Obrovská síla, odvaha a zarputilost buldoga, útočnost, rychlost a ostrost teriéra. To je americký stafordšírský teriér nebo také amstaf, staford či AST. Kdysi vynikající bojovník, dnes skvělý kamarád a obránce rodiny. Kompaktní pes s překrásnou hlavou, dobře stavěný, svalnatý, ale velmi pohyblivý.Obrovská síla, odvaha a zarputilost buldoga, útočnost, rychlost a ostrost teriéra. To je americký stafordšírský teriér nebo také amstaf, staford či AST. Kdysi vynikající bojovník, dnes skvělý kamarád a obránce rodiny. Kompaktní pes s překrásnou hlavou, dobře stavěný, svalnatý, ale velmi pohyblivý.
Přestože jde o plemeno americké, jeho kořeny sahají do historie britských ostrovů. Právě odtud byli totiž přiváženi v 19. století předkové dnešních amstafů do Ameriky. Jednalo se o křížence buldogů a teriérů vyšlechtěné pro boj v arénách. Na rozdíl od jiných psů, kteří zápasili s býky, byli předkové amerických stafordšírských teriérů – bull and teriéři (angličtí buldoci s krví teriérů) – používáni ke psím zápasům, neboť se vyznačovali podstatně vyšší agresivitou vůči jiným psům a právě v boji se psy dosahovali neuvěřitelných výkonů. Velmi úspěšní v chovu těchto zápasnických psů byli horníci a dělníci z oceláren z hrabství Staffordshire ve střední Anglii. Do Ameriky se dostali tito psi společně s vystěhovalci. Někteří z nich byli využíváni jen jako domácí psi k ochraně majetku, domu či stáda a byli průběžně kříženi s různými plemeny, jiní však byli chováni účelově pro využití v arénách. A dalo by se říct, že jen díky majitelům takových psů, kteří udržovali chov čistých zápasnických psů, americký stafordšírský teriér existuje ve své současné podobě. Tito chovatelé se snažili jednak evidovat importované psy, ale především zachovat původní povahu anglických bojovníků.
V roce 1898 proběhla první oficiální registrace zápasnických psů a byl sestaven standard plemene American Pit Bull terrier (APBT). Je nutné podotknout, že až dosud se historie amerických pitbulterierů a stafordšírských teriérů nijak neliší. V období první světové války byl APBT jakýmsi symbolem Ameriky, symbolem síly a nebojácnosti americké armády. Po válce se začaly názory na plemeno a jeho charakter rozcházet. Odpůrci zápasů začali věnovat větší pozornost sjednocení exteriéru, který se do té doby velmi různil. V roce 1936 vznikl pod AKC klub nesoucí název Staffordshire Terrier Club of America a v tomtéž roce bylo uznáno i plemeno Staffordshire Terrier. V roce 1974 byl pak jeho název doplněn na American staffordshire terrier (AST). Vedle ustálení exteriéru bylo hlavním cílem chovatelů amstafů (na rozdíl od chovatelů pitbulteriérů) zmírnění povahy původních zápasníků.
Dnešní amstaf je velice smělým psem, který však dokáže zcela důstojně a klidně zhodnotit nebezpečnou situaci a následně na ni přiměřeně reagovat. Dokáže rozeznat skutečné ohrožení a v takovém případě nekompromisně brání svého pána, rodinu či svěřený majetek.
Na místě je ale opětovné upozornění, že ani stafordšírský teriér nepatří do rukou nezodpovědným lidem, neboť potřebuje odmalička pevnou ruku a spoustu času. „Před několika lety se stal staford, díky nesprávné reklamě, lákadlem pro lidi, kteří se chtěli jen chlubit tím, že mají drahého psa s historií bojovníka. Tito lidé psy většinou nevychovávali ani k základní poslušnosti, zato po nich vyžadovali agresivitu. Ale takový AST naštěstí vůbec není. Je to velmi vyrovnané plemeno, které vyloženě miluje lidi a bez skutečné příčiny by nikdy bezdůvodně nezaútočilo. Samozřejmě mluvím o správně vedeném psovi, vypráví o svých zkušenostech pan Vladimír Košťál z Havířova, který cvičí psy už přes třicet let a od roku 1993 je chovatelem amerických stafordšírských teriérů, kteří se mohou pyšnit několika pracovními zkouškami. „Není to kotcový pes, se kterým si stačí deset minut denně pohrát, ale samozřejmě část dne v kotci trávit může. Aby z něj vyrostl vyrovnaný jedinec, potřebuje amstaf častý kontakt nejen se svým pánem, ale s celou rodinou. Pokud si na svou rodinu zvykne, pak ji bezmezně miluje po celý život a jen stěží si dokáže zvyknout na nového pána. Je to pes, který velice miluje děti, je vůči nim tolerantní a trpělivý, rád si s nimi hraje. Ale pozor, není to hračka. AST je velice temperamentním plemenem plným energie, kterou ze sebe musí nějak dostat, ať už na cvičáku, při delších procházkách, hře či jiných činnostech. „Je to prostě aktivní pes pro sportovně založené a zodpovědné lidi“, zdůrazňuje pan Košťál.
Při špatné a zanedbané výchově se může stát staford velmi nebezpečným a to pak vídáme v televizi. Jenže to jsou extrémy, ke kterým při správném vedení psa od štěněcího věku nedochází. Musím podotknout, že ani staford ani Pitbul (oba dnes řazení k bojovým plemenům) se nikdy nevyznačovali agresivitou vůči lidem, vždy jen vůči jiným psům. Dokonce i jejich draví předkové využívaní v zápasech se museli nechat před vstupem do arény poumývat od organizátorů a nesměli na ně při tom zaútočit. Později, v řízeném chovu amstafů, byli jedinci agresivní vůči lidem jednoznačně vyřazováni.
Ale jak už jsem uvedla, americký stafordšírský teriér není většinou snášenlivý s jinými psy a to ani se zástupci téhož plemene. V mládí nemusí být mezi jedinci problémy, ale s dospělostí většinou přicházejí i šarvátky, které mohou končit nejen šitím. Ale opět platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. „Záleží na každém jedinci a hlavně na majiteli psů, neboť při dobré ovladatelnosti psa se můžeme konfliktům vyhnout. Vše je otázkou správné výchovy a výcviku, který mohu jen doporučit“, pokračuje pan Vladimír Košťál.
Dnes jsou AST využívání nejen jako psi k ochraně rodiny, domu či majetku, ale také jako psi služební, záchranářští (dokážou skvěle hledat v troskách a sutinách) či lovečtí, kdy jejich majitelé jsou spokojení hlavně při práci na barvě či naháňkách na divočáky. Také při běhu na kratší vzdálenost dokáže amstaf podat neuvěřitelné výkony, rád aportuje, skáče a většinou i plave. Přestože je jako správný teriér řádně tvrdohlavý, lze s ním složit povahové zkoušky či vítězit na soutěžích. Jeho výcvik vyžaduje velké množství trpělivosti a pamlsků za projevenou snahu. „Není možné cvičit amerického staforda klasickým způsobem, jako třeba NO. Na místo všeobecného výcviku je lepší výcvik zaměřit na konkrétní využití psa.“ AST plní všechny příkazy nikoliv z nutnosti či strachu z potrestání, nýbrž z lásky k pánovi, takže násilím u něj ničeho nedosáhnete. Nové věci se učí pomaleji, ale pokud se je jednou naučí, zvládá je i za delší dobu. Dobře cvičeného AST lze výkonnostně srovnávat se služebními plemeny. Díky jeho tělesné konstituci pro něj není sice vhodný vytrvalostní pohyb, zato je skvělým sprinterem a proto se výborně hodí třeba pro strážní službu (samozřejmě se zateplenou boudou) či k zadržení narušitele. Vynikajících výsledků dosahuje také při obraně. Zákus ho baví a je při něm ovladatelný, místo zákusu se dá naučit na danou partii těla (dle potřeb dalšího využití). Plemeno není hlučné a tak ho lze využít k ostraze menších prostor, třeba bytů, nebo jako osobního bodyguarda. Na střežení rozsáhlejších pozemků bych plemeno nedoporučila. Americké stafordšírské teriéry využívala při své práci také Městská policie v Havířově.