ZOO – Obchod U kolouška: Pátrání

„Paní vedoucí,“ ozvalo se zepředu, „hledá vás tu pan Koloušek…“
„Už zas,“ zamračila se Hanka.

Nou hau!

„Co je?!“ řekla ledovým hlasem, když jsme vešli do přední části prodejny a od jejího bývalého muže nás odděloval jen pult s vysušenýma vepřovýma ušima.
„Na t-t-tohle nemáte právo,“ rozrušením koktal. Byl to muž, který nedorostl plnohodnotné výšky a navíc si nezřízeným jídlem a pitím zdeformoval postavu do tvaru šťavnaté hrušky. Jeho hlavu zdobila čupřina kudrnatých, žlutohnědých vlasů. Jinak to byl ale celkem sympaťák.
„Na co?“ nechápala Hanka a ani já jsem z jeho slov nepochopil, oč tu kráčí.
„Na tohle,“ ukazoval on přes pult přímo na nás.
Podívali jsme se jeden na druhého a od pokladny se ozvalo vyprsknutí, jak se Romana naším rozhovorem bavila.
Natáhli jsme krky, oba současně, směrem k malému rozčílenému muži a čekali, co z něho vypadne dál.
„No na ty trička, přeci!!!“ zaječel a jeho hlas přeskočil do fistule.
„Poldo, klid, začínáš mutovat,“ zašeptal jsem, což ho ještě víc rozčílilo.
„Ty ho vůbec nemáš právo nosit,“ zakřičel a donutil se ke klidu tím, že vzápětí vyloudil na tváři nepochopitelný úsměv. Vypadal jak premiér Špidla, když s úsměvem oznamuje škrty v sociální oblasti rozpočtu.
„Moje nouhau! To mi zaplatíte!“
Teprve teď nám oběma došlo, že v práci nosíme trička, na nichž je natištěno logo obchodu. Žlutá bavlněná trika s velkým červenohnědým jelenem, který posměšně vyplazuje jazyk.
„Cože?“ zeptala se Hanka a obrátila se od něho ke mně.
Pokrčil jsem rameny: „Myslí knov hov,“ a prsty obou rukou jsem povytáhl tričko na hrudi tak, že vytvářelo dojem poprsí.
„Nou hau!“ opravil mě Polda. „Já to vymyslel…budu vás žalovat o…“
„To by moh říct i hajnej Robátko,“ usmál jsem se tím jeho nepřirozeným způsobem.
„Nakonec, co by chtěl, je to spravedlivý,“ obrátil jsem se na svou přítelkyni, „ty máš jelena na triku a jemu zbyly parohy.“
„S tím teda nesouhlasím,“ ohradil se Leopold Koloušek, kterému asi smysl mých slov unikal.
To se však už do prodejny nahrnulo několik zákazníků, kteří teď se zaujetím hádku sledovali.
„Ale fuj,“ vztáhl jsem ruce proti tomu malému muži, „snad bys to nechtěl naopak. Abych já s tebou… no fuj,“
Konečně mu to došlo. Začervenal se, rozhlédl se kolem sebe na civějící spoluobčany a zmizel tak rychle, jak se před pár minutami objevil.
No a já s Haničkou? Podívali jsme se po sobě trochu rozpačitě, pokrčili rameny a šli připravovat akvária pro pulce rohatek, kteří se během čtyř dní nalíhnou ve stovkách kusů.

Kde je můj chlapeček?

Byl jsem v tom tenkrát nevině. Fakt, že jo. Prostě jsem jen nechtěl jít s Hankou shánět tu pitomou pračku a tak se místo mě nabídl Albert. Bylo to totiž tak, že Polda Koloušek nenechal Haničce vlastně vůbec nic a ona se nastěhovala do prázdného bytu, který koupila po rozvodu na hypotéku. Teď už několik měsíců čekala na majetkoprávní vypořádání společného jmění manželů a pomalu se přitom v novém bytě zařizovala. No a právě toho památného dne na počátku léta se rozhodla jít nakupovat pračku. No a jak říkám, strýc Albert, který nemohl u ničeho chybět, šel s ní.
Lehl jsem si na rozkládací pohovku, kterou v bytě dva plus nula okupoval už takřka měsíc náš obstarožní imigrant a začetl jsem se do přírodovědného časopisu Fauna. Měl jsem to rád, ty čtvrtky, kdy se ve schránce objeví kouzelná barevná obálka s portrétem papouška nebo hada a já pak celé odpoledne jen prošťourávám inzeráty, abych snad nepřehlédl nějakou výhodnou koupi. Slast pro duši milovníka zvířat. Čtu a čtu a… ani nevím jak se to stalo, probudím se a kdosi mnou lomcuje. Připadal jsem si jako po operaci slepého střeva, když jsem se ne a nemohl probrat z narkózy. Slyším hlasy, povědomé hlasy, ale nevidím zhola nic, až pak mi kdosi strhne z obličeje můj oblíbený časopis a šedivé kníry mi cpe rovnou pod nos. Byl to Albert a rozčilením slintal: „Kde je?“
„Kdo?“
„Kde je? Kde je můj chlapeček?“
„Kdo?“ nemohl jsem stále přijít na to, co ten starý muž hledá. Najednou jsem si, sám nevím proč, vzpomněl na ten otřepaný vtip: Jak se jmenuje ten němec, co s námi bydlí a pořád mi někam schovává moje věci? Alzhaimer, babičko, Alzhaimer!
Rozřehtal jsem se na celé kolo.
„Co je ti k smíchu, pacholku?!!!“
„Nic, posadil jsem se a rukou si prohrábl rozježené vlasy. „Koho to vlastně hledáš?“
„Vašíka,“ přidala se Hanka, která právě vylézala ze skříně a její pohled padl na otevřené okno. Rysy jí ztuhly. Pomalu, docela pomaloučku přejela očima od okna ke mně a pak zase zpátky. Albert ji tiše sledoval. Oba pak, jako jedním dechem vyjekli: „Tys nezavřel vokno?“
„Dyk sem si jen čet…“
„Tys ho nechal…“ stále mluvili dvojhlasně. Pak se ale Hanička propadla ze slov do pláče a strýček přešel bez varování k výhrůžkám: „Kde je moje děťátko, ty zmetku?!!!“
Chytil mě pod krkem.
Zakryl jsem si obličej rukama a zašeptal: „Koupíme ti jinýho…“
To jsem však neměl říkat ani v žertu. Hanka i Albert se po mně podívali jako toulaví voříšci po rasovi, otočili se na podpatku a vyrazili z bytu ven.
Z rohu místnosti se ozvalo: „Už nespí, do prrrkýnka, už je zase vzhůrrru.“

O pár minut později se moji spolunocležníci vrátili a v patách jim kráčel zákon. Připadal jsem si jako ten nejsprostší vrah, když se nade mnou policista Durych postavil a s široce rozkročenýma nohama a jednou rukou za zády spustil: „Tak kdes byl, když se to semlelo?“
„Co j-j-jako?“ zakoktal jsem a byla ve mně malá dušička. Nic platno, že Honza Durych byl jen o pět let starší než já a bydlel v sousedním baráku. Nic platno, že jsme spolu častokrát venčili psy, než mi můj jezevčík Pajda pošel a jeho psí bonsaj se zaběhla. Nic naplat, ve službě neznal přítele.