„Jak mít koně“ – 31. Část

Dlouhou dobu už na této stránce uveřejňujeme rady a cvičení, mluvíme o způsobu provedení jednotlivých jezdeckých manévrů a zabýváme se hlavně způsobem výcviku a výchovy koní. To všechno budeme určitě pro koňácký život potřebovat, ale když si tak vzpomenu na pár opravdových koňáků, jichž si nesmírně vážím, musím konstatovat, že pro dosažení harmonie s bytostmi, jako jsou koně potřebujeme něco, co se asi nedá naučit, musí se to zažít. Je to něco, co v nás klíčí, ne-li od narození, tak od prvního setkání s těmito nádhernými zvířaty, doutná to a sílí tím víc, čím blíž jim můžeme být, stávají se pro nás potřebou přímo úměrně s tím, kolik jsme toho v jejich přítomnosti prožili a jak jsme je poznali. Prostupuje to celým naším životem, a to nejen v souvislosti s koňmi. A naopak, jak si vedeme v běžném životě se zase promítá do naší schopnosti být koňákem. Mluvím o počátečním vkladu, jež je potřeba dát do vztahu s koňmi, má-li se rozvinout a být hodnotný, mluvím o vnitřní čistotě, o upřímnosti, pravdivosti a nezištnosti, citlivosti a péči, o pozornosti a o věrném kamarádství, zkráceně – mluvím o „srdci na dlani“. Věřte, že takový vklad se nám mnohonásobně vrátí a promítne se mnohem dál, než bychom čekali. Znalosti, dovednosti a tvrdý trénink nám určitě mohou pomoci zajistit úspěch, ale srdce na dlani nám k úspěchu poskytne ještě ten nádherný pocit, kdy se budeme s koněm cítit jako jeden harmonický celek a naše komunikace dosáhne nejvyšší možné úrovně.Dlouhou dobu už na této stránce uveřejňujeme rady a cvičení, mluvíme o způsobu provedení jednotlivých jezdeckých manévrů a zabýváme se hlavně způsobem výcviku a výchovy koní. To všechno budeme určitě pro koňácký život potřebovat, ale když si tak vzpomenu na pár opravdových koňáků, jichž si nesmírně vážím, musím konstatovat, že pro dosažení harmonie s bytostmi, jako jsou koně potřebujeme něco, co se asi nedá naučit, musí se to zažít. Je to něco, co v nás klíčí, ne-li od narození, tak od prvního setkání s těmito nádhernými zvířaty, doutná to a sílí tím víc, čím blíž jim můžeme být, stávají se pro nás potřebou přímo úměrně s tím, kolik jsme toho v jejich přítomnosti prožili a jak jsme je poznali. Prostupuje to celým naším životem, a to nejen v souvislosti s koňmi. A naopak, jak si vedeme v běžném životě se zase promítá do naší schopnosti být koňákem. Mluvím o počátečním vkladu, jež je potřeba dát do vztahu s koňmi, má-li se rozvinout a být hodnotný, mluvím o vnitřní čistotě, o upřímnosti, pravdivosti a nezištnosti, citlivosti a péči, o pozornosti a o věrném kamarádství, zkráceně – mluvím o „srdci na dlani“. Věřte, že takový vklad se nám mnohonásobně vrátí a promítne se mnohem dál, než bychom čekali. Znalosti, dovednosti a tvrdý trénink nám určitě mohou pomoci zajistit úspěch, ale srdce na dlani nám k úspěchu poskytne ještě ten nádherný pocit, kdy se budeme s koněm cítit jako jeden harmonický celek a naše komunikace dosáhne nejvyšší možné úrovně.

Příběh ze života

Za všechno mluví následující příběh ze života v jedné docela obyčejné stáji: Bylo krátce před velikonocemi, dny byly ještě velmi chladné, člověk by si myslel, že jaro se někde zapomnělo. Malá dřevěná stáj na okraji města se tu sobotu zabydlovala novými nájemci. Postupně přijížděly a odjížděly koňské přepravníky, jež přivezly jedno půlroční hříbě, staršího valáška a asi čtyřletého vyhublého nohatého ryzáka s dětsky nevinným pohledem. Počasí bylo opravdu aprílové, chvíli sněžilo, chvíli pršelo a když silný vítr odfouknul mraky, objevilo se tu tam sluníčko. Neodolali jsme a navzdory počasí jsme po krátké aklimatizaci vypustili všechny tři koně do výběhu, aby se seznámili. Koně se krátce očichali, ujasnili si hierarchii. Starší valach a hříbě se dali do bujaré honičky, plní radosti z obrovského prostoru, jež mají ode dneška k dispozici. Ryzáček vyběhl, aby se připojil, jeho kostrbatý cval mne ale vyděsil. Už při odvádění z přepravníku do stáje mi byl jeho pohyb něčím velice podezřelý. Přišlo mi, jakoby neuměl používat vlastní nohy. Při běhu se neustále klepal zadníma nohama a občas si dokonce šlápnul zadní nohou na přední, báli jsme se, že při tom divočení upadne. Vzbudilo to můj zájem a ihned jsem se šla informovat přímo k majitelce. „Víš, on má jen trošku zvláštní tělesnou stavbu“, odpověděla mi na můj dotaz. „Před rokem jsem se na něm začala učit. Má lehkou vadu zadních nohou, tak závodit nebude. Udělali z něj provozáka. Ven chodil jen hodinu denně pod jezdcem a jinak byl přivázaný u žlabu, bylo mi jej líto a mám jej moc ráda, tak jsem jej koupila. Venku se ještě bojím, máme trochu problémy, taky špatně žere, ale doufám, že se mi tady spraví. Říkali, že na vyjížďky bude dobrý. V hlavě mi zabzučel alarm: „Proboha!!! Ti ji teda napálili, kůň s nemocnýma nohama, s nestálou povahou a jezdec, který se sotva udrží v sedle, když se kůň rozcválá… No, to jsem zvědavá!“

Byla to klasická situace – problémový kůň bez výcviku a nezkušený začátečník. Ale přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že tato žena s velice upřímným a srdečným chováním a její koňský výrostek k sobě nějakým způsobem patří. Ve skrytu duše jsem jim musela fandit.

Hodný, ale nešikovný

Často jsem se strachem v očích pozorovala, jak se spolu domlouvají, jak někdy i zápasí, občas to vypadalo že koník zakopne o svou vlastní hlavu a spadne uprostřed rovné jízdárny. Jednoho dne, kdy byl na jízdárně přítomen zkušenější kamarád, který měl praxi s výcvikem, už to Alena nevydržela a zoufale poprosila o pomoc. „Já už nevím, co s ním! Když on je tak hodný, ale strašně nešikovný! Je divoký jen proto, že se často zraní a pak nemůžu jezdit. Asi to dělám špatně. Nechcete si na něj chvíli sednout?“ Luboš tuto výzvu přijal a po půlhodině konstatoval absolutní neschopnost čehokoli ze strany koně. Doporučil výběr lepšího adepta a mezi řádky tak ryzáčka odsoudil tam, kam byl asi původně určen – a to na jatka.

Našla jsem Alenku s pláčem v boxu, mazlící se se svým čtyřnohým kamarádem. Dlouho mlčela a pak řekla jedinou větu: „My to spolu vybojujem!“

Nebylo dne, abych ty dva nepotkala. Jezdili ven, na dlouhé vyjížďky, myslím, že i proto, aby se vyhnuli neustálým soudům ze strany nás, stájových kolegů. Zahlédla jsem ve stáji i ortopeda, který koně podrobně vyšetřoval, aby posoudil, co je vlastně příčinou problémů. Doslechla jsem se pak i to, že výsledky prohlídky jen potvrdily původní obavy. Koník byl nevyléčitelně postižený, jeho pohyb byl poznamenaný vadou zadních nohou (asi tzv. kohoutí krok), ale světlým bodem bylo, že u toho netrpěl žádnými bolestmi a problém se nezhoršoval.

Neuvěřitelné pokroky

Měsíce plynuly a já ty dva tajně pozorovala. Alena se Radanovi věnovala s mateřskou péčí. Vymýšlela, jak mu obohatit krmení, aby přibral, začala používat roztodivné chrániče, aby zmírnila devastující účinek zakopávání o vlastní nohy, téměř denně spolu jezdili na dlouhé vyjížďky, mazlili se ve výběhu, Radan za ní začal chodit jako pejsek na zavolání a skoro to vypadalo, jakoby si uvědomoval, co pro něj jeho panička všechno dělá. Občas jsem je vídala „dřít“ na jízdárně pod vedením kamarádky, jež jezdila drezůru a tak to šlo pořád dál. Radan sílil, začal mít osvalenou záď a základní cviky už zvládal celkem v normálu. Bylo sice patrné s jakou námahou, ale já prostě žasla nad těmi neuvěřitelnými pokroky. Alenka se uměla až dětsky radovat z každé drobnosti, kterou Radan udělal správně a bohatě jej odměňovala.

Závody

Pak přišel ten den, který byl výzvou pro všechny ve stáji – pořádaly se závody. Jen takové malé měření sil mezi místními jezdci, které jsme si uspořádali pro pobavení a pro radost. Po dlouhém přemlouvání se podařilo zapsat do startovní listiny i Alenu s Radanem. Tenkrát jsem přišla pozdě, měla jsem čerstvě mateřské povinnosti. Když jsem přijela na jízdárnu, už bylo po všem. Ale o to krásnější byl můj pocit radosti, když jsem potkala Alenu se širokým úsměvem, slzami dojetí v očích, a s modrou stužkou za první místo připnutou na rameni. Bylo to neuvěřitelné. Radan se předvedl v drezurní úloze jako nejlepší!

Srdce na dlani

Teď už mne nepřekvapuje, když je vidím dělat na jízdárně vzorné diagonály a letmé přeskoky, nyní si již občas k tréninku zvou zkušeného drezurního trenéra. Ten se o nich pro změnu vyjadřuje jako o nadané a nadějné dvojici. Radan je nyní sedmiletý a zdá se, že je v té nejlepší kondici. Nakrmený, osvalený a šťastný, pro svoji paničku by položil život. Alenka se tváří pořád stejně skromně a nenápadně a pilně na sobě dál pracuje. Když se jí kdokoli zeptá, odpoví, že Radan je nejlepší kůň na světě a za žádného jiného by jej nevyměnila.

A tenhle příběh je asi nejlepším příkladem jak mít „srdce na dlani“. Jak může člověk navzdory nezkušenosti a „zelenáčství“ s čistotou a odhodláním dosáhnout dál, než by kdy vůbec pomyslel. Bez ambicí, bez tvrdých tréninkových plánů, ale s něžnou motivací, láskou a porozuměním…

S úctou všem, kteří mají podobný přístup ke svým čtyřnohým přátelům,