Pes bojový nebo obyčejný?

Není to tak dlouho, co se i u nás v České republice objevila tzv. bojová plemena a s nimi i údajný nárůst útoků psů. Tato plemena se stala terčem jak médií, tak i běžných občanů, kteří je díky své nevědomosti začali odsuzovat.
Právě proto jsem se rozhodla napsat „obhajobu“ existence těchto výjimečných plemen. Plemen, která jsme si sami vytvořili. Plemen, která jsou tu k našemu užitku a mají takové vlastnosti a fyzické dispozice, jaké jim ostatní psi mohou mnohdy jen závidět. Ale nejen oni, ale i samotní lidé. Z těchto plemen není třeba mít přehnaný respekt, ale je nutno s nimi zacházet s rozvahou a patřičným citem. Je nutno vyslechnout jejich potřeby a pevnou rukou je vést tím správným směrem. Jejich sklonů využít a ne jich zneužívat.

Kam spějeme?

Jistě si řada lidí pamatuje poprask, který způsobila situace v Německu v roce 2000. Dva psi, a to pitbul a stafordshirský teriér, tenkrát napadli a usmrtili šestiletého tureckého chlapce. Na to konto Německo prosadilo zákon postihující tři plemena (pitbula, amerického stafordshira a stafordshirského bulteriéra) zákazem, což vedlo k systematickému odebírání psů. Chvilku poté následovalo všech šestnáct německých provincií svými vlastními restrikcemi, které postihly asi 30 plemen. Majitelé určitých plemen tak musí mít povolení, musí platit tvrdé poplatky, psi musí být neustále na vodítkách a mít košík, a tak se to celé stává utrpením jak pro psy, tak jejich pány, kteří jsou neustále na hranici problémů. To vedlo ty nezodpovědné k tomu, že se psů začali zbavovat. Tito psi pak byli chytáni a odváženi do hal, které jim nedopřávaly pohyb. Někteří z nich byli uspáni. Takže došlo k vytvoření jakýchsi psích koncentráků.
Celé to přineslo problémy na všech stranách. Majitelé, kteří přejedou z provincie do provincie, najednou čelí úplně jinému právu. Málokdo měl přehled, co kde platí. Vyskytly se též problémy s určováním, zda jde o rasu, či zda je pes míšencem. Nastala situace, kdy stačilo pouhé udání souseda, byť smyšlené a člověk o psa přišel. Neměl se jak a čím bránit.
Zákon však vesměs postihl všechny psy, kteří měli výšku, či váhu nad stanovenou mez. Dodnes nikdo nechápe, jaká je souvislost mezi výškou, či váhou a agresivitou.
Celé je to o trestání psů. Ale za co? Za majitele? No, a co to řešit třeba jistými omezeními, či případně zákazy u lidí, u kterých se již projevilo nevhodné chování?
Jednou z dříve již vyslovených variant je zákaz těchto psů, nebo alespoň předpoklad určité licence opravňující k držení takového psa. Lidé, kteří by na výchovu těchto psů stačili, se k nim taktéž otočí zády! Jen proto, že se rádi vyhnou komplikacím. Vždyť veškerá jurisdikce najednou bude zbrojit proti nim! A následek? Zůstanou jen opravdoví fandové těchto plemen. Lidé, kteří budou pro ně ochotni podstoupit cokoliv. A pak už je jen krůček do toho, aby to bylo jak v zoologické zahradě – pár vyvolených přeživších jedinců. Budu-li hodně, leč stále realisticky pesimistická, je jen krůček k naprosto nevyhovujícímu vývoji. Málo jedinců bude znamenat úzkou plemenitbu, a pak už to bude jen jako domeček z karet. Člověk ani nemusí být chovatel, aby si následky domyslel sám… Počátek vymýcení těchto plemen. Pak nám teprve začnou chybět. Pak teprve budeme znát jejich nenahraditelnost. Pak – pak už ale bude pozdě. Takoví holt jsme – nikdy nám nedojde, co máme, ale co jsme měli. Ale přitom stačí tak málo. Naše legislativa sice má mezery – jako ostatně mnohá jiná, ale neznamená to, že v ní nejsou začleněny paragrafy týkající se psů a případných postihů majitelů. Na papíře tyto postihy nechybí, nicméně chybí v praxi!!! Buď chybí, nebo jsou naprosto špatně interpretovány, nedostatečně používány! Chybí vůle je prosazovat!
Žádný člověk nechce být omezován. Tak neomezujme chovatele, ale pouze je rozumně usměrňujme tak, aby chov byl společensky přijatelný! Netrestejme psí populaci, ale skutečné viníky!

Vztah "člověk a pes"

Když se lidstvo dostane do nějaké mezní situace, většinou se snaží danou nepohodlnou záležitost zcela vymýtit – – místo toho, aby se snažilo o nápravu. Vždyť taky proč. Náprava je mnohem těžší, než jen tak mávnutím ruky zrušit to, co již existuje a po mnohá léta nejen že existovalo, ale i lidstvu samému sloužilo. A tak je to i s tzv. bojovými plemeny. Plemeny, která nám po mnohá léta více než oddaně sloužila a vykonávala za nás práci, do které se nám samotným nechtělo nebo kterou jsme nedokázali tak dobře odvést. Chovatelé museli mnohé obětovat a být trpěliví, aby z nich udělali to, co jsou.
Psi vůbec jsou úžasnou záležitostí – vždyť se nám za ta dlouhá léta nejen tak úžasně přizpůsobili, ale byli i ochotní se přizpůsobit a pomáhat nám ve všem, co si člověk umanul. Jejich služby jsou neocenitelné a leckdy i nedoceněné. Pomáhají nám jako psi slepečtí, lavinoví, služební… Zkrátka vše, od kontrol pasažérů a zavazadel na letištích, přes vyhledávání drog, nezvěstných lidí, lidí pohřbených v lavinách až k vojenským psům hlídajícím muniční sklady a pohraničním psům…
Soužití psa a člověka je zkrátka ojedinělé. Vždyť něco takového nemáme s žádným jiným živočišným druhem. Pes může být přítel, který vás neodmítne. Téměř vždy má na vás náladu. Je ochoten za vás položit život. A my mu kolikrát odplácíme svým krutým chováním.

Psi bojoví

Termínu „bojová plemena“ se snažím vyhýbat, ale jelikož jde, bohužel, o již tak zažitý termín, je těžké ho nepoužívat, natož se ho zbavit. Tedy, ono tak ani nejde o nějaký termín, protože něco takového nemohl z pusy vypustit ani kynolog laik, natož kynolog profesionál. A tak je více než jasné, že jde o slovní spojení vytvořené nějakým totálním neznalcem psů vůbec.
Též se můžeme setkat s označením „nebezpečná plemena“. To je něco, co už absolutně vybočuje z reality. U bojových plemen se totiž ještě dá mluvit o jakési odvozenosti od pořádaných psích zápasů, kde tito psi měli význačné postavení.
„Bojoví psi“ byli převážně vyšlechtěni za účelem obrany. Koho? Přece právě nás lidí. Co jsme to za zrůdy, že sami stvoříme něco, za co se nám pak nechce nést zodpovědnost? Co jsme to za lidi, že něco tak úžasného, jako jsou právě tito psi, nedokážeme docenit? Využívat jejich kvalit, kterými ostatní psi nedisponují?
Ona dominance těchto psů je sice vrozená, nikoliv však nepotlačitelná. Jde pouze o předpoklady stát se opravdu dominantním psem, nikoliv však o samozřejmost. Z jakéhokoliv oříška lze vychovat agresivního nepřátelského psa, který bude postrachem okolí – stejně tak lze i z pitbula udělat ustrašený chomáček nervů bojící se i vlastního stínu. A nemluvím teď rozhodně do větru, protože jsem se osobně s takovým pitbulem setkala. Takže, vězme, že chyba není ve psech, ale v nás samotných!!! Chceme-li mluvit o agresivitě, tak leda nás samotných, nikoliv psů! I když jdeme psa cvičit, či pokud štve zvěř, necítí agresivitu, ale pouze zdravé vzrušení z lovu, či ze hry.

Psychika psů

No, řekněme si to na rovinu – každé zvíře i člověk, má sklony být náladový. Nejen naše psychika, ale i psychika psa se dělí na melancholika, sangvinika, flegmatika a cholerika. Jednou zkrátka nálada je, jindy zase ne. Jednou něco projde a někdy zase ne. A právě tyto nálady musíme u každého běžného psa citlivě kočírovat – tím spíš, když jde o dominantního psa, jakým bojoví psi veskrze jsou. Podívejme se ale všude kolem sebe – na páníčky marně stokrát opakující své povely, zatímco pes si spokojeně trajdá desítky, ne-li stovky metrů od něj. Jak tito lidé, kteří nezvládají ani svého domácího mazlíčka, mohou zvládat třeba pitbula? A jak sami sebe? No, jen si to představme! Ne nemohou! Někdo může namítnout, že to nejsou ti samí lidé. Ale jsou!
Pes musí zkrátka svého pána ctít a respektovat. Musí v něm vidět vůdce smečky. Pes je zkrátka smečkové zvíře a s tím nic nenaděláme. Právě proto je i velmi důležitá jeho socializace a to jak s členy rodiny, tak zejména s ostatními psy vůbec. Zvláště etapa štěněte je důležitá. Pes se během ní beztrestně může naučit mnohému. Dospělí psi mu také odpustí to, co by dospělému psovi neodpustili. Naučí ho, jak se chovat – a to nejen vůči sami sobě, ale ač se to nezdá, tak i k nám samotným. No, a mluvě o respektování – pes bude respektovat jen pána, který je silný a důsledný a ne nějakého slabocha – pak se začne vymykat kontrole. A to je právě problém dnešní doby. Buď ve slabých pánech nezvládajících svého psa, či o zlých lidech využívajících svého psa jako zbraně. Ono respektování nesmí být jednostranné. I pán musí respektovat potřeby svého psa a vyhovět jeho přirozeným pudům a instinktům. Například pro psa je vrčení přirozenou věcí, kterou nám říká své „ne“ třeba ve chvílích, kdy s ním nejednáme zrovna hezky. No, a když psa teoreticky odnaučíme vrčet, bude příště rovnou kousat.
Měli bychom svého psa vyvarovat stresujících situací. Vždyť i člověk pod stresem reaguje kolikrát nepředpokládaně, či neadekvátně. A u psa to není jiné. Právě proto bychom ho neměli vystavovat stresu – třeba tím, že mu upíráme pro něj přirozené projevy.
Psychika psa je ovlivňována mnoha faktory – vlastní psí matkou, sourozenci, chovatelem, námi jako majiteli, potravou, podnebím aj. Pes je společenské zvíře. O to víc potřebuje dostatečný kontakt se svými druhy. Jako štěně se od nich může mnohému beztrestně naučit, což v pozdějším věku lze jen stěží dohnat a to ještě s nemalými problémy. Právě proto je nutné tuto etapu psího života nezanedbat a nepodceňovat! Pes se během ní naučí vycházet se svými druhy, což nám, jako majitelům, ušetří mnohé nesnáze. Právě proto jsem i proti striktnímu nařízení, že pes musí být neustále na vodítku. Vždyť si někdy zkuste běhat s ním, upoutaném na vodítku a hrajícím si se svým kamarádem tak, jak by potřeboval! To asi moc dobře nejde, že? I pes potřebuje pro správný vývoj své psychiky dostatek volnosti, svobody a sociálních vztahů. Vždyť je to zvíře!

Psychika psů

Pokud se podíváme do tabulky charakteristik plemen a soustředíme se na pojem agresivita, zjistíme, že mezi vysoce agresivní psy nepatří jen již několikrát zmiňovaný stafordšírský teriér, ale i taková čivava, jezevčík, skotský teriér, malý knírač, westhighlandský bílý teriér, čau–čau, dalmatin, husky, malamut, bernardýn, novofundlandský pes a mnoho dalších. Jak je možné, že dle hodnocení je na tom stafordšírský teriér naprosto stejně jako jezevčík, či hrubosrstý foxteriér a téměř stejně jako čivava, mops, pekingský palácový psík, maltézský psík nebo knírač a přesto s těmito psy vychází lidstvo bezproblémově!? A jak je možné, že třeba jezevčík má naprosto stejné předpoklady jako „staford“, ale žádné společenské trable nevykazuje? Stejné předpoklady být vysoce vzrušivý a agresivní, stejně vysoce aktivní a nízce cvičitelný pes? Jak je možné, že třeba právě pekinéz, mops, čivava i přes zmiňované a u „stafordů“ tak odsuzované vlastnosti, jsou tak oblíbení u postarších dam? Je to tím, že jsme se naučili s těmito plemeny zacházet. To vše svědčí jen o tom, že chyba je v nás lidech. V tom, jak s nimi jednáme.
A proč vůbec „bojová“ plemena? Tito psi byli vyšlechtěni jako psi váleční a psi určení k lovu vysoce nebezpečné zvěře – lvů, medvědů, býků, divočáků, ba i slonů, praturů, zubrů. Dlouho byli učeni, jak efektivně bojovat. Takový pes byl klenotem. A nyní?…
Dříve byl dar silného a odvážného psa vysoce ceněn. Hledali se psi, kteří budili pozornost – chrupem, výškou, vytrvalostí aj. A nyní? Snažíme se jako společnost vše, co jsme staletí podporovali, vymýtit? Udělat ze všech psů tzv. „gaučáky“?
A vyvstává i další otázka – proč taková plemena jako rhodéský ridgeback, norský losí pes, irský vlkodav, aj. nejsou zařazováni do „bojových plemen“, ačkoliv byli rovněž určeni k lovu nebezpečné zvěře.

Na závěr

Výše zmíněné názory jsou pouze a jen a jen mé. Nikomu neupírám právo na názor jiný, vlastní.
Zbývá už jen zopakovat, že je třeba přihlížet ke všem plemenům zcela individuálně. Každé z nich bylo vyšlechtěno pro jiné účely – pro účely, pro něž jsou zase jiná plemena nevhodná. A právě proto by všichni psi měli být využívání v té oblasti, pro niž se zrodili. V ní jsou nejen nejlepší, ale i nejspokojenější. Každý pes je individualitou – plemennou i osobnostní. Přesně tak, jako my lidé. I my máme určité záliby – a některé z nich je třeba vyslechnout.
Sama plánuji pořídit si argentinskou dogu, ono sněhově bílé krátkosrsté plemeno. A přestože jsem sama devět let měla fenku a snad odjakživa se zajímám o potřeby a chov psů, mám z tohoto plemene zdravý respekt. Doufám, že pro ni v sobě naleznu ten potřebný cit, povedu ji tím správným směrem a budu jí dobrou paničkou. Protože pokud já budu tou správnou paničkou, bude ona tím správným psem.

A tak na závěr zbývá už říci jen jediné –
– „Není zlých psů, ale jen psů se zlými pány.“