Hýl křivčí – Pinicola enucleator

Tento mohutný pěnkavovitý pták je asi velikosti špačka. Je sice v literatuře uváděn mezi našimi domácími ptáky, ovšem u nás nehnízdí. Je to vzácný zimní host a v naší přírodě jej vidělo jen málo pozorovatelů a netroufám si ani odhadnout, jestli je mezi nimi nějaký žijící. 

Většina ptáků končí v sousedním Německu

Většina zpráv o jeho pozorování jsou zprávy historické. Dr. Mlíkovský jej ve svých nejnovějších tabulkách ani neuvádí. Dřívější ornitologické tabulky Zdeňka Klůze jej uvedeného mají. Zprávy o jeho zimním výskytu se buď zmiňují jen o jednotlivých kusech nebo malých skupinách tak do deseti kusů. Objevoval se spíše v horských oblastech (Jizerské hory) nebo na Moravě. Jestliže jej ornitologové u nás prakticky neznají, mezi chovateli se tito ptáci již objevili dovezení z Ruska. Máme tedy již prvotní zkušenosti o jejich chování, krmení a podobně. Ovšem většina k nám dovezených ptáků končí v sousedním Německu, kde je o ně značný zájem a tak je naši chovatelé prodají spíše dál nebo vymění výhodně za ptáky, kteří jsou u nás právě atraktivní. Je to však politika rychlého zisku bez výhledu do budoucna. Daleko výhodnějším bych viděl zavedení jejich chovu, který by mohl být výnosným dlouhodobě. Odbyt kroužkovaných odchovů by mohl být zajištěn v Německu, Holandsku a Belgii rozhodně po delší časové období ve výhodných cenách. Pokud by však naše česká povaha nezkazila trh. Naši chovatelé mají totiž tendenci zbavovat se svých odchovů co nejrychleji, aby si ušetřili práci a náklady za krmení a to většinou hluboko pod reálnou cenou.

Popsán Linném roku 1758

Tento hýl byl popsán již Linném a to již roku 1758 v jeho základním díle Systema Naturae, ve svazku 10, na straně 171. Vzorek pocházel ze Švédska. Jméno Linnaeus píšeme v závorce, neboť dnes řadíme obvykle ptáky do jiného rodu než popisující autor. Ten je řadil do rodu Loxia. Jsou to ptáci rozlehlých severských jehličnatých lesů, místy s příměsí břízy nebo modřínu. V Eurazii jsou rozšířeni od pobřeží Skandinávie na západě až po Kamčatku na východě. Tento pás jejich rozšíření má za osu přibližně 60-tou rovnoběžku severní šířky. Od té se vzdaluje místy až za severní polární kruh, markantně například ve Finsku, směrem k jihu potom na střední Sibiři až někam po Altaj a jih Bajkalu. Ze severních oblastí se v zimě stahuje směrem k jihu, pravidelně se objevují evropští ptáci na jižním pobřeží Baltu. U nás se vyskytují opravdu vyjímečně, jak již bylo řečeno. Nominátní formou jsou evropští ptáci Pinicola enucleator enucleator – česky hýl křivčí laponský. Tato forma je rozšířena od pobřeží Atlantiku v Norsku až po západní Sibiř k řece Jenisej. Dále na východ se vysyktuje další zeměpisná forma P. e. pacatus – hýl křivčí sibiřský. Najdeme jej v okolí řeky Kolymy, v pohoří Sajany, v okolí jezera Bajkal, v ruském Altaji, severním Mongolsku, v povodí řeky Amur, Stanovém pohoří a severním Mandžusku. Poslední eurazijskou formou je P. e. kamtschatkensis – hýl křivčí kamčatský. Tato forma se vyskytuje na východní Sibiři od Anadyrky, jižně po zátoku Udskaja, na Sachalinu a Kurilských ostrovech až po severní Japonsko (Hokkajdó). Hýl křivčí je však rozšířen na celé severní polokouli, to znamená, že se s ním můžeme potkat i v severní Americe. Na východě Aljašky dosahuje oblast jeho rozšíření až k Severnímu ledovému oceánu, na jihu po páteři Skalistých hor zasahuje hluboko k jihu až po severní Kalifornii, Arizonu a Nové Mexiko. Osa pásu rozšíření klesá od západu na východ směrem k jihu. Na východě se však ptáci objevují spíše v zimě. Z Ameriky je pak popsáno i více forem. Jsou to Pinicola enucleator alascensis – hýl křivčí aljašský. Ten je rozšířen na severozápadě a ve střední části Aljašky, v západní Kanadě (Mackenzie) až po severovýchod Britské Kolumbie. Další forma je P. e. flammulus – hýl křivčí kanadský. Ten je rozšířen na jihovýchodě Aljašky včetně ostrovů Kodiak a Kenai, v západní Kanadě na severozápadě Britské Kolmbie. Forma P. e. carlottae – hýl křivčí šarlotský se vyskytuje na ostrově královny Charlotty, ostrovech Vancouver a na pobřeží Britské Kolumbie. Forma P. e. montanus – hýl křivčí horský je rozšířen od střední Britské Kolumbie a jihozápadní Alberty směrem na jih přes Kaskádové a Skalisté hory v jihovýchodním Washingtonu, severovýchodním Oregonu, středním Utahu až po východní Arizonu a severní Nové Mexiko. Forma P. e. californicus se vyskytuje v Sierra Nevada ve východní Kalifornii. V letních měsících byla zaznamenána i v západní Nevadě. Forma P. e. leucurus žije převážně v Kanadě a to od Yukonu směrem na východ přes severní Manitobu po severní Quebec a Labrador, směrem na jih po severní Albertu, Saskatchewan a střední Ontario. Poslední popisovaná forma žije v jihovýchodní Kanadě od středního Quebecku směrem na východ po Newfoundland, New Hampshire a Maine, Nové Skotsko. Nakolik se jednotlivé zeměpisné formy od sebe navzájem odlišují je těžké říci, takové studium by zabralo několik let. Evropských chovatelů se to vlastně ani netýká, protože ptáci přicházející z Ruska patří tak jako tak k nominátní formě.

Celoroční chov ve venkovních voliérách

Ptáci jsou to v zajetí velmi klidní, jakoby byli ochočení již přímo z přírody. Nedovedu si představit vhodnějšího ptáka pro celoroční chov ve venkovních voliérách v našich podnebních podmínkách. Pro klec jsou přeci jenom trochu hřmotní, ale pro venkovní voliéru svou velikostí přímo stvoření. Pravda, dosud se k nám dostali jen v málo kusech ze soukromých dovozů a dovozní firma, která je k nám prozatím dovezla, existuje asi jen jediná. A to samozřejmě nebyli ptáci určeni pro náš trh, proto byla jejich cena poněkud vyšší. Ale zase jenom pro naší kapsu. Panebože, jak je to na tom světě všechno zamotané. Dovedu si však představit společný chov těchto ptáků ve voliérách společně s menšími druhy papoušků, třeba rodu Pyrrhura, což by mohl být docela výnosný podnik. Samo sebou za předpokladu, že bych pro odbyt odchovů hledal jiné kraje než takové, které jsou uvedeny zkratkami v naší Fauně.

Pokud jsou ptáci plně vybarvení, rozeznáme samce od samice snadno. Samec je růžově červený, samice žlutozelená. Ovšem samci ztrácí v zajetí po přepelichání svoje červené zbarvení a jsou žlutí. V tom případě je potom již obtížné rozeznat samce od starších samic, které s věkem více žloutnou. Je také obtížné rozeznat mladé, nevybarvené, případně jen málo vybarvené jedince. To se musíte dívat bedlivě a nerozhodovat se po prvním letmém pohledu. Samice jsou vždy trochu čárkované. Viděl jsem již na soutěžních výstavách (ne u nás) odchované hýly křivčí a musím konstatovat, že jejich zbarvení bylo správné, odpovídající přírodní barvě. Jak jinak? To by neměli v soutěži naději na úspěch. Znamená to však, že museli být krmeni umělým karotenem. Takové barvivo je v dnešní době běžně k dostání pro barevné kanáry. Pro hýly křivčí bude asi nejvhodnější používat takové barvivo rozpustné ve vodě, protože jen tak máme jistotu, že jej ptáci budou brát v dostatečném množství. I takové barvivo je v dnešní době k dostání. Musíme je používat i při chovu dalších našich ptáků, kteří v zajetí ztrácí svoje červené zbarvení. Jsou to třeba křivky, čečetky, konopky, ale i stehlíci, kterým bledne červená maska. Ale u nich pozor, nesmí mít zase červenou barvu na žlutém zrcátku v křídlech.

Můžeme být velmocí?

Hýl křivčí je semenožravý pták. V přírodě se živí převážně semeny smrku. Jejich zobák není však přizpůsoben k dobývání semen ze šišek, takže tato semena nemá k disposici celoročně. Jeho zobák je ideálním nástrojem k vyštipování pupenů. Když jsem tyto ptáky před lety fotografoval, našel jsem v lese po jarní bouři uraženou špičku smrku obalenou šiškami. Byl jsem zvědav, jestli se nějak dostanou k semenům uvnitř. K mému překvapení je šišky vůbec nezajímali, ale okamžitě vyštípali všechny koncové pupeny na všech větvičkách. Neodolatelným lákadlem jsou pro ně jeřabiny. Pro jeřabiny si přijdou ptáci jinak neochočení, podávané z ruky přes pletivo. Žerou však jenom jadérka, dužinu odhazují. Dá se však předpokládat, že část dužiny sežerou také. V zajetí je krmíme slunečnicí, kterou samo sebou ani nemusíme mačkat, semencem a směsí pro kanáry. Berou i jiná semena, například ostropestřec, druh bodláku, který je pěstován jako léčivka a jeho semeno je tudíž k sehnání. Po Vánocích jim dejte jako dárek vánoční stromeček.

Zdálo by se, že těmto seveřanům by se mohlo v našich celoročních voliérách dobře dařit. Ukázalo se však, že přeci jenom existuje jistá překážka. Ptáci si z přírody přinesou různé parazity, bacily a podobně, kterým jejich organizmus běžně odolává. V zajetí jsou však vystaveni různým stresům a u méně odolných jedinců dochází pak k přemnožení těchto běžných souputníků a ptáci podléhají nákaze. U hýlů křivčích je to převážně kokcidióza, neboli červená úplavice. To je parazitární onemocnění všech hospodářských zvířat, způsobené různými druhy prvoků z rodu Eimeria. Tento parazit rozrušuje buňky sliznice střevní. Onemocnění se projevuje průjmy, často krvavými, malátností a pohublostí ptáků. Nejvážnější ztráty způsobuje toto onemocnění u drůbeže. U hýlů křivčích byl dokonce zjištěn neznámý druh těchto prvoků a navíc na ně nepůsobil ani známý přípravek Beicox. Je proto bezpodmínečně nutné viditelně zeslabené ptáky po dovozu oddělit od ostatních a zabránit tak rozšíření nákazy. Dezinfekce klecí a okolí je samozřejmá.

Nejen v chovu papoušků se můžeme stát v krátké době velmocí. Jak je naznačeno, jsou i další vhodné druhy ptáků, u kterých můžeme získat věhlas. Jen je potřeba včas využít příležitosti.