Barvářské zkoušky

Barvářské zkoušky jsou pro bulíka nejsnažší. Úvodní disciplína vodění na řemeni se nám vydařila ještě lépe než při nácviku. Chodím s rukama za zády, barvářský řemen mám prověšený, Wia to zná, ale někdy zlobí. Dnes šla naprosto nádherně, nepředešla mě ani o centimetr, pěkně s hlavou u mé levé nohy, velmi pomalým krokem.

Odložení bylo na volno. Věřím, jí. Vím, že se člověk může někdy splést, ale šla jsem na jistotu. Mám ji naučenou položit těsně ke stromu a vytvořit jí pohodlnou polohu. Wia mi věří, leží v klidu a čeká. Nehnula ani hlavou, stejně jako kdysi moje Véra, o níž myslivci řekli, že nemrkla ani okem, tak jako babička Médea, se kterou byla radost absolvovat zkoušky. Byly jsme velmi pochváleny: „Ta by se nehnula ani do zítra“. Následování jsem pokazila já. Úplně jsem zapomněla, že můžeme jít na volno. Prostě mi to vypadlo. Střelec šel půl metru přede mnou, bohužel vystřelil na první zastavení. Ale rozhodčí to uznali. Nebyla to naše chyba. 50 kroků volné chůze bez povelu. Na mé zastavení si Wia sedla, jinak moji psi lehají. Po 15 vteřinách vykročím obloukem levou nohou, pes se zvedá a jdeme dalších 50 kroků, pes zalehne a střelec střílí. Pes setrvá v klidu. Wia jen zabrousila ušima. Byla jsem pyšná. Je dobrá. Vím to a ona taky.

Zbývala barva. Většinou se mi barvy zdají nekonečné. Jsme nervózní, když nic nevidím na zemi a ještě hůře, když vím, že pes to moc neprožívá. Wie věřím, nemusím ji kontrolovat. Doufala jsem, že myslivcům ukážu, jak se to dělá. Moc jsem si přála, abychom byly jednotné a postupovaly podle zkušebního řádu. Nástřel byl krásný, výrazný. Wia se těšila. Než nasadím psa na barvu, řeknu mu co uděláme: „Jdeme na barvu“. Mám rituál přepnutí barvářského řemene na stopovací. Wia ví, co to znamená. Chytla se okamžitě. Já jsem sledovala barvu na zemi jen letmo. Naprosto jsem jí věřila. Přilepila nos na zem a šla, rozvinula celý 10-ti metrový řemen, mírně jej napnula a systematicky postupovala. Bylo to úžasné. Po chvíli zřejmě sešla, neviděla jsem barvu a ona uhnula asi 5 metrů. Mluvím s ní tiše: „Barva, stopa, barva nebo kde máš barvu“. Povzbudila jsem ji povelem barva a ona se sama opravila, neustále s nosem těsně na zemi. Ani jsem si neuvědomila, že jsme u srny. Nádherná práce. Ohlásili jsme dosled zvěře a dostaly zálomky. Já za klobouk, Wia za obojek. Mohly jsme vyhrát, kdybych šla následování na volno. Nevadí. Byly jsme druhé. Je skvělé mít tak chytrého a šikovného psa.

Organizace mysliveckého sdružení ve Vyškově byla skvělá. Rozhodčí velmi systematičtí a rychlí, 9 psů bylo již ve 2 hodiny odpoledne vyhodnoceno. Krásný den.