(Natrix natrix, Linné, 1758) Užovka obojková je u nás asi nejznámějším a zatím naštěstí i naším nejhojnějším hadem. Je však otázkou, jak dlouho ještě tento křehký stav vydrží.
Jedná se o svalnatého akvatického hada, dorůstajícího výjimečně až přes 150 cm, jen zřídka se však setkáme s jedinci většími než jeden metr. Má oválnou, zploštělou hlavu, zřetelně odlišenou od těla a jako většina užovek s denní aktivitou, velké kulaté oční zřítelnice. Šupiny má kýlnaté a vzhledem k vlastnímu tělu poměrně dlouhý ocas. Její zbarvení i kresba jsou značně variabilní, v závislosti na obývaném prostředí a poddruhu, kterých vytváří asi deset. Většinou je šedavé, různé intenzity, často s drobnými černými tečkami na bocích či po stranách hřbetu. Popsaná byla forma, u které žluté či bělavé skvrny po stranách hlavy splývají ve dva souvislé pruhy po celé délce těla (forma persa). Tyto pruhy mohou mít různý odstín i šířku a často bývají i přerušované. Někteří jedinci mohou postrádat jakoukoliv kresbu a jsou jednobarevně šedí, někdy dokonce i hnědí. Jsou známé také případy melanismu (celočerné zbarvení). Charakteristickým rysem užovky obojkové jsou již zmíněné žlutavé, někdy až oranžové skvrny (půlměsíčky) za hlavou, které obyčejně bývají černě orámované. Jen zcela výjimečně se vyskytují jedinci, kteří tuto všeobecně známou kresbu nemají. Břicho užovky obojkové bývá zbarvené do žluta a je nepravidelně, výrazně sytě černě kostkované, což může u některých jedinců připomínat šachovnici, u jiných zase souvislou klikatou čáru, známou ze hřbetu zmije obecné (Vipera berus). Podobný vzor na břiše však není nikterak neobvyklý. Můžeme se s ním setkat i u jiných druhů užovek a to dokonce i z různých kontinentů.
Užovka obojková se vyskytuje prakticky po celé Evropě, přes západní Asii až po severní Afriku. Není divu, že se na tomto rozsáhlém areálu výskytu vyvinulo až deset poddruhů, které se více či méně odlišují nejen velikostí, upřednostňovaným biotopem, ale hlavně zbarvením a kresbou. Užovku však nepotkáme v Irsku či na některých „hadůprostých“ středomořských ostrovech, ačkoliv některé z nich jsou doslova plazím rájem. Spolu se zmijí obecnou drží jeden světový primát: jedná se o hady s nejsevernější oblastí výskytu, protože ve Skandinávii oba druhy zasahují až těsně za polární kruh! Užovka obojková upřednostňuje především blízkost vody – ať již se jedná o břehy jezer, rybníků či jen malých tůní. Hojná je převážně v bažinatých oblastech či mokřadech, ale nevyhýbá se ani suchým starým lomům a štěrkovnám, kde se ráda vyhřívá. Často ji můžeme spatřit i v okolí lidských sídlišť, např. v sadech, vinicích a zahradách. Přestože je to hlavně obyvatel nížin, bývá občas zastižena i v horských oblastech, dokonce až ve výšce přes 2000 metrů nad mořem, což je však jevem spíše ojedinělým, který nesvědčí o nějakém souvislejším výskytu. Výborně plave a potápí se, čehož využívá při lovu její nejoblíbenější kořisti - žab, čolků a přiměřeně velkých plevelných rybek, mláďata však vezmou zavděk i dešťovkou. Důsledně se vyhýbá všem kuňkám (Discoglossidae) a mloku skvrnitému (Salamandra salamandra), a to hlavně kvůli toxinům vylučovaným jejich pokožkou. Dospělí jedinci si občas zpestří jídelníček např. ještěrkou, či drobným hlodavcem, přesto však hlavní složkou její potravy je obvykle náš nejběžnější obojživelník - skokan hnědý (Rana temporaria). Svoji kořist ani neškrtí a dokonce ani neomračuje jedem. Ačkoliv má tak jako některé jiné užovky vyvinuté jedové žlázy, jejich používání jí znemožňuje absence funkčního jedového kanálku s vývodem do zubů. Proto svojí kořist musí polykat živou a dokonce i při náhodném kousnutí (ač to bývá spíše raritou) je absolutně neškodná. Had reaguje především na pohyb a nehybnou žábu nevidí. Zareaguje na ní teprve, když se žába pohne, nebo až když jí „ochutná“ svým jazykem. Lovecká technika proto spočívá v tom, že se užovka snaží svojí kořist vyplašit, aby se pro ní stala viditelnou. Užovka obojková si obvykle nikterak nevybírá, kde žábu či jinou kořist uchopí. Vzhledem k tomu, že její potravou jsou převážně živočichové neschopní aktivní obrany, může si dovolit uchopit je třeba uprostřed těla a v této poloze je také polykat. Jen zcela výjimečně lze pozorovat, že by se při polykání snažila uloveného obojživelníka narovnat hlavou napřed, jak to činní většina ostatních hadů se svojí kořistí. Konkrétně u ropuch ale tato užovka upřednostňuje polykání odzadu, což jí umožňuje z nafouknuté žáby snadněji vytlačit vzduch. Nafouknutí, a tím pádem optické zvětšení těla je totiž u některých žab (hlavně u ropuch) důležitou sebeobrannou technikou před útočícím predátorem. Pozření odzadu ale většinou neplatí u ulovených ryb. Polykání ryby „proti srsti“ by totiž způsobovalo zadrhávání šupin v jícnu, nehledě na velké riziko poranění zažívacího traktu ostrým trnem, který mají některé ryby na vztyčené hřbetní ploutvi velice ostrý. V tomto případě je polykání potravy od hlavy namístě a užovka ho také bezezbytku využívá.
Užovka obojková se jen zřídkakdy brání kousáním, ale vyvinula si úplně jinou, speciální techniku. Při zahnání do úzkých hlasitě syčí, zploští tělo, nafukuje krk a zuřivými pohyby přední části těla se snaží útočníka zastrašit. Pokud tato metoda selže, stočí se do jakéhosi talíře, obrátí se nápadně skvrnitým břichem vzhůru, vysune jazyk a nechá ho volně viset z tlamy. Zornice stočené k okraji oka a nepříjemně „vonící“ sekret vypouštěný z kloakálních žláz, dokáží případného útočníka často totálně odradit. Který z nich by si také chtěl pochutnat na rozkládající se mršině? Tento jev se odborně nazývá thanatóza a v plazí říši není rozhodně nikterak ojedinělý. Jenom z hadů ho dokáže s větším či menším úspěchem využívat celá řádka druhů, ovšem užovka obojková ho dotáhla téměř k naprosté dokonalosti. Dokonce i při manipulaci zůstává v rukách její tělo ochablé, hlava i ocas bezvládně visí, takže iluze smrti je absolutně věrohodná. I přes tuto skvělou techniku se však bohužel stává kořistí mnoha živočichů, na které předstírání smrti neplatí. Jsou to např. kuny, jezevci, lišky, černá zvěř a ježci, z ptáků jsou to především káňata a luňáci, ale také čápi, volavky a většina havranovitých. Bezbrannými mláďaty užovek ale nepohrdnou ani menší druhy ptáků. Novorozená mláďata padají za oběť také rybám, žábám a dokonce i velkým druhům střevlíků, navíc vajíčka užovek dokáží úspěšně vyplenit nejenom věčně hladoví potkani, ale kupodivu i docela malí mravenci.
Užovky obojkové se začínají pářit začátkem května, přibližně měsíc po opuštění zimního úkrytu a po prvním jarním svlékání. Samci jsou nezvykle aktivní a často se jich při pronásledování samice shromáždí i několik najednou. Vzájemně se odstrkují, s jediným cílem: Mít samici ochotnou k páření jenom pro sebe, čehož někdy obtěžované samice využijí a skupině přetlačujících se samců prostě zmizí. V červenci až srpnu vyhledá zabřezlá samice vhodné místo pro nakladení vajíček, kterých může mít podle své velikosti a celkové tělesné kondice až kolem šedesáti. Byly však zaznamenány snůšky čítající i přes sto kusů vajec, což jsou ovšem jen ojedinělé případy – obvykle jich bývá jen okolo třiceti. Ideálním přírodním inkubátorem pro užovčí vajíčka jsou hromady tlejícího listí, pokoseného rákosu u rybníků, či kupy jiného pařícího se organického materiálu. Samice žijící poblíž zahrad a lidských sídel často využívají komposty, nebo haldy vlhké kůry a dřevěných pilin na pilách. Obzvlášť vyhovující líhniště jsou nezřídka vyhledávána velkým počtem samic, stahujících se z širokého okolí a tak lze v době snůšek nalézt na jednom místě i několik stovek vajec najednou. Mláďata se líhnou zhruba po 8–10 týdnech inkubace a měří od 15 do 20 cm. Bohužel, vzhledem k vysoušení vod v mokřadních oblastech, mýcení rákosin podél rybníků a jezer, odklízení pilin ve dřevozpracujících podnicích, nadměrné chemizaci a v neposlední řadě i zřizování přírodních koupališť či areálů pro vodní sporty, je vhodných přirozených líhnišť pro užovky obojkové čím dál tím méně. To má pochopitelně také za následek drastický úbytek populací v přírodě a to až na méně než desetinu původních stavů. Ačkoliv je užovka obojková značně přizpůsobivá a na prostředí relativně tolerantní, hlavním důvodem jejího katastrofálního úbytku v přírodě je nedostatek přirozené potravy – obojživelníků, kteří jsou obzvlášť citliví na znečištěné životní prostředí a z volné přírody mizí přímo před očima. Není proto divu, že byla i užovka obojková v roce 1992 zařazena mezi ohrožené druhy a ač zatím není ohrožená kriticky, její stavy mají i nadále trvale klesající tendenci. Na podzim, na přelomu září a října, přestávají mít užovky zájem o potravu a začínají se stahovat k zimovištím. Jako úkryty na zimu jim vyhovují např. hlubší nory malých savců, skalní rozsedliny, dutiny padlých kmenů, polorozbořené kamenné zídky, nebo sklepení starých domů. Velmi vyhledávané jsou také hromady tlejícího organického materiálu, které přes léto užovkám posloužily coby inkubátory pro jejich vajíčka. Ideální zimoviště jsou často využívána hned několika druhy našich plazů i obojživelníků, takže je možné na jednom místě zastihnout užovku obojkovou spolu se zmijí obecnou (Vipera berus), slepýšem křehkým (Anguis fragilis), či některou z našich ještěrek (Lacertadiae). Bylo prokázáno dokonce společné zimování i s čolkem velkým (Triturus cristatus), čolkem horským (Triturus alpestris), čolkem obecným (Triturus vulgaris) a ropuchou obecnou (Bufo bufo), přestože tito obojživelníci za normálních okolností představují pro užovku obojkovou potenciální kořist.
V teráriu je užovka obojková vděčným chovancem, rychle si zvykajícím na manipulaci. Vyhovuje jí středně velké až větší, dobře větrané akvaterárium nebo terárium, s dostatečně velkou vodní nádrží. Raději než větvi na šplhání, dává přednost úkrytu z několika přes sebe položených kusů kůry či plochých kamenů. Jako substrát lze použít směs lesní zeminy nebo lignocelu s pískem, který v části terária pravidelně vlhčíme. K dekoraci i úkrytu může dobře posloužit třeba suchý pařízek či kořen. Teplota v teráriu by se přes den měla pohybovat mezi 20–25 °C, s nočním poklesem o několik stupňů. Vzhledem k zákonné ochraně prakticky všech našich obojživelníků, lze ke krmení využívat pouze běžné a snadno se množící obojživelníky z terarijních chovů, plevelné rybky z přírody nebo přebytky některých laciných akvarijních ryb – např. gupky (Poecilia reticulata). Užovky obojkové si zvyknou také na maso z větších druhů ryb (třeba z kapra), naporcované na přiměřeně velké kousky. V tom případě je důležité podávat k rybině dostatek vitamínu B, neboť kapří maso tento vitamín neobsahuje. Při použití B vitamínu se není třeba obávat předávkování, protože nadbytečné množství se z organismu automaticky vyloučí močí. V nouzi jsou tyto užovky ochotné přijmout i na nudličky nakrájené libové hovězí maso a srdce, případně myší vnitřnosti. To však neznamená, že tuto náhradní stravu budeme upřednostňovat před přirozenou potravou, kterou tvoří převážně ektotermní živočichové, jako jsou obojživelníci a ryby. Mláďata lze dobře navyknout i na mražené, 1,5–3 centimetrové rybičky, které jsou běžně k dostání snad ve všech našich zooprodejnách. Že je nutné rybičky před podáním nechat rozmrazit na pokojovou teplotu nemusím doufám zdůrazňovat – – ostatně, který had by se s chutí zakousl do ledové hroudy? Zimování probíhá standardním způsobem, např. v bedýnce s vlhkou lesní hrabankou, smíchanou s mechem a suchým listím, při teplotě 5–8 °C. Nemělo by být kratší, než čtyři měsíce.
Na závěr bych se chtěl ještě pozastavit nad ožehavou a tak trochu kontroverzní problematikou zákonné ochrany našich plazů. Není třeba pochybovat o tom, že všichni naši plazi určitou ochranu nutně potřebují. Na tom se snad shodnou všichni, kteří drastický úbytek plazů v přírodě s obavami registrují a kterým tento neutěšený stav není lhostejný. Nabízí se však otázka, zda složité a byrokratické udílení výjimek pro chov užovky obojkové v teráriu je zrovna tím nejúčinnějším druhem ochrany? Vždyť mnozí chovatelé by tohoto krásného hada nejen měli rádi v teráriu, ale určitě by byli schopni vzhledem k jeho plodnosti dosáhnout i početných odchovů, kterých by se pak dalo využít k reintrodukcím, tzn. k znovuvysazování užovek zpět do vhodné vytipované lokality. Pochopitelně není možné připustit, aby si kdokoliv a kdykoliv odchytával v přírodě hady jenom pro svoje potěšení. Na druhou stranu, nepřineslo by větší efekt pro zvýšení populací užovky obojkové, umožnit zkušeným chovatelům snadnější a jednodušší legislativu k jejímu legálnímu získání a tím umožnit i větší rozšíření v domácích chovech? Zatím je vše řešeno jen složitě formulovanými zákony a vyhláškami, kterým stejně běžný chovatel příliš nerozumí a které mu zpravidla nic moc neříkají. „Nelegální“ chov se však trestá poměrně vysokými pokutami! Není pro užovky (a vlastně pro všechny plazy všeobecně) mnohem větší hrozbou znečišťování životního prostředí, rozpínající se lidská sídliště, přetváření krajiny nebo hysterické ubíjení lidmi při náhodném setkání? Rozhodně to není jen můj osobní názor, že současná „papírová“ politika ochrany ohrožených druhů plazů nepřináší pro zastavení úbytku jejich stavů v přírodě ani zdaleka očekávaný efekt. Pokud totiž naši plazi nedostanou šanci na zvýšení celkových počtů terarijními odchovy, jistě není daleko doba, kdy většina těchto nádherných tvorů zmizí nadobro nejenom z volné přírody, ale zařadí se do předlouhého a stále se rozšiřujícího seznamu člověkem vyhubených druhů.