ZOO – Obchod U kolouška: Hlad je nejlepší kuchař

"Tááák, zeptám se tě ještě jednou…“
„Neblázni, Honzo,“ ohradil jsem se, ale on se jen zamračil a zavelel: „To tykání bych si vyprosil.“ Krátce se odmlčel, jen potud, aby si povytáhl narychlo oblečené kalhoty a pokračoval: „Kdes byl, když se to stalo?“
„Co jako?“ nechápal jsem a na výrazu mého obličeje to muselo být patrné. Vypadal jsem jako blbec.

Připadal sem si jako v americkém filmu

On si znovu povytáhl gatě a já si v tu chvíli představil, jak ho Hanka s Albertem vyrušili při konzumaci manželského sexu. Doslova jsem před očima viděl, jak širokým krokem opouští svou už dvě desítky let trvající a stereotypem zavánějící povinnost, jak si na cestě ke dveřím přihýbá z lahve lounské desítky a pak v rychlosti loví kalhoty a služební zbraň, aby vyřešil případ svého života. Rozesmál jsem se.
„Co je tady k smíchu!!!“
„Tak už proboha něco dělejte,“ rozplakala se Hanka. „Za chvíli bude tma a Vašík je tam někde…bože… tam někde…“ před očima jí běžely záběry ze zpravodajství televize Nova, kde jeden běs stíhá druhý. „Je tam chudinka někde docela sám.“
„Rozkaz,“ zasalutoval přítomný policista a přidržujíce si neupravené kalhoty, rozeběhl se ven, aby vyhlásil pátrací akci. Hanka i Albert běželi za ním.
„Ach jo,“ zvedl jsem se a zavřel okno. Měl jsem přeci to zvíře, našeho gibona Vašíka stejně rád jako oni, ale dobře jsem věděl, že něco takového se bez povšimnutí daleko nedostane. Obrátil jsem se k papouškovi a šeptl: „Vidíš, vidíš…“
On naklonil hlavu a odpověděl: „Hubu drrrž, Vašík spííí.“
„Se mi zdá,“ dal jsem si ruce v bok, „že zejtra budou španělský ptáčky…“
„Do prrrkýnka, už je zase vzhůrrru,“ načepýřil se on a já zamířil k výtahu, abych se pátrání také zúčastnil.

Když jsem vyšel na ulici, připadal sem si jako v americkém filmu. Všude kolem se to jen hemžilo uniformami a v nastávajícím šeru se barevná světla policejních majáků odrážela od šedavých zdí okolních domů.
„…jde o necelých sedumdesát centimetrů vysokého, dvouletého chlapce…“ zaslechl jsem chrchlavý zvuk rádia v jednom ze služebních automobilů. Pozdvihl jsem obočí.
„To je von,“ zařval kdosi na opačné straně ulice a já se v ten samý okamžik ocitl v záři reflektorů. Než jsem se nadál, bylo kolem mne spousta překřikujících se lidí a otázky se na mne hrnuly ze všech stran: „Česká televize, cítíte vinu za to, že váš chlapec vypadl z okna?“
„…rádio Agara, skutečně jste spal, zatímco vašeho synáčka kdosi unesl?…“ „Tuna je televízia Markýza a z Čiech vam prinášame zdrcujůce zábery na oca pohrešovaného chlapčeka…“
„To snad ne?“ snažil jsem se zachovat si alespoň tu trochu zdravého rozumu, jež mi zbývala. Vtom jsem zahlédl Hanku spolu s Albertem, jak divoce gestikulujíc roní slzy v hloučku zmateně pobíhajících policistů. Prodral jsem se až k nim a chytil Hanku kolem ramen: „Neboj, oni ho brzy najdou.“
Vytrhla se mi a kapesníkem si zakryla nos i ústa.
„Já za to fakt nemoh,“ snažil jsem se omluvit. Hanička jen zvedla slzami zalité oči a podívala se na mne s tichou výčitkou.
„Nenapadlo mě, že zdrhne. Nevěděl jsem, že usnu. Mám tě přece rád, já za to fakt nemoh.“
Objala mě. Vtiskla mi polibek na tvář a pak se na mém rameni znovu rozplakala. Přitiskl jsem ji k sobě a… Najednou jsem ucítil chladný kov na obou zápěstích. Byl jsem spoután za Hančinými zády a s ústy v jejích vlasech poslouchal poučení o právech obviněného.
„No to snad je trochu moc. Honzo! Ihned mi to sundej…“
Nadzdvihli mi předloktí a vymanili mou přítelkyni z pasti v níž se nechtěně ocitla. Pak ke mně přistoupil Honza Durych: „Přiznej se, cos s tím dítětem udělal? Kde je?“
„S jakým dítětem?“
„S Václavem Larem, který ti byl dnes pětadvacátého června svěřen…“
„To je vopice!“ vykřikl jsem zoufale.
„Hele, hele, nech si svoje urážky?“ ztepal mne vzápětí strážce zákona.
„Ne, to ne ty, to to dítě, já ho nehlídal, já ho choval…“
„A když si ho přestal chovat? Kde je teď?“
To už i Haničce začínalo být divné, proč se tu stále mluví o děcku, když hledáme opici. Přidala se bez váhání na mou stranu: „Ale my nehledáme dítě.“
„Tak vy už ho nehledáte. Vy ste nakonec spolčený všecky tři,“ máchal kolem sebe rukama jako Benito Mussolini při plamenném projevu. „Nasaďte jim pouta!“
Byl jsem tím výstupem notně unaven. Nejasně jsem si začínal uvědomovat, že je hodně po půlnoci a měsíc na nebi svítí jako by byl odlitý ze stříbra. Hanka dál bojovala o naši svobodu: „My přece nikdy nehledali dítě, my hledali…“
Nocí se rozlehl zpěv, který přehlušil všechnu tu vřavu kolem. Náhle všechno utichlo. Špendlík by bylo možné slyšet, kdyby v tu chvíli padl na zem. Místo něho se však dál od obzoru k obzoru neslo stakato giboního zpěvu: „Ko, ko, kooó…ko, ko, kooó…“
„Chválabohu,“ vydechl jsem.
„Co?“ zeptala se tiše Hanka.
„Myslel jsem, že s tím počká, až nás budou sundavat z elektrickýho křesla.“
„Tys to věděl?“ naježil se Albertovi jeho mužný knír.
Pokrčil jsem jen rameny a když se na mne obrátil Honza Durych s velkými otazníky místo obočí, jen jsem dodal: „Už se našel … Vašík Lar.“
Schovával se v aleji přímo proti obvodnímu oddělení.

Co budeme dělat s těma chameleonama?

Seděl jsem u stolu a tupě žvýkal svou snídani. Ani nevím, co jsem to měl, vlastně ano, byly to dva koláčky od Stolína a žatecké rohlíky s uzeným sýrem. Vstávání prostě nesnáším.
„Co budeme dělat s těma chameleonama?“ zeptala se Hanka a já se otočil ke kuchyňské lince u níž stála. „Nevim,“ vzdychl jsem a vážně mi to nemyslelo. Šlo totiž o čtyřicet chameleonů jemenských, kteří se nám vylíhli už předminulý měsíc a my se jich nemohli za žádnou cenu zbavit. Jo, kdepak byly ty doby, kdy mládě stálo ke čtyřem tisícům. Dnes je obtížné prodat je i za tři stovky. „Přitom žerou jako nezavřený!“ konstatoval jsem nahlas a obrátil se zpět.
„Kde mám koláče?“ hlesl jsem a pohlédl na strýce, který seděl na opačné straně stolu. Tam, kde se to prohýbalo pod šťavnatým tropickým ovocem, uzenou makrelou a kde stála sklenice naplněná polosladkým růžovým vínem. Albert se cpal, až měl boule za ušima.