky je hodně důležité, aby i druhá polovička vše schvalovala, neboť hodně peněz z rodinného rozpočtu půjde na pejsky. Každé plemeno má něco do sebe a je vhodnější k něčemu jinému. Proto je třeba napřed se rozhodnout, čemu se budu věnovat a tomu podřídit výběr plemene tažného psa.

3. Proč jsi změnil plemeno tažných psů?
Z aljašských malamutů jsme postupně přešli na grónské psy a to kvůli rychlosti. S gróňáky jsme také dosáhli zatím největších úspěchů. Ale před více než rokem jsme se rozhodli přejít na ESP a tam těch důvodů bylo víc. Především výborné povahové vlastnosti, ovladatelnost, rychlost i vzhled, který nám učaroval.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíce ceníš?
Za jedenáct let závodění jsme odjeli 83 závodů s čistokrevnými psy, z toho 66 závodů jsme dojeli na prvním místě. Po čtyřech letech poctivého tréninku a výběru vhodných psů jsme byli od roku 1997–2002 6× mistři republiky ve sprintu v kategorii C2. Ale asi nejvíce si ceníme úspěchů z MS a ME.

2. místo – MS Donovaly (SR) 1999 – kategorie C2

2. místo – ME Bad Mitenndorf (AU) 2000 – kategorie B2

2. místo – MS Annanberg (AU) 2001 – kategorie C2

2. místo – ME Donovaly (SR) 2002 – kategorie C2

5. Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?

Popularita tohoto sportu stále stoupá, hlavně díky příznivcům, kteří mají jednoho či dva pejsky a tak závodí v cannicrosu, bikejöringu či scooteru. Ale i ve spřežení přibývá závodníků. Ze všeho nejdůležitější však je, že kvalita našich závodníků je veliká, což dokazuje, že už několik let dováží naši reprezentanti z mezinárodních šampionátů medaile. Myslím si, že ČR patří v mushingu k nejlepším státům Evropy a doufám že tomu tak bude i nadále.