Volání divočiny - 10.díl

Markéta, Barbora a Miloš Slaměníkovi

Pokud se chceme bavit o největším objevu nejnovější disciplíny s tažnými psy – dogtrekkingu, nelze mluvit o jednotlivci, ale o rodině. Rodině, která funguje jako opravdový sportovní a mušketýrský tým s promyšlenou strategií a heslem „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Když se dvě drobounké dívenky, kterým by málokdo hádal víc než 16 let, objevily na závodech v Hustopečích, nikdo na ně nesázel. Bylo z toho excelentní druhé a třetí místo. Od té doby dogtrekkingu kralují. Mladší – tichá a nenápadná Markéta loni suveréně zvítězila v seriálu dogtrekkingových závodů Aport trophy. Bára se mimo dogtrekkingu věnuje závodně i lyžování a dálkovým běhům. Pohyb v přírodě si doslova užívá – nezapomenu její návrat do cíle z těžké tratě, kdy s květinami vpletenými do vlasů a rozzářenýma očima se rozplývala nad zážitky z cesty.
Jejich téměř 70-letý tatínek Miloš, pověstný svými „tržnicovými maratonkami“ omotanými lepící páskou, už pravidelně ukazuje záda daleko mladším soupeřům. A co je horší, zahanbuje je i večer na tanečním parketu. Všechny tři spojuje věčný úsměv na tváři, láska k přírodě a smečka seveřanů i roztomilých kříženců.

1. Jak jste se k dogtrekkingu dostali?
Na vandry se psy jsme chodily s rodiči odmalička, aniž bychom věděly, že se jedná o dogtrekking. O dogtrekkingu jsme se dozvěděly z článku od Monte Kvasnici a tak jsme vyrazily na první závod Osamělý vlk v Hustopečích v roce 2002 s cílem ho porazit. Byl to také jediný dogtrekkař, o kterém jsme věděly. Když jsme se po půlnoci objevily v cíli, nečekaly jsme tak dobré umístění, protože tak dlouhý vandr bez přespání jsme šly prvně.

2. Co byste poradili těm, kteří teprve chtějí začít?
Dobré boty, kloubní výživu pro psa a sledovat pozorně mapu (je lepší 5 minut mapovat než hodiny bloudit).

3. Proč jste u plemen u kterých jste?
Máme sibiřské husky a křížence. Jsou to naši psí miláčci, proto jsou pro nás nejlepší. Pro dogtrekking se však hodí jakýkoliv pes.

4. Kterého dosaženého úspěchu si ceníte nejvíce?
Barbora: 1. místo MR 2003, 2. místo MR 2004

Markéta: titul Osamělá vlčice 2003, 1. místo MR 2004

Miloš: 2. místo MR 2003, 1. místo MR 2004 (povídal, že prý si víc cení toho, že mají úspěch jeho dcery)

Poznámka: Dlužno dodat, že také letos mají holky našlápnuto ke kvalitním výsledkům.

5. Jakou nejčastější otázku dostáváte od diváků, soupeřů…?
Od diváků: Žádnou.

Od soupeřů: Kde jste bloudily?

Od sestry: Kdy už tam budem?

6. Jak vidíte budoucnost dogtrekkingu?
Dogtrekking je skvělý sport a myslím, že ho bude objevovat stále více lidí. Jeho výhodou je, že ho může provozovat i ten, kdo má jen jednoho psa. Pro někoho se stane dogtrekking sportem, pro druhého to bude prostě jen čundr se psem a kamarády. A v tom je jeho kouzlo.

Jaroslav Monte Kvasnica

Nenapravitelný tulák a charismatický romantik, kterého většina z nás zná jako výborného novináře a spisovatele. Jeho texty bývají nasyceny citáty z moudrých knih a obdivem k přírodě. Přestože kdysi vlastnil jiná plemena psů, je proslulý fanda aljašských malamutů a neúnavný propagátor sportovních aktivit s tažnými psy. V posledních letech se věnuje především canicrossu a dog trekkingu. Pořádá nejstarší dog trekkingový závod u nás – Osamělý vlk. Nejčastěji ho můžete potkat na Vysočině. Nikoliv však, že by objímal s Milošem Zemanem stromy, ale se svými dvěma malamuty Framem a Mischou se nemůže nabažit svého oblíbeného kraje.

1. Jak jsi se k saňovému sportu dostal?
Přes aljašské malamuty, kteří mě fascinovali od prvního setkání. Jenže exteriér není všechno a je potřeba jim dát pokud možno maximální vyžití. Co je pro ně nejlepší? Mushing, canicross, dog trekking, …

2. Co bys poradil těm, kteří se saňovým sportem teprve chtějí začít?
Zjistěte si dopředu na závodech, u musherů a chovatelů: Co to obnáší. Předejdete případným zklamáním a neučiníte své psy nešťastnými.

3. Proč jsi změnil plemeno tažných psů či naopak, proč jsi zůstal věrný tomu svému?
Začal jsem s NO, přešel na jezevčíky, irské teriéry a skončil u AM. Proč? Jsou volnomyšlenkáři a básníci mezi psy.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíce ceníš?
Expedice z Českých Budějovic na Grossglockner (1993), 5. místo v dog trekkingu v italských Dolomitech (1997), 6. místo v canicrossu na ME v Polsku (2003).

5. Jakou nejčastější otázku dostáváš od diváků, můžeš ji zodpovědět?
Toleruje Vám Vaše bláznění Vaše žena? Jo, má naše psy stejně ráda jako mě.

6. Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?
Dobře. Bláznů a nadšenců neubývá. Někteří nevydrží, ale na jejich místo přibudou další. Svět prostě musí být v rovnováze.

Katka Pártlová – Trněná

Pořizuje-li si někdo štěně z Vaší chovné stanice, loučíte se s ním s určitými obavami o jeho budoucnost. Stane se, že o psovi již nikdy neuslyšíte, jindy se celá záležitost vyvine v celoživotní přátelství. Pes dělá radost novému pánovi a jeho spokojenost a úspěchy dělají radost potažmo i vám. Toto je případ našeho černobílého malamuta Beringa The Chinook of Alaska – zdá se, že si byli s Katkou souzeni.
Z mladinké dívenky, kterou jsem naočkoval tím, co by s pečlivě vybraným štěnětem mohla v budoucnu podnikat, je dnes zkušená závodnice v canicrossu, dog trekkingu a především v pullingu. V tomto případě se talent psí setkal s talentem, pílí a houževnatostí dívčí. Vznikla dvojice, která již léta kraluje všem pullingům, nejen v ČR ale i zahraničí. Bering spolu s Katkou láme jeden rekord v tahu břemen za druhým. V současnosti je nejúspěšnějším českým pullingovým ,,borcem'' a aspiruje o zápis do Guinessovy knihy rekordů.
Katka natolik propadla kouzlu aljašských malamutů, že zakrátko pořídila dalšího chlupatého závodníka svému manželovi. Přirozeně i k Beringově radosti. V této rodině se tedy nejen fandí, ale zároveň i navzájem soutěží. Jak se zdá, k úplné spokojenosti všech.

1. Jak jsi se k saňovému sportu dostala?
V podstatě tím prvním krokem bylo rozhodnutí pořídit si seveřana. A kdybys mi při odběru Beringa neřekl, že existuje pulling, asi bych nikdy nezačala trénovat tah břemene. Dřív o pullingu nebylo tolik slyšet, ale teď už mají začátečníci dost informací.

2. Co bys poradila těm, kteří se saňovým sportem teprve chtějí začít?
Poradím těm, kteří chtějí nejen pullingáře. Jděte do tréninku srdcem, žádný učený z nebe nespadl a každou prohru cítí i ten pes.
Přesvědčil mě o tom Big. Tahá skvěle, ale někdy nemá svůj den a obrátit se k němu zády, vnímá jako opovržení. Pochvalte ho, i když nebyl zrovna super šampión a skončil na posledním místě. Snažil se, i když to tak možná nevypadalo.

3. Proč jsi zůstala věrná tomu svému plemenu tažných psů?
Malamut byl můj sen a zůstávám jim věrná. Je to tvrdohlavá, svéhlavá, robustní, přítulná, chlupatá, věrná koule plná citů, ostatně jako každý pes. A já je miluju. Každý by si měl koupit jen takovou rasu, kterou chce a ne tu, která zrovna letí v módě. A že nevyvine takovou rychlost jako jiní seveřani?! Nevadí, alespoň si při projížďce všimnete na silnici šneka a vyhnete se mu.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíc ceníš ?
Samozřejmě českého rekordu 4630 kg a i toho, že je světový, tak i 140,3 násobku vlastní hmotnosti. Ale každé vítězství je pro nás úžasné a jiné. V pullingu záleží na počasí, dráze, taktice. Každý závod je jinak těžký a podceňovat soupeře si nemůžeme dovolit ani u Beringa. Nikdo není neporazitelný.

5. Jakou nejčastější otázku dostáváš od diváků, můžeš ji zodpovědět?
„Paní, prosím vás, můžu si pohladit toho pejska? Nekouše?“ Měli by jste vidět hafany, jsou šťastní, plácnou sebou o zem, roztáhnou nohy a ty člověče drbej mě. Bering miluje, když je na závodech středem pozornosti, a tak, když nejsou diváci, střídáme se u psů s manželem a drbeme a hladíme a …, zkrátka když nechtějí být sami, jsme s nimi, oni nám to pak vrátí tím, že se snaží.

6. Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?
Trošku mě děsí, že se vytrácí ta krásná romantika chlupatých vláčků a nastává éra krátkosrstých rychlíků. Doufám, že se na závodech budou stále objevovat malamuti – ty staré lokomotivy severu. Jinak nemám výhrad, pulling je rozjetý na plný plyn, dog trekking se už taky zapsal do srdcí lidí. Co dodat, snad jen malé přání – potkávat na závodech stále ty vstřícné kamarády pejskaře a cítit tu správnou rivalitu a pohodu.

Dan Navrátil

Když se Dan rozhodl zkusit se svým rezavým malamutím obrem Maxem (Northon z Rontu–Aru) soutěž v tahu břemen – pulling, byla to šťastná myšlenka. Zde objevili společnou parketu, na které se jim daří. Usilovným tréninkem se jejich výkony zvyšovaly a dnes Max patří mezi absolutní špičku. Spolu s Beringem jsou ozdobou každého pullingu. Ačkoliv jsou tito psi každý v jiné kategorii, jejich sportovní souboje jsou vyvrcholením každé soutěže, na které se sejdou.
Dan se však nespokojuje pouze s nespornými úspěchy na poli pullingu. Jako v zásadě romantik, složil menší malamutí smečku, se kterou provozuje mushing jak na krátkých, tak v poslední době i středních tratích. V jeho nadšení ho tradičně podporuje manželka.

1. Jak jsi se k saňovému sportu dostal?
Jednou jsem se jel podívat s jedním malamutem na závody. Po absolvování trati v kategorii skijöring jsem se zařekl, že už to v životě na běžkách nepojedu. Musel jsem si tedy pořídit další psy, aby mě měl kdo táhnout. Postupně jsem sháněl vybavení, až jsem tomu propadl.

2. Co bys poradil těm, kteří se saňovým sportem teprve chtějí začít?
Teprve sám začínám, takže si netroufám někomu radit.

3. Změnil jsi plemeno tažných psů či naopak jsi zůstal věrný tomu svému?
Jako prvního jedináčka jsem si pořídil malamuta. No a už jsem u nich zůstal. Ani nevím proč, asi mi tak nějak přirostli k srdci.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíce ceníš?
Asi nejvíc si cením toho, že jsem dojel do cíle midového závodu na Javorovém vrchu v únoru 2003. Byla to moje první sezóna, co se týče saňových závodů na sněhu. Kromě toho se s ,,prvorozeným'' věnuji pullingu, kde se již tři roky umisťujeme na předních místech.

5. Jakou nejčastější otázku dostáváš od diváků, můžeš ji zodpovědět?
Kolik dneska utáhnete? Northonův osobní rekord v tahu břemen – pullingu je 4525 kg.