ZOO – Obchod U kolouška: Opice

„Ty seš taky takovej chameleon,“ máchl jsem rukou k jeho porci jídla. On se však jen zazubil a dál se živil tou spoustou všeho možného, ne nepodoben tureckému pašovi.

Asi má ženskou

„Nechtěl bych vidět tvoje zažívání,“ pokračoval jsem a otáčel se stranou k malému pojízdnému stolečku se sedačkou. K takovému tomu jídelnímu koutku pro mimina, jež se dá přestavit na barovou stoličku a přistrčit ke stolu rodičů. V sesličce se rozvaloval náš gibon, tmavou hubu umatlanou od tvarohu. Naklonil jsem se k němu blíž, tak blízko, až jsem cítil jeho dech provoněný mými koláčky: „Hádám, žes nežral svoje banány?!“
Gibon roztáhl tlamičku do širokánského úsměvu a dlouhýma rukama si zakryl temeno hlavy.
„Tak se s nima udus, potvoro jedna mizerná,“ zasyčel jsem a uchopil rohlík se sýrem. „To ten den teda pěkně začíná.“
„No tak se nezlob, broučku,“ přitiskla se ke mně Hanka, zakousla se mi do ušního lalůčku a zatahala. Gibon Venda hned zpozorněl, co dobrého se to podává a natáhl dlouhatánskou ruku ke své ošetřovatelce: „U…u…u…“
„Jen dej pokoj,“ ohradil jsem se. „Radši pudem do práce, než mě to zvíře začne chroupat od hlavy.“
„Neboj,“ pohladila mě Hanička po vlasech, zatímco Albert si dál klidně debužíroval.
„Ty s náma dneska nejdeš?“ obrátil jsem se k němu a on jen rukou naznačil, abych vydržel než pohltí sousto. Civěli jsme, co bude dál. Albert konečně polkl a suše nám oznámil, že už dneska něco má.
„A co?“ projevila Hanča svou ženskou zvědavost.
„Něco,“ pravil on a ubrouskem si pečlivě otřel ústa zdobená na horním rtu tím šedavým houštím. Lokl si vína, zaklokotal a poválel ten doušek po patře, načež si znovu otřel ústa a zvedl se k odchodu.
„Co Lar?“ zeptal jsem se a palcem levé ruky naznačil o kom je řeč.
Strýc jen zakýval dlaní na znamení, že on si ho rozhodně na krk neuváže a tak nám nezbylo, než vzít milou opici do obchodu s sebou.
„Kam moh jít?“ ptala se Hanka cestou přes ulici víc sama sebe, než mě.
„Asi má ženskou,“ hlesl jsem a zadíval se na svou partnerku, která kličkovala mezi projíždějícími automobily se zlatavě béžovou opicí v náručí.
Opodál zastavil růžový golf a z místa řidiče vyskočil muž v hýřivě barevné havajské košili. Zaslechl jsem jak volá: „Božo, božo, božíčku, já už vážně nebudu nikdy pít. Já už zas viděl vopici, božo, božo, božíčku…“
Oba jsme se podívali tím směrem a uviděli, kterak ten humorně vyhlížející zástupce menšiny poskakuje kolem auta a rukama tříská do střechy.
„Nebo vostomiuého přítele,“ zažertoval jsem na strýcův účet.
„To snad ne,“ odpověděla Hanka, ale to už jsme odemykali a vzápětí vstupovali do obchodu, který čpěl tím dusným zápachem nevětraného medvědince.
„Fuj,“ ulevil jsem si. Hanka položila ke dveřím veliký pískovcový kámen, aby se nezavíraly a Vašík v jejím náručí se tvářil vyděšeně. Jistojistě cítil v ovzduší své úhlavní nepřátele, obrovské krajty, ale i všechna ostatní uvězněná zvířata. Tak jako pes cítí při příchodu do ordinace veterinárního lékaře respekt až strach, tak i Lar měl při návštěvě zoo-obchodu nahnáno. Hanička ho odložila na pult hned vedle kasy a jala se plnit její přihrádky oběživem rozličné nominální hodnoty. Lar seděl jako zařezaný.
„Jdu nakrmit a porosit vzadu,“ vtiskl jsem jí polibek a zmizel mezi regály skladu. Hanka zatím připravovala prodejnu k otevření.

Ne, pavouky ne!

„Víš, že Krahulík prodává květinářství?“ zaslechl jsem její hlas o pár minut později, zrovinka když jsem měnil rohatkám vodu.
„Jaký?“
„No jaký! Tady vedle nás na konci bloku přece,“ objevila se ve dveřích.
„Jo? A proč?“ Zavřel jsem rohatky a dal se do čištění chameleonů.
„Říká se, že jejich mladej je gembler a že prohrál jen za minulej měsíc tři sta tisíc.“
„Hm,“ obrátil jsem se k ní a přemýšlel.
„Co je?“ zeptala se Hanka. Myslela asi na to samé jako já.
„Kolik za to chce?“ zeptal jsem se.
„Osumset.“
„To de.“
„Ale je to menší než náš krám,“ dodala ještě než se otočila směrem do prodejny. „Ty bys to chtěl koupit?“ ptala se dál. Bylo jí však špatně rozumět, proto jsem ji následoval.
Vzala ze stolu mokrý hadr a jala se otírat ty části pultu, které nebyly zavalené zbožím. Já mlčel. Obrátila se ke mně: „A co bys tam chtěl prodávat? Kytky?“
Pokrčil jsem rameny.
„Ne! Vím na co myslíš. To v žádným případě…“
„No, ale já bych je ošetřoval sám.“
„Ne, pavouky ne!“ trvala na svém Hanka.
„Když to může fungovat v Praze, proč ne u nás?“
„Louny nejsou Praha, tady ti nikdo za čumendo platit nebude.“
Představoval jsem si, jak by to asi vypadalo. Stálá výstava sklípkanů a štírů. Byl to můj sen, takové malé království natřískané od země až po strop všemi těmi Brachypelmami, Grammostolami, Aviculáriemi a Pandinusy.
„Navíc,“ pokračovala Hanka, „sme zadlužený jako středně velká rozvojová republika, nám už žádná banka nepučí.“
„Hm,“ vzdychl jsem zklamaně, „nakonec na to stejně nemám čas.“
Viděla, jak mě to mrzí. Faktem zůstává, že jsme si to ani z finančních ani z časových důvodů nemohli dovolit. Hanička přišla blíž a pohladila mou tvář. Zadívala se mi do očí: „Nebuď smutnej…“
„Nejsem.“
Políbila mne. Byla to vážně ta nejúžasnější ženská, jakou jsem mohl najít. Přitiskl jsem ji k sobě a ucítil zdivočelé bradavky jejích ňader. Nejspíš jí mráz běhal po těle při pomyšlení na osminohé tvory, kteří mne naopak tolik vzrušovali. Ještě víc jsem ji stiskl a obličej vnořil do těch dlouhých blond vlasů. Pak ale můj pohled jen tak mimochodem padl na pult za Hančinými zády. Měl jsem dojem, že něco není v pořádku.