Na stezce vlka – rozloučení s dog trekkingovou sezónou
Auto se s námahou vyškrábalo nekonečnými serpentinami k parkovišti na hřebeni Červenohorského sedla. Šárka s Cyborgem, zahánějící podupáváním vtíravý chlad, s povděkem přijímají jeho vyhřátou kabinu. Půlku služby na drsném kontrolním stanovišti už mají za sebou. Teď vzhlížejí k protějšímu svahu, kdy zahlédnou postavičky se psem, aby jim mohli nabídnout teplý čaj s rumem a potvrdit správný směr – do cíle jesenického dog trekkingu zbývá 4,5 km.
Dog trekkařům vstříc
S foťákem na krku vyrážím po trati dog trekkařům vstříc. Zanořuji se do husté mlhy, abych začal vychutnávat samotu a ticho. Mlha postupně mizí a vrcholová tůra nabízí nádherné výhledy. Co chvíli se z hradby mraků, opřené o severní stranu hřebenu Jeseníků kus oblaku utrhne a zahalí vše do bílého závoje. V zákrutech stezky, na pozadí zkroucených stromů, se v nepravidelných intervalech vynořují známé postavy se psy. Znaveným krokem hledají na skále nohám oporu a jemně tlumí nekonečnou energii svých čtyřnohých kamarádů. Když mne s pozdravem míjejí, jejich tváře září štěstím a radostí, slova popisují nepopsatelné. Ten okamžik se, možná marně, pokouším zachytit na fotografii. Ano, tohle všechno je dog trekking…
Ve čtvrtek 7. 10. 2004 se v odpoledních hodinách začalo parkoviště chaty U Pelikána v jesenických Koutech nad Desnou plnit stany a automobily, z nichž zvědavě vykukovaly psí hlavy. Také po cestě mezi nádražím jste mohli potkávat postavy obtěžkané pořádnými batohy, vždy však se psem po boku. Zasvěcení už tušili, že se schyluje k druhému ročníku dog trekkingu Stezkou vlka. Tentokrát pojatému coby zakončení sezóny.
Mezitím pořadatelé s obavami sledovali zakaboněnou oblohu, která s nepříznivou předpovědí nevěstila nic dobrého. Hlavou se jim promítaly měsíce příprav i představy, jak to bude vypadat v těch překrásných partiích tratě v případě vydatného deště (což jsme si bohužel zkusili už loni). A tehdy se zrodila myšlenka obrátit vše špatné v dobré, tzn. hledat v té vodě přicházejí shůry naopak pozitiva. Takže jsem večer vyhlásil soutěž o to, kdo najde co nejvíce kladů deštivého počasí. A nenašli jsme jich málo. Krásně je shrnul ve svém mailu, den po závodě, kamarád Tomáš Soural do Deštivého desatera.
V útulné společenské místnosti to šumělo jak v úlu, shledávání starých přátel, noví známí a zvědaví nováčci a do toho všeho psi – tolik plemen, že by to vydalo na slušnou výstavu. Od početných německých ovčáků a jejich kříženců, přes otužilé seveřany, roztomilé i ostré knírače, důstojného novofunlanďana, svalnatého pitbula, až po takové rarity jako krašský pastevecký pes, hokaido ken či australský ovčák. Po prezentaci a veterinární kontrole se na meetingu všichni přítomní dozvěděli co je zítra čeká. Totiž nová, 51 km dlouhá etapa, třikrát přetínající hřeben Hrubého Jeseníku, tedy s více než značným převýšením. V první polovině trati se bude procházet rezervací vodopádů Bílé Opavy s obávanými lávkami a žebříky, to vše s povinnou výbavou na zádech (spacák, karimatka, čelovka, mapa, miska, krmivo, jídlo, voda) a samozřejmě se psem na vodítku. Přes hrozivou vyhlídku časného startu v 7 hodin ráno se mnozí bavili dlouho do nočních hodin. Nemohli se nabažit té atmosféry společně naladěných lidiček se psy, z nichž mnozí právě kvůli ní přijeli.
Celkový dojem je fantastický
Vstáváme do drobného deště, vyráží první dvojice v pláštěnkách a já dostávám na startu jako dárek barevný snímek mraku ze satelitu, který se žene na nás. Když však vezu, podél spodní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, mladé pořadatele na stanoviště kontroly, potkáváme samé dobře našlápnuté dog trekkaře a zpoza kapucí pláštěnek na nás vykukují usmáté tváře. Je to dobré – berou to sportovně!
Pomáhám Šárce s Cyborgem vynést na stanoviště Nad malým kotlem (1311 m n. m.) batohy s čajem, občerstvením a stoličkami. Nehostinné místo, kde není ani strom pod který by se mohli schovat. Mlha, déšť, viditelnost s bídou 10 metrů. Na druhou stranu ale důležité stanoviště – zde se dá v případě potřeby zvolit kratší verze etapy (39 km) nebo pokračovat v delší (51 km). Když je opouštím jen doufám, že je horská služba či někdo jiný neodtáhne k doktoru Chocholouškovi. Stát zde, v tomto počasí, od devíti hodin od rána do tmy, mi připadá v tomto okamžiku jako holé šílenství.
Mezitím už míjejí první občerstvovací stanoviště Zbyňky a Dušana Olšákových v Karlově studánce nejrychlejší dog trekkaři. Roman Baláž, známý extrémními výkony, nás honí, většina však šlape volným tempem a přírody si vyloženě užívá. Déšť ustává a Bílá Opava nasycená čerstvými přívaly vod ukazuje všem vodopády v plné kráse. Les vymalovaný zářivými barvičkami podzimu je čerstvě umytý a nabízí pastvu pro oči. Je to ale ošemetné – mokré kameny kloužou pod nohama a houpající se lávky či strmé dřevěné žebříky činí některým psům potíže. Celkový dojem je však fantastický. Koho potkávám, rozplývá se v superlativech.
Tomáš, časomíra na kterou se můžu spolehnout, hlásí ve čtrnáct hodin příchod prvního – Romana Baláže. Startovní pole milovníků toulání přírodou po boku svého psa se značně roztáhlo. Celé odpoledne až do tmy přichází do cíle 51 km etapy dog trekkaři unavení, ale šťastní. Kolem šesté večer přivážím totálně vyčerpanou promrzlou kontrolu z hřebenu, už se prý tam začínali bát. Příchodem posledních dvou účastníků ve 20 : 30 si mohu konečně oddechnout. Alespoň pro dnešek mám ovečky všechny doma.
Tak zase příště
Ty poslední vítá bouřlivý potlesk ostatních a tóny kytar věrných „Řezníků“. Čepuje se pivo, frčí grog a z kuchyně tety Lídy se line nádherná vůně bramboráků. Vyprávění dojmů nebere konce, únava se příjemně rozkládá a starostlivý veterinář Zdeněk Wetter opečovává nejen psí tlapky, ale i ty lidské. Nedá mi to, musím přede všemi a jejich výkony smeknout. Příjemně mě překvapilo, že pouze šest účastníků přijalo zkrácení etapy, ale i to je umění uznat, kdy mám já či pes dost. Rád slibuji, že zítřejší 42 km dlouhá etapa na Šerák bude určitě lehčí (pouze dvakrát hřeben). Nakonec to nebyla tak docela pravda.
Po krátké noci opět ráno. Počasí jako kdyby se nemohlo rozhodnout, zda má zůstat uplakané či se umoudřit. Plni optimismu startují po osmé hodině minitýmy složené z člověka a psa (dvou psů) na trať, kterou někteří znají již od loňska. Kontrolním a občerstvovacím bodem na Červenohorském sedle se prochází dvakrát a mládež si tam za celý den hlídkování zase užije své. Několik týmů vzdává a vrací se po 15 km trase na základnu. Další tři s lítostí odstupují (zradila je kolena) před těžkým stoupáním na Šerák, kde bychom jim už nemohli pomoci. Ti co vystoupali až nahoru, nelitovali. Při hřebenové tůře nádhernými pasážemi přes Keprník a Vřesovou studánku se konečně mohli alespoň chvílemi kochat výhledem. Ten občas zastínil chumáč mlhy od severu poháněný ledovým větrem, ale jinak vládla naprostá spokojenost. Mnozí si vychutnávali západ slunce a dorazili do cíle za svitu čelovek.
Zábava už byla v plném proudu a jelikož jsme byli všichni pohromadě, přesunuli jsme vyhlášení z nedělního rána už na sobotní večer. A taky proto, že bylo co jíst a pít, asi nikomu nevadilo, že se trochu netradiční vyhlášení protáhlo až do nového dne. Za své výkony si každý odnášel slušné množství cen, za což vděčíme trvalé přízni firem MAN MAT, CANDY, SAMOHÝL, FALCO, DIBAQ, AQUAMID, AB SPORT, ŠTÍSTKO a také OÚ v Loučné nad Desnou. Trochu uplakané vodopády Bílé Opavy bude všem připomínat skvělý diplom od Jany Henychové či originální šátek s vlčími šlápotami z modrotiskové dílny v Olešnici.
Probíraly se zážitky, plány na příští rok, připomínky k pravidlům, nové vtipy a nakonec jsme se málem prozpívali k samotnému ránu. Ale kam spěchat, je neděle a nikdo nám nenadává. Jen věčně usměvavý rebelant Láďa Krejčí, který přijel o den dřív, aby si těch 93 km trochu prodloužil, si stěžuje, že na kontrolách by mohlo být o trochu víc rumu.
Vláčná nedělní rána plná loučení nemám rád. Den je jako vyšitý, sluníčko hřeje a lidem i psům jako by se odsud nechtělo. Tak zase na jaře v Krušných horách a hlavně za rok na STEZCE VLKA!
Desatero deštivého počasí
Aneb když prší, tak je vlastně lépe...
1. Rychleji v cíli – nezdržujeme se zbytečným rozhlížením po nádherné krajině.
2. Nelítá obtížný hmyz.
3. Na trase se téměř nevyskytují „civilisté“ s nevychovanými pejsky.
4. Netřeba koupati sebe i svého pejska.
5. Lépe chutná občerstvení na kontrolách (zvláště GROG!).
6. V botách to čvachtá do kroku.
7. Méně se potíme – zvěř našich lesů nám za to bude vděčná.
8. Ve strmých částech trasy můžeme použít zrychlený přesun po zadní části dolů...
9. Nikdo nám to nebude závidět!
10. A na závěr – nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř – takže je vlastně fajn!
