ZOO – Obchod U kolouška: Obchodní značka

„Jééé….“ odhodila Hanka krabičku a sinalá strachy, přitiskla se ke stěně za sebou.
„A to je pěkně v prrr…“ řekl Albert rezignovaně a z kouta místnosti se ozval vyděšený křik našeho opičího potomka.Ten byl totiž přivázaný vodítkem na psy k radiátoru ústředního topení.

Odonturrrus

„Co se stalo?“ zvedl jsem oči od rozečtené Kámásútry, v níž jsem ztěží rozuměl ručně malovaným obrázkům.
„Ale nic,“ mávl rukou strýček a Vašík dál ječel jako pominutý.
„Hele, to by mě fakt zajímalo,“ obrátil jsem se na Alberta a ani si přitom nevšiml, že se Hanka poroučí v mdlobách k zemi. „Jak můžou v týdle poloze vůbec něco tóóó…“
„Ukaž,“ zvedl se strýc z křesla a natáhl se přes zpola rozbalená zavazadla povalující se všude kolem. „Já ti to přeložim.“
„Ty umíš nářečí dzongkha?“ vyjevil jsem se a podával mu knihu. Teprve teď mi došlo, že něco není tak úplně v pořádku. Hanka byla pořád zticha.
„Jasně,“ pousmál se Albert a jeho knír se přitom rozvlnil jako bouřící moře. Šedivá hladina vousů zakončená bílou čepičkou pěny, od kořenů ke konečkům stále bělejší a bělejší.
Vašík Lar se u topení divoce zmítal a řval teď už tak, že sousedi začínali bušit na stěny.
„Už nespí, do prrrkýnka, už je zase vzhůrrru,“ ozval se papoušek Alexandr.
Hanka se začínala samovolně probírat z mrákot.
„Ty lidi sou porád tak nevrlý,“ zvedl jsem se a šel opici uklidňovat. „To je stresem z civilizace…“
„A to eště nevědi, že utekli čerrrti,“rozveselilo počínání sousedů našeho milého strýce.
„Jaký čerti?“ zeptal jsem se.
„Čertíci!“ vyjevila se Hanička a pak znovu omdlela. Měla ráda zvířata jako já, ale jako u každé ženy, některá u ní dokázala vzbudit i odpor. Čertíků se prostě bála.
„Tydlec,“ pronesl strýc a v ruce držel za ocásek právě polapeného tvora, který zářil jako zlatý klenot bohyně Kálí.
„Ukaž,“ podíval jsem se blíž a srdce mi zaplesalo. „Není to Odontobuthus?“
„Je!“ zazářil Albert.
„Kerej?“ zatajil se mi dech.
„Odonturrrus!“
„Kolik jich bylo?“
„Dvaačtyřicet,“ pravil strýček Albert a vítězoslavně dodal: „Tolik jich najednou eště nikdá nikdo nechyt.“
„Si borec,“ nechal jsem se unést, ale to už se k řevu malé opice přidal i řev paní Zlámalové odvedle.
„Že by už?“ zeptal se Albert.
„Myslíš, že nějakej čertík opustil náš kvartýr?“
„No jasně,“ odtušil on a ukázal směrem k digestoři kam mezi lopatky vypnutého větráku zalézal další cenný exemplář.
To sem však už z ulice doléhala kvílivá melodie požárních sirén.
Hanička i gibon se vzpamatovali takřka najednou, ihned poté, kdy byli evakuováni z domu. Sousedka Zlámalová utrpěla šok, když se jeden ze štírů, mimochodem dost vzácných, odporoučel z otvoru digestoře rovnou do její květákové polévky. Chudák se uvařil. Ženu pak odvezli na pohotovost a dodnes má záchvaty arachnofóbie, kdykoliv spatří byť jen nepatrnou mouchu. Tráví prakticky všechen čas mezi insekticidy zamořeným bytem a sterilními pokoji psychiatrie. No a já? Já jsem se dodnes nestačil vzpamatovat z částky, na kterou byl zásah hasičů vyčíslen. Jak se zdá, budu ji splácet příštích sedmdesát let. No a čertíci? Ty se nám až na dva podařilo pochytat všechny a během příštího roku se dokonce jeden z neprodaných párů rozmnožil. Musím říct, že jsou to tvorové opravdu zvláštní.

V obchodě

Zoo-obchod u Kolouška byl takovým malým středobodem všeho chovatelského dění v Lounech. Nebyl sice umístěn v centru, nicméně svou pozicí kousek od kulturního domu a samotným vnitřním uspořádáním lákal řadu potencionálních zákazníků k pravidelným návštěvám. Když jste vstoupili dovnitř, přímo proti vám se otevíral výhled do prosklené ubikace leguánů zelených, kterých zde v prostoru takřka čtyř krychlových metrů pobíhalo, plavalo a lezlo hned pět. Napravo byl po celé délce přední části obchodu pult obložený pochoutkami a pomůckami a v pozadí se v klecích a teráriích pohybovalo množství roztodivných výtvorů přírody. Levou stranu obchodu zdobila mořská i sladkovodní akvária a přízemní ubikace s párem krokodýlů čelnatých. Vzadu pak byl ještě sklad, kancelář a malá kuchyňka s příslušenstvím. Prostě na malé ploše soustředěný celý širý exotický svět.
Vešel jsem dovnitř a zamával na prodavačku Romanu, která zrovinka prodávala několik laboratorních myší malému plešatému pánovi.
„Ahoj,“ špitla směrem ke mně a dál vedla obchodní rozhovor se zákazníkem: „Tři myšky, to je čtyřicet pět korun, a co to bude dál?“
Protáhl jsem se kolem vitríny s leguány a zamířil dozadu. „Ahoj Hani,“ křikl jsem směrem do kanceláře a zastavil se u akvaterária, v němž se zrovinka pářili rohatky, „hele, už snášej vajíčka…“ řekl jsem polohlasně a zaujatě přitom sledoval výkon pestrobarevných žab.
„Kdo?“ ozvala se za mými zády Hanka.
„Bobeš s Andulou,“ ukázal jsem do nádrže, kde jsme si drželi zvířata, která nebyla na prodej.
„Už zas,“ neubránila se Hanka. Měla ještě v živé paměti, jak se nám loni podařilo vylíhnout více než patnáct set pulců, kteří se pak přes veškerou naši snahu vzájemně požírali a požírali, až jich k metamorfóze dospělo pouhých tři sta. I tak to ovšem byl vítaný příjem do rozpočtu obchodu. Samička, čtyři sta dvacet gramů vážící Andula, byla zástupcem druhu Ceratophrys ornata, kdežto samec patřil k druhu Ceratophrys cornuta a vážil jen patnáct deka. Divíte se, že šlo o dva rozdílné druhy? Ano, dařilo se nám křížení, přičemž hybridi vzniklí z takového spojení hýřili všemi barvami od světle zelené přes oranžovou až po sytě červenou. V našem obchodě byste je však nezahlédli, protože všechna mláďata šla prostřednictvím jiné firmy na vývoz především do Spojených států, kde byla nabízena pod názvem red-fantasy.
„Kdes byl?“ zeptala se Hanka a políbila mne na tvář.
„U toho chlápka, co nám nabízel papoušíčky,“ odvětil jsem a zadíval se na přítelkyni zamilovaným pohledem. Byla opravdu krásná. Líbilo se mi, jak jí proti světlu oken prosvítalo pod tričkem spodní prádlo. „Miluju tě, víš to?“ zašeptal jsem a přitiskl ji k sobě.