Volání divočiny - 11.díl

Jana Henychová

Hledáme-li mezi českými, ale i evropskými mushery, kteří zapřahají před své sáně 8 a více psů ženu, zjistíme, že se dají spočítat na prstech. Objevem s velkým talentem posledních let je drobná blondýnka, žijící se svojí smečkou sibiřských husky na úpatí Jizerských hor. Ještě donedávna byla proslulá svojí zásadou, kterou teprve letos poprvé porušila, totiž zapřahat samé feny. A to z prostého důvodu – s holkama prý je to pro ni jednodušší. Že jim to ve spřežení klape o tom svědčí mnoho sportovních úspěchů jak na tuzemských, tak i na zahraničních tratích. Preferuje téměř výhradně dlouhé a střední vzdálenosti, vyhledává extrémy a drsnou přírodu. Jako jediná zástupkyně něžného pohlaví patří mezi desítku evropských musherů, kteří se pyšní (pro ženu paradoxně) titulem Železný muž se psím spřežením (Jana dokonce dvojnásobným).

Je jazykově i v oblasti informatiky a propagace velice nadaná a vybavená. A protože ji žádná práce týkající se psů není cizí, můžeme se s ní setkat v celé řadě důležitých funkcí u organizací sdružujících mushery. A pro zajímavost – excelentní foto její dámské smečky nás provázelo jako záhlaví každého dílu našeho seriálu.

1. Jak jsi se k saňovému sportu dostala?
Myslím, že mi to bylo dáno do vínku s tímto sportem a s tímto životem se sejít dohromady. Už jako dítě jsem pohladila každého psa, který se mi dostal do spárů a nikdy mne žádný nekousl. Dlouho jsem si říkala, že až budu velká, tak si pořídím krásného psa – nejlépe nějakého vlka. Tak a dnes jich mám dvanáct. Ještě dnes doma najdu staré sešity, kde jsem si dětskou rukou přepisovala z časopisů články o polárních výpravách a o psech.

2. Co bys poradila těm, kteří se saňovým sportem teprve chtějí začít?
Asi jen to, aby si to pořádně rozmysleli. Psi nejsou sportovní pomůcka, která se po sezóně pověsí do skříně. Jsou to živé bytosti, kamarádi a člověk jim musí pořád dávat ze sebe to nejlepší.

3. Proč jsi změnila plemeno tažných psů či naopak proč jsi zůstala věrná tomu svému?
Já mám jenom haskouny. Líbí se mi ale všichni psi a je mi líto všech zvířat, když vidím, že se s nimi zachází špatně. Na haskách se mi líbí jejich nevyzpytatelnost a nezávislost. Budou pro mne pracovat jenom jestliže to uznají za vhodné a hlavně jsou nádherní.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíce ceníš?
Mého vítězství na minulém Šediváčkově longu 2003. Velice mne překvapilo, jak to holky skvěle zvládly. Cením si toho, že práce a čas, které jsem do nich investovala, přináší i nějaké výsledky.

5. Jakou nejčastější otázku dostáváš od diváků, můžeš ji zodpovědět?
Nejčastější otázka asi je, jak můžete tolik psů uživit? Většinou odpovídám, že bez problémů, akorát na mne se občas nedostane.

6. Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?
Tuto budoucnost vidím špatně. Všude je stále méně a méně místa, tak kde jste ještě vloni projeli se spřežením bez problémů, tam už dnes stojí nové domy. Průjezdná louka je najednou oplocena. Lidé jsou ochotni psy tolerovat pouze na obrazovce svého televizoru. Poplatky za psy se neustále zvyšují. Lesáci psy nemohou ani cítit. Sousedi nadávají na koncerty Vašich psích miláčků. Rodina Vám spílá do bláznů. Když se nad tím vším zamyslím, říkám si, jestli mi to za to všechno stojí. A přišla jsem na to, že stojí. A moc. K té budoucnosti, pokud boudou lidé ochotni podstupovat všechna tato výše uvedená úskalí, tak pak bude budoucnost i tohoto „sportu“.

Vanda Kmochová

Vandu Kmochovou lze bez nadsázky nazvat Musherkou s velkým M. Patří mezi zkušené jezdce, od prvopočátku zapřahá naše národní plemeno – české horské psy. V posledních letech ji můžeme vidět s osmičlenným zápřahem, což je de facto již jediné velké spřežení složené z těchto psů, vyšlechtěných křížením kanadského tažného psa a slovenského čuvače. Je to určitě škoda, neboť co Vanda se svými svěřenci dokáže, jakou má se svojí malou postavou ve smečce vybudovanou autoritu a ovladatelnost, to bývá častým terčem obdivů jak ostatních musherů, tak diváků. Ke svým pejskům přistupuje s neskutečnou láskou a porozuměním, sama je však nenápadná a skromná. Technické zázemí jí zajišťuje, stejnému koníčku oddaný, manžel Petr, spolu vytváří sehraný tým. Již několik let Vanda své spřežení připravuje a přivádí na start výhradně dlouhých a středních tratí. Společně jsou ozdobou všech závodů a živou propagací tohoto nedoceněného národního plemene.

1. Jak jsi se k saňovému sportu dostala?
Před 14. lety jsme si koupili starší domek u lesa, téměř na samotě, s velkým pozemkem. Rádi jsme lyžovali, jezdili na kolech a proto přišlo naše rozhodnutí přibrat do rodiny psa, který by s námi tyto radosti sdílel. Podnítilo nás to k hledání vhodného kamaráda. Tehdy poprvé jsme se jeli podívat na závody psích spřežení do Krušných hor. Tam byla možnost pozorovat různé rasy psů, kteří jsou soutěživí a pohyb milují. Mezi severskými plemeny jsme také spatřili české horské psy. Už na poprvé mne toto plemeno chytlo za srdce – bylo rozhodnuto.

2. Co bys poradila těm, kteří se saňovým sportem teprve chtějí začít?
Těm, kteří chtějí teprve začít se saňovým sportem, mohu z vlastní zkušenosti sdělit pár základních poznatků: práce a vytváření vztahu s živou bytostí je náročné jak na čas, tak zatíží i finančně, proto je důležité, aby nadšení sdílel i partner nebo rodina, jelikož tento sport přináší i mnoho ústupků z pohodlného života. Důležité je zjistit si potřeby a povahy psů, pro které se rozhodnete. Při práci se psy se člověk mnohdy sám učí větší trpělivosti a sebeovládání. Někdy svým neuváženým chováním a nervozitou může zničit vybudovanou důvěru psa a několikatýdenní výcvik. Dnes již existuje literatura od zkušených profesionálů, kteří tento sport provozují už několik let.

3. Proč jsi zůstala věrná tomu svému plemeni tažných psů?
Českým horským psům jsem zůstala věrná z mnoha důvodů. Především to je přizpůsobivost, všestrannost, odolnost. Využití pro sport, agility, jako lavinový pes, dobrý hlídač a kamarád. Vaši péči a lásku vám dokáže oplácet.

4. Kterého dosaženého úspěchu si nejvíce ceníš?
Cením si všech dosažených úspěchů, kde jsme s mými psy dokázali udržet několikaleté prvenství v kategorii těžších psů. Též si velice cením, že jsem mohla jet závod – desáté výročí Ledové jízdy, což je týmový závod spřežení a lyžaře s Petrem Hanzlíkem, který je jedním ze zakladatelů tohoto sportu a stál u zrodu českého horského psa. V poslední řadě si cením toho, že se mohu účastnit nejtěžších závodů u nás – longů.

5. Jakou nejčastější otázku dostáváš od diváků, můžeš ji zodpovědět?
Často se divákům líbí poslušnost mých psů. Tomu však předchází důsledný trpělivý výcvik. Celé to ovšem je o tom, že co člověk zaseje, to také sklidí.

6. Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?
Když jsem začínala s mushingem, byly ještě podmínky a vztahy závodníků trochu jiné. Romantika se vytrácí a ustupuje profesionalitě, což je pochopitelné. Byla k nám importována plemena psů, s kterými se stává závod mnohdy opravdovým bojem o vteřiny. Tratě závodů, které kdysi vyhovovaly všem, jsou dnes problematické s přihlédnutím k rychlosti a ovladatelnosti psů. Jsem optimista a držím palce všem musherům a závodníkům se psy, abychom mohli ještě mnoho let závodit a to nejen pro výstup na bednu.