O chování chovatelů

Napsat článek na téma krádeže papoušků jsem chtěl již zhruba před jeden a půl rokem. V té době mně a několika dalším chovatelům v okolí někdo vykrádal voliéry. U mne byli dokonce dvakrát za sebou. Poprvé si odnesli část chovných párů, po druhé si přišli pro zbylé. Jednalo se zřejmě o „chovatele,“ kteří si vybavovali voliéry. Protože při druhé návštěvě vzali mimo jiné také dvě velké budky, ze kterých odstranili střechy a použili je jako tašky na lup. V nich si odnesli i část vybavení voliér (skleněné misky). O jejich charakteru vypovídá i to, že kradli na jaře na začátku chovné sezóny. Nevadilo jim, že ptáci již hnízdili, takže mi ve vykradených voliérách zbyla někde vajíčka, jinde dokonce i vylíhlá ptáčata. Článek jsem tehdy nenapsal jen proto, že by byl plný hořkosti a vyzněl příliš pesimisticky.

K napsání příspěvku mne inspirovala až příhoda z letošní říjnové ptačí burzy v Týništi. Na tuto akci jezdíme autem, vždy ve skupině tří až pěti chovatelů. To proto, abychom se podělili o náklady na cestu (jedeme přes 500 km), popovídali si (8 hodin jízdy lépe uběhne) a hlavně si vzájemně pohlídali přenosky, když si chceme prohlédnout trh. Na zmíněné burze probíhal venku souběžně trh Klubu chovatelů bažantů a okrasné vodní drůbeže. Proto jsem sebou vezl na prodej, mimo papoušků, i tento sortiment. Oddělil jsem se tím pádem od naší skupiny a zůstal venku mimo haly sám. Domluvil jsem se s vedle stojící paní na vzájemné spolupráci při prodeji. Přepustil jsem jí dokonce i část mnou již obsazených klecí s bažanty a kachnami. Přesto se stalo něco, co jsem opravdu nečekal. Ke konci burzy, kdy jsem si odskočil na malou obchůzku, zmizela paní a s ní i má přenoska s odchovy alexandrů malých (šedá, modrá a bílá mutace). Mé pocity si asi dovedete představit, zvláště, když za mnou předtím několikrát byli z výkupu a nabízeli, že papoušky ihned koupí. Pak jsem si vzpomněl na zprávu z burzy v Přerově, kde se údajně ztratila přenoska s eklektusy. Cizí neštěstí člověka vždy uklidní, vždyť jsem mohl dopadnout i hůř. Stejně mi nezbylo nic jiného, než se s tím smířit a vrátit se domů s prázdnou.

Tato příhoda však tentokrát měla dobrý konec. Asi po týdnu se mi ozval chovatel, který při pročítání Fauny narazil na můj již dříve vložený inzerát. Podle zde nabízených druhů odhadl, že by se mohlo jednat o majitele zcizené přenosky a proto mne kontaktoval. Vysvětlení je prosté. Zmíněná paní totiž přijela na burzu s manželem a několika známými, stejně jako my. Když odcházeli z burzy, jeden ze spolucestujících omylem odnesl i mou přenosku v domnění, že patří jednomu z nich. Na tento omyl přišli až doma při vykládání věcí z auta. Jsem moc rád, že u nás ještě existují poctiví chovatelé jako je pan Jiří Motyčka z Mladoňovic u Slatiňan. Chci mu touto cestou ještě jednou poděkovat za to, že se ozval a vrátil mi v pořádku přenosku i s papoušky. Takové solidní jednání u nás už bohužel dávno není běžnou a samozřejmou věcí, jak by se mohlo zdát.

Pro příklad nemusím chodit daleko. Na Týnišťské burze se mi několikrát podařilo v hale odchytit ulétlého ptáčka. Ze všech stran se pak ozývají hlasy jako: „Nech si ho – je tvůj, když jsi ho chytil“, nebo „dej mi ho – mě by se hodil“. Přiznám se, že jsem byl sám několikrát v pokušení. Pak si ale uvědomím, jak by bylo mě v kůži postiženého chovatele a uprchlíka se vždy snažím vrátit. Vždyť stačí tak málo – pouze zvednout ruku s uprchlíkem do výše, aby se o něj mohl jeho skutečný majitel přihlásit. Vím, že si kolikrát třeba řeknete – vždyť je to jen zebřička. O to ale vůbec nejde, důležitý je přece princip. Je až zarážející kolik „chovatelů“ se ani nepokusí o vrácení a automaticky a bez nejmenšího zaváhání si přisvojí co není jejich.

Závěrem bych chtěl ještě varovat před ponecháváním svých přenosek na burzách bez dozoru. Je nepříjemné, když před takovou přenoskou stojí tři zájemci a majitel není ani po půl hodině čekání k nalezení. Příležitost přece dělá zloděje a ne vždy by mohlo vše dopadnou tak dobře, jako v mém případě.