Mookee

Pochází z indického subkontinentu, kde k jeho rozšíření ve 20.století přispěl rozvoj železnice. Ve své domovině je chován již řadu staletí, ovšem v poněkud neujednocených kresebných kombinacích. Již v dobách prvních dovozů do Holandska a Anglie si získali největší oblibu jedinci, kteří měli bílou horní polovinu hlavy (od koutku zobáku, dále pod obočnicemi až k okraji špičaté chocholky v záhlaví) a dvojici bílých koncových letek, na ostatním plnobarevném opeření. Jinak kreslení holubi byli z chovů selektivně vyřazováni, čímž došlo k upevnění jediné kresebné varianty.

Historie plemene

Ačkoliv byl mookee chován již na přelomu 19. a 20. století v anglicky i německy / holandsky hovořících oblastech, jeho chov zde postupně zanikl. Nová vlna zájmu nastala až po roce 1940 v USA a trvalo dalších dvacet třicet let, než zapustil opět kořeny ve Velké Británii, Dánsku a Německu. Ze západní Evropy byl importován teprve nedávno na Slovensko, odkud se rozšířil i do Česka. Dá se říci, že mookeho zatím potkal osud většiny menších ryze okrasných holubů. Ačkoliv je rozšířen v mnoha zemích, všude je chován spíše raritně, i když okruh stálých chovatelů je mnohdy cennější než masa příznivců bez hlubších šlechtitelských ambicí. Mookee je blízký příbuzný původního indického pávíka, se kterým má dosud některé společné charakteristiky. Mezi ty nejzřetelnější patří esovitě prohnutý krk s výrazným potřesem v afektu (u moderního indického pávíka již tento potřes postrádáme) a dále kombinaci hladkonohosti a špičaté chocholky (indičtí pávíci byli chováni v několika modifikacích, včetně této). V jiných znacích nalézáme již spíše odlišnosti. Nejmarkantnější z nich v oblasti ocasu, který není vějířovitý, nýbrž úzce složený a téměř se dotýkající země. Moderní indický pávík má pevný postoj, zatímco velikostně menší mookee využívá každé příležitosti k efektnímu figurování na špičkách prstů. Váha holubů se pohybuje v rozmezí 370–400 gramů, holubice jsou asi o 30 gramů lehčí. Esovitě prohnutý krk, který u většiny pozorovatelů vyvolává asosiace s krční oblastí labutí, vychází z vypjaté, ale poměrně úzké hrudi. Hlava je zakloněna ovšem jen tak, aby bylo zachováno vidění do všech stran (nikoliv jako u groninských slenků či anglických pávíků). Je protáhlá a spíše úzká. V záhlaví vyrůstá jednoduchá, špičatá, mírně pozvednutá chocholka s hřívou po celé zadní straně krku. Zobák je v korelaci s užším tvarem lebky slabší konstituce a střední délky. Horní zobák je vždy světlý, spodní čelist je ovšem u tmavých rázů zbarvena černě, u ostatních rohově. V souvislosti s požadovaným esovitým krkem je zobák držen přibližně vodorovně. Oči se nacházejí v bílém opeření, proto jsou u všech rázů vikvové. Linie zad a ocasu je ucelená a svažuje se v úhlu 35 až 45 stupňů. Nohy střední délky jsou mírně podkleslé a v afektu neustále „pracují“.

Charakteristika

První novodobý vzorník byl vypracován v USA. Jednotlivé plemenné znaky jsou zde postupně rozděleny do 100 bodové stupnice, ve které ovšem zabírají poměrně velkou část kresebné a barevné zvláštnosti plemene (celkem 35 b.), přičemž jedinečné utváření hlavy a postavy zde má „jen“ 30-ti bodový prostor. Bodová stupnice je v americkém standardu rozdělena následovně: Hlava a krk 15 bodů, zobák a ozobí 10 b., postava 15 b., držení těla 15 b., chocholka 5 b., kresba 15 b., barva 10 b., křídla (letky) 10 b., ocas 3 b., nohy 2 b. Vzorník specifikuje, že v ideálu jsou bíle zbarveny pouze 2 krajní letky (10 b.), při počtu letek 2×1 či 3×2 následuje srážka 2 b., při poměru letek v jednotlivých křídel 1×1, 3×3, 2×4 a 2×0 činí srážka 4 b. a při poměru 3×0, 4×1 nebo 4×3 dokonce 8 b. Zdánlivě přísný postih nestandardní kresby, limitovaný počtem 4 bílých letek u podprůměrně hodnocených holubů, souvisí s možností dosažení dobré kresby hlavy. Ideální zákres na hlavě lze nejsnáze dosáhnut právě při počtu dvou bílých letek v obou křídlech, zatímco každé navýšení bíle zbarvených letek vede ke zvětšování bílé oblasti na hlavě. Barevných rázů je celá řada. K nejlíbivějším patří černí a isabeloví. U nás nejčastěji chovaní bílí s vikvovýma očima působí oproti ostatním rázům poněkud primitivním dojmem, ale jak se říká: „Proti gustu, žádný dišputát.“ Ačkoliv americký vzorník, ale i jiné odborné materiály, nepřipouští možnost, že se jedná o rejdiče, v seznamu plemen EE (Evropského společenství chovatelů) je veden ve skupině rejdičů, a proto je s nimi i vystavován. Ať už se díváme na zařazení mookeho v této skupině z jakéhokoliv pohledu, nemůžeme mu upřít, že svými tělesnými parametry i zvláštní kresbou do této skupiny naprosto „zapadá“ a působí zde velmi přirozeně.