ZOO – Obchod U kolouška: Majitel realit

Poznala to. Nevím jak, ale poznala, že jsem ztuhl.
„Co je?“ zeptala se mě.
„Nevím.“
Odstrčila mě od sebe a dívala se mi do tváře.
„No nevim, mám jen takovej divnej pocit,“ nemohl jsem se tomu ubránit.
Hanka se rozhlédla. Já také.
Vtom vykřikla: „Kde je Vašek?!!!“
„Ne, už zas!“ zaštkal jsem a běžel honem k otevřeným vchodovým dveřím. Na ulici jsem se rozhlédl a v nejčernějších představách zas viděl rozsáhlou policejní akci. V hlavě mi pak běžely cifry. Kolik to bude stát tentokrát?
„Ne. Je tady.“ Vykřikla Hanka.

Mrtvá mláďata chameleonů

Honem jsem zavřel a zamkl dveře. Do otevření obchodu zbývalo ještě celých sedumnáct minut. Vzápětí jsem se vřítil do skladu a uviděl Haničku, jak se sklání nad ztraceným nezbedou: „Kdes byl, ty divochu?“
Gibon seděl vprostřed volného prostranství mezi ubikacemi drobných plazů a tvářil se provinile.
„Vašku!!!“ zavelel jsem káravě a Hanka, která nic nechápala se vedle zvířete narovnala.
„Co se stalo?“ dívala se střídavě na mě a na opici u svých nohou.
„No tak, Vašku!!! Bude to!!!“
Opičák znechuceně otevřel ústa a dvěma prsty pravé ruky zašátral mezi zubama. Pak za ocásek vytáhl zkroucené stvoření a podával ho štítivě své ošetřovatelce.
„Já je nezavřel?“ zaštkal jsem a uvědomil si, co se stalo.
Lar se po mně zhnuseně podíval a v domnění, že ho nadále kárám, vyprskl na otevřenou dlaň ještě dvě, bohužel již mrtvá, mláďata chameleonů.
Ze všech čtyřiceti neprodejných tvorů to přežil jen ten, který byl oslintaný vysvobozen jako první. To by chovatel brečel.

Já nechci důl, ani zlatej!

Ten den byl vůbec pěkně vypráskaný. Když nad tím tak přemýšlím, nejdříve jsem přišel o snídani, pak nás Gibon Lar připravil o devětatřicet odrostlých mláďat chameleonů a nakonec si to kolem půl jedenácté přihasil strýček Albert. Už jen jeho příchod byl sám o sobě pohromou. Vtrhl dovnitř a nic nedbaje, že jsme v plném pracovním nasazení, spustil: „Tak to mám v rrrychtyku.“
Zvedl jsem se od burunduků, kterým se zčistajasna ucpala napáječka a praštil se přitom do hlavy o otevřená dvířka. To zrovinka Hana obsluhovala jednoho malého chlapce, lovíce mu v ubikaci nade mnou čtyři chovné „džungaráky“.
„Auuu,“ vyjekl jsem a chytil se za postižené místo.
„Promiň, promiň,“ omlouvala se Hanička, která vlastně ani za nic nemohla. Přitom rozjařený strýc pokračoval: „Koupil sem tady v ulici jeden obchod…“
„Cože???“ pravili jsme já i Hanka jako jedním dechem.
„Pani, tady toho nechci, ten má na prdelce holou prdelku,“ zaštkal chlapeček, jenž nebyl přes pult skoro vidět.
„Já ti ho vyměním,“ vracela se Hanka ke své práci. Jedním okem však dál pozorovala Alberta.
Ten se hlasitě usmál: „No obchod, krrrám, rrrestaurrraci…“
Nechápali jsme a bylo to na nás vidět.
„Tady kousek prrrodávali květinářství, tak sem to koupil a budeme tam rrrozjíždět rrrestauraci…“
„Kdo?“ naklonil jsem hlavu stranou. Hanička zkasírovala mladého chovatele křeččíků a opřela se oběma rukama o pult.
„No ty, já a Hanka, kdo jinej!!!“
„Ne,“ ohradil jsem se oběma rukama a třepotáním hlavy ze strany na stranu.
Moje partnerka jen lapala po dechu.
„Ale jo, ty trrumberrro. Indická rrestaurrace, to je zlatej důl.“
„Já nechci důl, ani zlatej!“ zaštkal jsem a posadil se na odchovnu s potkany, kterou před pár minutami přivezl náš dodavatel.
„Kdes na to vzal?“ zeptala se suše Hanka a její oči se při těch slovech zúžily do nepatrných štěrbinek. Vypadala jako kočka před skokem.
„No?“ zaváhal strýček, „měl jsem třičtvrrrtě milionu, kterrrý sem našetřil v Asii…“
„A kolik to stálo?“ pokračovala Hana. Vypadala v tu chvíli, jako když najednou roste, zatímco Albert se scvrkával. Hlavu schoval mezi ramena a zašeptal: „Třičtvrrrtě melounu… víc sem neměl.“
Nahlas jsem vzdychl.
„A kde vemeš na zařízení, na zboží, na zaměstnance?!!!“ pokračovala ledovým hlasem ta krásná ženská přede mnou. Nechtěl bych se jí dostat do rukou, když je takhle rozčílená.
„Auu, auu, auu,“ vyskočil jsem a začal poskakovat po místnosti, držíce se přitom za choulostivé partie. Oba se otočili.
„Ta krysa mizerná mě kousla. Auu, auu, auu.“
„Tak je nakrm a neječ!!!“ zavelela Hanička a pak se obrátila zpět k nedořešenému problému: „Kde na to vemeš?“
„Já myslel, … že ty a Vláďa…“
„Na to zapomeň!“ vyštěkl jsem a dál si třel postižený sedací sval.
„A kde chceš bydlet?“ ptala se dál Hanka.
„No kde?“ rozhodil Albert rukama, „Kde? Kde? U vás přece, budem to mít blízko do prrráce…“
„Tak to teda ne! Měl sis za ty prachy koupit byt. Já už toho mám dost, pořád se vo vás všechny starat. To byla nejdřív teta, pak ségra a teď ty. Copak sem váš votrok?“ Hanka postupovala při stále se zvyšující intonaci svého hlasu průlezem kolem leguánů, až stanula proti bratrovi své matky. „Nemyslíš, že už je toho dost? Že mám taky právo na vlastní život?“ A pak chytila vyděšeného strýce za límec jeho velbloudího saka a jediným máchnutím ho vyhodila ze dveří.

No ale, jak už to tak bývá, měkké je srdce ženy. Ještě téhož večera pustila Alberta domů a následujícího dne, když ji pohladil po hřbetu pravé ruky se slovy: „Ty se zlobíš?“ odpověděla: „Divíš se mi? Vláďovi jsem to rozmluvila a ty … ale…“ mávla rukou a dál dělala večeři. Sledoval jsem to jen tak koutkem oka, protože jsem zrovinka dělal korektury několika článků pro Faunu. Přesto mi nemohl jejich rozhovor uniknout.
„Tak už se nezlob, já to teda prrrodám,“ mluvil Albert tichým, chlácholivým hlasem. „Je to teda věčná škoda, prrrotože tak narrrychlo, to mi nikdo nedá víc než půl milionu, ale když jinak nedáš… Já to bouchnu a koupím si byt!“ Věděl jak na ní.