Pěnice mistrovská

Jelikož mi jako dítěti uvízla kost z vánočního kapra v krku, kterou mi pak vyndávali kleštěmi, lze snadno pochopit, že k rybám necítím pražádnou náklonnost. Proto by mě také ani nenapadlo mrznout někde u vody a pozorovat, jestli se náhodou nedělají okolo splávku kolečka. Musím však uznat, že při tom okounění u vody může jeden vidět i věci zajímavé. Tak mi také bylo hlášeno, že v Praze Podolí zpívá na ořechu u vody zvláštní pěnice. A protože právě tento z rybářů má určité vědomosti o ptácích, neboť jich u mne od dětství viděl dost (jablko prý nepadá daleko od stromu, takže nechápu proč zrovna tohle spadlo do vody), zbystřil jsem. Podle fotografie pak určil ptáka jako pěnici mistrovskou. Byl jsem se na tom místě dvakrát podívat ještě později a skutečně, byla tam.
Rodového jména pěnice používá čeština v současné době jen pro dva rody ptáků z čeledi pěnicovitých. Je to především rod Sylvia a rod Parisoma. Čeleď pěnicovitých je dosti rozsáhlá, zahrnuje 410 různých druhů drobných hmyzožravých pěvců. Jsou do ní řazeny další rody, pro které má čeština vlastní pojmenování. Z našich ptáků například budníčci, rákosníci, cvrčilky, sedmihlásci, z těch exotických třeba cistovníci, prinie, cetie a další. Jakýmsi předobrazem této čeledi (Sylviidae) je pak rod Sylvia, který zahrnuje celkem na 24 druhů různých pěnic. Z tohoto počtu jenom 5 druhů se běžně vyskytuje na našem území. Pro osvěžení paměti si je můžeme vyjmenovat.
Jsou to tyto druhy:
Pěnice černohlavá – Sylvia atricapilla,
pěnice slavíková – Sylvia borin,
pěnice hnědokřídlá – Sylvia communis,
pěnice pokřovní – Sylvia curruca
pěnice vlašská – Sylvia nisoria, nejvzácnější z našich pěnic.

Jak vidno, pěnice mistrovská se mezi naše pěnice nepočítá. Je však docela možné, že ptáci se u nás sporadicky vyskytují. Také Hudec zahrnul popis této pěnice do Fauny ČSSR, říká však, že její výskyt na našem území není dosud jednoznačně doložen. Existují však zprávy o tom, že byla zastižena na jižní Moravě. Jsou to spíše zprávy z dob „čihařské“ ornitologie. V té době byla také spíše provozována ornitologie „střelecká“ a muzejní sbírky jsou založeny na takto získaných dokladových kusech. Protože však moravské exempláře byly prodány živé do Vídně, žádný dokladový kus pěnice mistrovské z našeho území se nedochoval. Údajně se však několikrát objevili tito ptáci v kroužkovacích seznamech, ale není mi známo, že by tato skutečnost byla někde publikována. Nejspíš to bylo opět považováno za neověřené. Snímky, které vám představuji, nejsou snímky našich ptáků, ale jsou to ptáci pocházející z Uzbekistánu. Dostali se k nám v kolekci, která byla určena pro výstavu exotického ptactva v pražské botanické zahradě. Nicméně pro ilustraci jsou více než vhodné. Není vůbec vyloučeno, že po uveřejnění tohoto sdělení si někdo další všimne těchto ptáků i někde jinde.
Pěnice mistrovská je větší druh pěnice o délce těla 15–16 cm. Je podobná naší největší pěnici, kterou je pěnice vlašská, především svou velikostí. Velmi důležitým rozeznávacím znakem obou druhů těchto pěnic je žluté oko. Právě tento údaj mě nejvíce zaujal. Prvotní pozorovatel hlásil jasně pozorovatelné žluté oko. Zpívající pták seděl na větvi nad pozorovatelem asi ve výšce 3 metrů. V příznivém světle mohl žluté oko dobře zpozorovat. Původně jej však přivábil neznámý zpěv. Pták údajně nebyl nijak plachý. Proto jej i vyfotografoval. Bohužel jen takovým tím aparátem určeným na snímky z dovolené, a proto pták vypadá spíše jako tečka. Nicméně pomocí hodinářské lupy je viditelná tmavá kresba na hlavě, velmi světlá spodina těla a dokonce i náznak žlutého oka. Tento zpívající samec byl pozorován v Praze na říčním ostrově pojmenovaném jako Veslařský ostrov, místními ovšem jmenovaný jako Podolka a to 4. 5. 2004 v dopoledních hodinách. Potom 12. 5. 2004 jsem si nechal ukázat přesné místo, kde byl pták pozorován. Bylo však již pozdě večer a v okolí již nezpívaly ani pěnice černohlavé. V neděli poté jsem se na místo vypravil opět a podařilo se mi pozorovat samce pěnice mistrovské dalekohledem. Dokonce v keřích bylo nalezeno hnízdo pěnice, ovšem bylo poměrně vysoko a nedalo se určit o jaké hnízdo se jedná. Sám jsem potom již na místě nebyl, ale „rybářské“ zdroje hlásili, že hnízdění bylo neúspěšné, hnízdo vypleněno nejspíš strakami. Spodní strana tohoto ostrova je nepřístupná, je ohrazena, protože je to zdroj vody pro vodárnu naproti ostrovu. Tato část je tedy naprosto klidná. Nad touto oplocenou částí jsou různá sportovní hřiště a prakticky se tady nedá roztáhnout ornitologická síť, ledaže byste chtěli chytat vodáky, rybáře nebo tenisty. Ačkoliv jsem se tuto zprávu snažil rozšířit, bohužel nevím, jestli někdo další v tomto místě provedl nějaká ornitologická pozorování. Sám jsem přesvědčen, že se samec pěnice mistrovské v tomto místě pohyboval nejméně 12 dní. Lokalita nakonec odpovídá i popisu podle Svenssona, kterého budu citovat: „Hnízdí v opadavých lesích (např. v dubinách, olivových hájích nebo v bohatém porostu u řeky), ve vysokých křovinách se stromy…“. Tato část přesně odpovídá skutečnosti na místě. Dále: „Na hnízdišti dosti plachá, drží se v korunách stromů. Hnízdo často ve výšce prsou v keři nebo nízkém stromě“. Zde bylo nějaké hnízdo v hustých keřích, na které se nedalo dosáhnout, ale při pohledu zespodu to bylo typové hnízdo nějaké pěnice. Sám jsem ji zpívat neslyšel. Když si však vzpomínám, jak mi byl zpěv popisován, tak se musím mírně usmívat. Něco jako slavík, ale dělalo to duf, duf, duf. Svensson dokonce říká, že zpěv připomíná slavíka, např. try try try šivy šivy, ju-ju-ju-bry-triyh, ale tyhle slovní popisy jdou mimo mojí schopnost něco v nich rozeznat. Nakonec nevím, jestli jsou přepsány česky nebo snad švédsky nebo, že by to byla snad Keltština?
Pěnice mistrovská je jinak domovem v jižní Evropě, severní Africe, na ostrovech ve Středozemním moři, v Turecku a v západní části Sýrie. Směrem na východ se její rozšíření táhne přes Kavkaz ke Kaspiku a přes severní část Iránu po Střední Asii. Tady se táhne oblast výskytu asi podél 65° východní délky od řeky Syr-darji až po střední Pákistán. V Evropě pravidelně hnízdí nejseverněji asi v jihozápadním Švýcarsku a v okolí severního pobřeží Jadranu. Je uváděno, že v devatenáctém století sahalo její rozšíření až do jižního Německa a Lucemburska. Jednotliví ptáci byli pozorováni až ve Velké Británii a na Helgolandu. Proč by se tedy nemohli objevit občas i u nás? Pěnice mistrovská je přísně tažný druh, který zimuje v Africe v pásmu savan pod Saharou. Od Senegalu přes Niger, Nigérii až po Súdán. Dále v okolí Rudého moře a to jak v západní části Arábie, tak v Africe. Jižním směrem po Eritreu a v údolí Nilu po Súdán.
Systém použitý pro nové české názvosloví uvádí, že u tohoto druhu není popisována žádná zeměpisná forma. Oproti tomu u Hudce najdeme jiný údaj. Ten říká, že v západní části Středomoří žije pěnice mistrovská evropská – Sylvia hortensis hortensis (Gmelin, 1789) a od jižního Balkánu, ve východní části Středomoří a v Kyrenaice pak pěnice mistrovská maloasijská – Sylvia hortensis crassirostris Cretzschmar, 1826, což se shoduje se Svenssonem. Ovšem dále na východě se mají vyskytovat další dvě subspecie, Hudcem blíže nepopisované. Jelikož pták na fotografiích pochází z Uzbekistánu, nemohu bohužel nijak blíže určit subspecii. S největší pravděpodobností se ptáci nijak podstatně lišit nebudou, nejspíše se podle fotografií forma vůbec určit nedá. Původ ptáků na fotografiích uvádím jen pro svoje čisté svědomí.
Tyto pěnice jsou podle zpráv ve Střední Asii často drženy v klecích, především jako zpěváci. Jejich zpěv je sytý a příjemný. Přestože jsou to hmyzožraví ptáci, dokáží se místní specialisté s jejich krmením vyrovnat. V teplém počasí není chov moučných červů problematický a ptáci navíc berou ochotně i tak zvaný slavičí žír, připravovaný z vajec, tvarohu a strouhaných vařených jater jako základních surovin. Přidávají se i mravenčí kukly. Specialitou této oblasti jsou i nádobky se sýrem umístěné na kleci, na který různý hmyz naklade svoje vajíčka a červi pak padají dolů do klece. Ptáci mají takovou samoobsluhu. Klece s ptáky bývají většinou zavěšené na verandách před domy, takže případný zápach asi nedělá problémy. Uvnitř místnosti by se to asi nedalo použít.
Jak je vidět, i v naší přírodě se může někdy objevit něco, co není právě obvyklé. Choďme proto s otevřenýma očima, příroda je zázrak a toho, kdo se umí dívat, bohatě odměňuje. A nejlepší na tom je, že vám to nikdo nemůže zdanit.