Sdílet:
10 let pro děti a koně
Psal se rok 1998 a my právě dokončovali přípravy prvních brněnských westernových závodů na Panské Líše. V tom zazvonil telefon.: „Dobrý den, prosí...
Psal se rok 1998 a my právě dokončovali přípravy prvních brněnských westernových závodů na Panské Líše. V tom zazvonil telefon.: „Dobrý den, prosím vás, můžeme přijet na Den Nezávislosti s koňmi a poníky povozit děti?,“ozvalo se ve sluchátku. „Víte, my bychom byli moc rádi, ale záleží, kolik za to budete chtít, odpověděla jsem, zvyklá samozřejmě za vše platit, co se programu týče. „Nechceme nic, odpověděl milý hlas na druhém konci drátu. A dodal: „Jsme Dětská jezdecká škola a bude to pro nás propagace. Rádi to uděláme a pomůžeme vám.“ Tak jsem poznala paní Liškovou z Řícmanic u Brna a celou její rodinu – tu koňskou i člověčí. Od těch dob nás Lenka a Radek Liškovi provázeli na všech akcích, ode Dne Nezávislosti až po Brno Trophy na výstavišti. Jejich koně a poníci přinesli radost dětem návštěvníků a kromě toho jsme měli kolem sebe partu mladých nadšených pomocníků. Vzájemná spolupráce přinesla první společný projekt „Kůň jako lék“, zaměřený na mentálně handicapované děti.“Liškovi“, se během pár let stali součástí mnoha odborných zdravotnických a chovatelských veletrhů i dobročinných akcí. Dnes mají vedle jezdecké školy také sdružení Šemík a kromě toho jsou aktivními členy naší westernové sekce WRC JUJU Brno. Protože letos je tomu právě deset let, co s koníky a dětmi začali, dovolím si tento příběh věnovat právě jim...
Od poníka po Šemíka
Když před zhruba deseti lety manželé Liškovi zakoupili pro svoje děti prvního koně, netušili ještě, že se čtyřnozí miláčci stanou jejich životním osudem. Oba inženýři – obor lesnictví a stavebnictví – měli možná jinou představu o životě svém a svých dvou dětí. Ovšem s příchodem strakatého poníka se vše změnilo. Přicházely děti z Řícmanic a jejich touha po svezení nakonec donutila Radka a Lenku rozšířit stáj o dalšího člena. Doplněni o nezbytné jezdecké i pedagogické znalosti, otevřeli posléze manželé Liškovi první Dětskou jezdeckou školu na Brněnsku. A dlužno říci, že já o jiné zatím nevím. Nové zkušenosti v sedlech zde získávají děti pod vedením cvičitele, každé z nich má navíc svého instruktora-vodiče. Instruktorkami bývají starší dívky, většinou samy odchovankyně řícmanické školy. Některé z nich dnes úspěšně závodí v parkuru či drezuře, poslední dobou i ve westernu. I když převážná část dětí se u Lišků učí základům klasického ježdění, westernový styl se také těší oblibě. Zejména pro handicapované děti se zdá westernové sedlo pohodlnější a bezpečnější. K jezdecké škole tak posléze přibylo i občanské sdružení Šemík, zaměřené na pomoc mentálně postiženým dětem metodou tzv. pedagogicko-psychologického ježdění. Do Řícmanic dojíždějí z brněnských stacionářů děti s lehkou mozkovou dysfunkcí nebo postižené různým typem neuróz a psychóz. Další skupinu tvoří děti s návykovými potížemi, s logopedickými problémy, poruchami učení apod. Výjimkou nejsou ani děti trpící problémy sociálními, špatnou komunikací s okolím či naopak hyperaktivitou. „Pro některé z nich je vhodnější terapie v integrované skupině, u jiných je zapotřebí individuální přístup,“vysvětluje mi Lenka. Zde je na místě uvést, že se při ježdění věnují handicapovaným dětem také kvalifikovaní terapeuti. Spolupráce všech je nesmírně důležitá pro zdravý vývoj dítěte. Všichni víme, že jízda na koni stimuluje centrální nervovou soustavu. Na děti však působí pozitivně nejen jízda na koni, ale už samotné prostředí stáje a kontakt s živým tvorem. Děti se také prostřednictvím koně snadněji zařadí do kolektivu. Platí to nejen pro handicapované, ale i pro ty zdravé, které by za normálních okolností možná místo ke koním chodili do nějaké pochybné party. A protože každá věc by měla mít svůj vyšší smysl a cíl, rozhodli se Liškovi děti ještě více motivovat. S podporou Western Riding Clubu a ve spolupráci se Svobodným statkem Blažkov uvedlo letos právě řícmanické sdružení ŠEMÍK poprvé v České republice novou sportovní disciplínu – para-western. Jeho pravidla se ještě dotváří, ale už nyní je jasné, že o nový sport bude zájem. Zkrátka, Liškovým se podařilo najít cestu, jak motivovat děti nemocné i zdravé k ušlechtilému koníčku, kterým je kůň. A že je to záliba dlouhodobá, dá se říci nevyléčitelná, mi jistě potvrdí každý koňař.
Nejtěžší překážky neleží
na kolbišti,
ale v nás samých. Dokážeme je překonat jen tehdy,
když překonáme sami sebe.
„Dneska bych chtěla jezdit Torra, vzdychne štíhlá dívenka a jde si připravit pucování. U Lišků na ranči je právě kolem osmi dětí, tak akorát aby se na každého dostalo. Chlup, Torr, Dolar, Vuk, Sára, Sheila, Poly a Lily – všichni pokukují po svých dětech a těší se na vyčištění (jsou pořádně zablácení z výběhu – všichni se stihli vyválet v jediné kaluži). „Tak Hanko, ty si dnes vezmeš Torečka, Dášo ty jsi menší, dáme ti Dolara, Majka ti ho pomůže vyčistit, Ivanka si vezme Sáru...“. Další pokyny Lenky Liškové už Hanka neslyší. Může se přerazit, aby byla u „svého“ milovaného bělouše, araba jménem Torr. Tento temperamentní valášek má totiž úžasný charakter. Nezkušenému jezdci by neublíží, zkušenému vyhoví a je jemný na pobízení. U Lišků však mají i koně tzv. klidnější, kteří svým mírným temperamentem vyhovují spíše neklidnějším jezdcům. „Nevěřila bys, kolik je dnes hyperaktivních dětí, a pro ně je důležité zvolit opravdu vhodného koně,“ svěřila se mi kdysi Lenka. Svoji práci bere vážně, i když jí v poslední době ke koňské škole přibyly i nelehké úkoly starostky obce. S chodem stáje jí už nějaký rok pomáhá Anička – jediná zaměstnankyně, mimochodem velmi zodpovědná a vždy spolehlivá. Při výcvikových hodinách na jízdárně Lenku střídají další cvičitelky. Westernové oblasti se věnuje hlavně sedmnáctiletá dcera Katka, její zkušená klisna Gebora pomáhá dětem zvládat začátky. Nedávno přibyl do rodinné stáje nový koník pro westernový sport – mladý quarter Ilčí. Katčin starší bratr Martin se dříve věnoval hlavně endurance a dá se říci, že je pravou rukou vždy, když je něco potřeba. „Paradoxem je, že když máš čas na všechny ty děti z okolí, na ty vlastní ho zbývá méně“, posteskla si tak trochu Lenka. O tom, že mluví pravdu, mě nemusela přesvědčovat. Jejich harmonogram je nabitý – jarní a podzimní tříměsíční kurzy pro děti, pravidelné ježdění mentálně handicapovaných, letní výcvikové tábory, účast na veletrzích a akcích (MEFA, Mosty Přerov, Propet...), Den dětí, Pohádkový les, Mikulášská, výlety pro děti, putování, k tomu ještě westernové kurzy a závody, akce s Honzou Bláhou, vlastní účast na soutěžích, cestování sem a tam, tam a sem. Přitom je pořád hodně dětí, které se na kurz nedostanou. Poptávka je prostě stále větší než nabídka. Liškovi však nechtějí rozšiřovat kvantitu na úkor kvality. V sezoně je dětem k dispozici okolo 10 koní, každý z nich chodí s dětmi jen čtyři dny v týdnu a maximálně 2 hodiny denně. Koně tu nejsou žádní stroje „na klíček“, ale partneři pro zábavu i sport. S náležitou úctou a respektem. S výběhem každý den, samozřejmě. Zahrnuti vždy patřičnou láskou a péčí... Kdo věří sobě a svému koni,
promění i tu nejmenší šanci
ve veliké vítězství.
Vítězství radosti. Víte co? Pojďme se podívat, jak probíhá jeden z nejkrásnějších okamžiků, které můžete v životě zažít. Zavedu vás do nádherné přírody Vysočiny, kde se na kopci rozkládá louka a na ní stojí indiánské tee-pee. Zavítáme na letní tábor u Mirošova...
Z Brna vyrážíme vlakem do Křižanova, kde nás čeká vyhlášená cukrárna. Osvěženi chutnou zmrzlinou, vydáváme se na kolech asi 10 km mírným stoupáním do obce Strážek. Odtud je to už necelé 2 km, po modré kolem řeky a pak nahoru kolem chat. Za lesem na nás vykoukne mlýn a za malou chvíli už vidíme zaparkovaný přívěs na koně s nápisem Oseva. Jsme u Lišků na táboře! Vytlačíme kopeček ke srubu a před námi se rozprostírá nádherná zelená louka, na které jako bedly v trávě vyrostla indiánská tee-pee, hrdě čnící k nebi. Momentálně jsou opuštěná, protože jejich obyvatelé mají o zábavu postaráno. Skupinka dětí se míhá u dřevěné stáje s boxy, druhá si užívá první výcvikové hodiny v sedle na jízdárně, třetí je právě v lese – kde probíhá znalostní závod (terčák). Po obědě se skupiny vystřídají a odpoledne znovu. Na každého se tak dostane ježdění – ať už na jízdárně nebo na vyjížďce. Ze srubu napravo právě někdo vyšel a zatroubil na trubku tak, že se lekla i Babeta. Babeta je fenka kolie, jinak neodmyslitelná součást Liškovic rodiny a mimo jiné je to terapeutický pes! Má zkoušky z toho, jak je hodná na děti – tedy správně z canisterapie. „Oběěěéééd!!!!“ zavolá Anička, která na táboře zvládá i roli kuchařky. Za malou chvíli se jako roj včelek přižene do jídelny všech bratru 25 dětí a asi 10 instruktorů. Kynuté knedlíky s meruňkami, no to je fantazie! I my dostáváme svůj příděl. Za odměnu pomáháme vymyslet Lence soutěžní úlohy na páteční závod. Děti totiž mají vždy na závěr týdenního turnusu soutěž, která prověří, co se naučily a hlavně – pobaví se přitom navzájem. V polovině prázdnin pořádá Radek Liška pro pokročilejší jezdce týdenní putování na koních Vysočinou. Část dětí jede v sedlech, ostatní na dobových koňských vozech. Někdy přivede na tábor Břeťa Sucharda z nedalekého Blažkova svoji ekipu jezdců – a vzájemně pak soutěží táborníci s místními domorodci. V jízdách zručnosti, hrách typu běž- -jeď-veď, mini-parkuru, ale také v trailu – přenášení břemene, zdolávání kavalet, obratech a podobně. Každý účastník si odnáší něco dobrého a na památku suvenýr. Hlavně však nezapomenutelné zážitky. Vzpomínky na první noc v tee-pee, na koupání v řece, na společný táborák, kde Radek hrál známé songy ze starého zpěvníku, na výlet do Strážku, na stezku odvahy, na první nasedlání koně i na poslední táborovou vyjížďku. Na vůni zlátnoucího obilí, na západ slunce na obzoru. Na noční ržání koní a vůni jejich hřív. Na první oděrky na kolenou a trochu otlačenou zadnici. Ale i to přeci patří k táboru. Stejně jako vybitý mobil a žádná zásuvka s proudem. Protože jediný, který na táboře může být, je jen řeky proud. Koneckonců, víte kdo na tábor zavedl elektřinu? Nebyl to nikdo jiný, než známý horseman Honza Bláha. Ovšem byla to naštěstí jen dočasná záležitost – Radek přivezl centrálu a Honza aparaturu, aby kurz o přirozené komunikaci slyšeli všichni účastníci. Poslední srpnový týden se totiž sjelo do mirošovského tábořiště kolem 30 lidí, kteří strávili báječné chvíle po boku svých koní a neúnavného učitele Honzy. K Liškům dorazil také Honzův známý valach Gaston a klisna Cookie, kterým se na táboře určitě líbilo. Soudím podle toho, že měli svůj vlastní výběhový apartmán a byli zároveň blízko přírodě, která je stvořila. Pod tisíci hvězdami na obloze tak bylo dobře všem, pro které se Vysočina na pár okamžiků stala oním dlouho vysněným rájem. Místem, kde se zastavil čas. Kde si člověk a kůň byli blízcí. Více, než kdykoliv jindy...
Od poníka po Šemíka
Když před zhruba deseti lety manželé Liškovi zakoupili pro svoje děti prvního koně, netušili ještě, že se čtyřnozí miláčci stanou jejich životním osudem. Oba inženýři – obor lesnictví a stavebnictví – měli možná jinou představu o životě svém a svých dvou dětí. Ovšem s příchodem strakatého poníka se vše změnilo. Přicházely děti z Řícmanic a jejich touha po svezení nakonec donutila Radka a Lenku rozšířit stáj o dalšího člena. Doplněni o nezbytné jezdecké i pedagogické znalosti, otevřeli posléze manželé Liškovi první Dětskou jezdeckou školu na Brněnsku. A dlužno říci, že já o jiné zatím nevím. Nové zkušenosti v sedlech zde získávají děti pod vedením cvičitele, každé z nich má navíc svého instruktora-vodiče. Instruktorkami bývají starší dívky, většinou samy odchovankyně řícmanické školy. Některé z nich dnes úspěšně závodí v parkuru či drezuře, poslední dobou i ve westernu. I když převážná část dětí se u Lišků učí základům klasického ježdění, westernový styl se také těší oblibě. Zejména pro handicapované děti se zdá westernové sedlo pohodlnější a bezpečnější. K jezdecké škole tak posléze přibylo i občanské sdružení Šemík, zaměřené na pomoc mentálně postiženým dětem metodou tzv. pedagogicko-psychologického ježdění. Do Řícmanic dojíždějí z brněnských stacionářů děti s lehkou mozkovou dysfunkcí nebo postižené různým typem neuróz a psychóz. Další skupinu tvoří děti s návykovými potížemi, s logopedickými problémy, poruchami učení apod. Výjimkou nejsou ani děti trpící problémy sociálními, špatnou komunikací s okolím či naopak hyperaktivitou. „Pro některé z nich je vhodnější terapie v integrované skupině, u jiných je zapotřebí individuální přístup,“vysvětluje mi Lenka. Zde je na místě uvést, že se při ježdění věnují handicapovaným dětem také kvalifikovaní terapeuti. Spolupráce všech je nesmírně důležitá pro zdravý vývoj dítěte. Všichni víme, že jízda na koni stimuluje centrální nervovou soustavu. Na děti však působí pozitivně nejen jízda na koni, ale už samotné prostředí stáje a kontakt s živým tvorem. Děti se také prostřednictvím koně snadněji zařadí do kolektivu. Platí to nejen pro handicapované, ale i pro ty zdravé, které by za normálních okolností možná místo ke koním chodili do nějaké pochybné party. A protože každá věc by měla mít svůj vyšší smysl a cíl, rozhodli se Liškovi děti ještě více motivovat. S podporou Western Riding Clubu a ve spolupráci se Svobodným statkem Blažkov uvedlo letos právě řícmanické sdružení ŠEMÍK poprvé v České republice novou sportovní disciplínu – para-western. Jeho pravidla se ještě dotváří, ale už nyní je jasné, že o nový sport bude zájem. Zkrátka, Liškovým se podařilo najít cestu, jak motivovat děti nemocné i zdravé k ušlechtilému koníčku, kterým je kůň. A že je to záliba dlouhodobá, dá se říci nevyléčitelná, mi jistě potvrdí každý koňař.
Nejtěžší překážky neleží
na kolbišti,
ale v nás samých. Dokážeme je překonat jen tehdy,
když překonáme sami sebe.
Na táboře všude dobře a s koníky ještě líp
„Dneska bych chtěla jezdit Torra, vzdychne štíhlá dívenka a jde si připravit pucování. U Lišků na ranči je právě kolem osmi dětí, tak akorát aby se na každého dostalo. Chlup, Torr, Dolar, Vuk, Sára, Sheila, Poly a Lily – všichni pokukují po svých dětech a těší se na vyčištění (jsou pořádně zablácení z výběhu – všichni se stihli vyválet v jediné kaluži). „Tak Hanko, ty si dnes vezmeš Torečka, Dášo ty jsi menší, dáme ti Dolara, Majka ti ho pomůže vyčistit, Ivanka si vezme Sáru...“. Další pokyny Lenky Liškové už Hanka neslyší. Může se přerazit, aby byla u „svého“ milovaného bělouše, araba jménem Torr. Tento temperamentní valášek má totiž úžasný charakter. Nezkušenému jezdci by neublíží, zkušenému vyhoví a je jemný na pobízení. U Lišků však mají i koně tzv. klidnější, kteří svým mírným temperamentem vyhovují spíše neklidnějším jezdcům. „Nevěřila bys, kolik je dnes hyperaktivních dětí, a pro ně je důležité zvolit opravdu vhodného koně,“ svěřila se mi kdysi Lenka. Svoji práci bere vážně, i když jí v poslední době ke koňské škole přibyly i nelehké úkoly starostky obce. S chodem stáje jí už nějaký rok pomáhá Anička – jediná zaměstnankyně, mimochodem velmi zodpovědná a vždy spolehlivá. Při výcvikových hodinách na jízdárně Lenku střídají další cvičitelky. Westernové oblasti se věnuje hlavně sedmnáctiletá dcera Katka, její zkušená klisna Gebora pomáhá dětem zvládat začátky. Nedávno přibyl do rodinné stáje nový koník pro westernový sport – mladý quarter Ilčí. Katčin starší bratr Martin se dříve věnoval hlavně endurance a dá se říci, že je pravou rukou vždy, když je něco potřeba. „Paradoxem je, že když máš čas na všechny ty děti z okolí, na ty vlastní ho zbývá méně“, posteskla si tak trochu Lenka. O tom, že mluví pravdu, mě nemusela přesvědčovat. Jejich harmonogram je nabitý – jarní a podzimní tříměsíční kurzy pro děti, pravidelné ježdění mentálně handicapovaných, letní výcvikové tábory, účast na veletrzích a akcích (MEFA, Mosty Přerov, Propet...), Den dětí, Pohádkový les, Mikulášská, výlety pro děti, putování, k tomu ještě westernové kurzy a závody, akce s Honzou Bláhou, vlastní účast na soutěžích, cestování sem a tam, tam a sem. Přitom je pořád hodně dětí, které se na kurz nedostanou. Poptávka je prostě stále větší než nabídka. Liškovi však nechtějí rozšiřovat kvantitu na úkor kvality. V sezoně je dětem k dispozici okolo 10 koní, každý z nich chodí s dětmi jen čtyři dny v týdnu a maximálně 2 hodiny denně. Koně tu nejsou žádní stroje „na klíček“, ale partneři pro zábavu i sport. S náležitou úctou a respektem. S výběhem každý den, samozřejmě. Zahrnuti vždy patřičnou láskou a péčí... Kdo věří sobě a svému koni,
promění i tu nejmenší šanci
ve veliké vítězství.
Vítězství radosti. Víte co? Pojďme se podívat, jak probíhá jeden z nejkrásnějších okamžiků, které můžete v životě zažít. Zavedu vás do nádherné přírody Vysočiny, kde se na kopci rozkládá louka a na ní stojí indiánské tee-pee. Zavítáme na letní tábor u Mirošova...
Z Brna vyrážíme vlakem do Křižanova, kde nás čeká vyhlášená cukrárna. Osvěženi chutnou zmrzlinou, vydáváme se na kolech asi 10 km mírným stoupáním do obce Strážek. Odtud je to už necelé 2 km, po modré kolem řeky a pak nahoru kolem chat. Za lesem na nás vykoukne mlýn a za malou chvíli už vidíme zaparkovaný přívěs na koně s nápisem Oseva. Jsme u Lišků na táboře! Vytlačíme kopeček ke srubu a před námi se rozprostírá nádherná zelená louka, na které jako bedly v trávě vyrostla indiánská tee-pee, hrdě čnící k nebi. Momentálně jsou opuštěná, protože jejich obyvatelé mají o zábavu postaráno. Skupinka dětí se míhá u dřevěné stáje s boxy, druhá si užívá první výcvikové hodiny v sedle na jízdárně, třetí je právě v lese – kde probíhá znalostní závod (terčák). Po obědě se skupiny vystřídají a odpoledne znovu. Na každého se tak dostane ježdění – ať už na jízdárně nebo na vyjížďce. Ze srubu napravo právě někdo vyšel a zatroubil na trubku tak, že se lekla i Babeta. Babeta je fenka kolie, jinak neodmyslitelná součást Liškovic rodiny a mimo jiné je to terapeutický pes! Má zkoušky z toho, jak je hodná na děti – tedy správně z canisterapie. „Oběěěéééd!!!!“ zavolá Anička, která na táboře zvládá i roli kuchařky. Za malou chvíli se jako roj včelek přižene do jídelny všech bratru 25 dětí a asi 10 instruktorů. Kynuté knedlíky s meruňkami, no to je fantazie! I my dostáváme svůj příděl. Za odměnu pomáháme vymyslet Lence soutěžní úlohy na páteční závod. Děti totiž mají vždy na závěr týdenního turnusu soutěž, která prověří, co se naučily a hlavně – pobaví se přitom navzájem. V polovině prázdnin pořádá Radek Liška pro pokročilejší jezdce týdenní putování na koních Vysočinou. Část dětí jede v sedlech, ostatní na dobových koňských vozech. Někdy přivede na tábor Břeťa Sucharda z nedalekého Blažkova svoji ekipu jezdců – a vzájemně pak soutěží táborníci s místními domorodci. V jízdách zručnosti, hrách typu běž- -jeď-veď, mini-parkuru, ale také v trailu – přenášení břemene, zdolávání kavalet, obratech a podobně. Každý účastník si odnáší něco dobrého a na památku suvenýr. Hlavně však nezapomenutelné zážitky. Vzpomínky na první noc v tee-pee, na koupání v řece, na společný táborák, kde Radek hrál známé songy ze starého zpěvníku, na výlet do Strážku, na stezku odvahy, na první nasedlání koně i na poslední táborovou vyjížďku. Na vůni zlátnoucího obilí, na západ slunce na obzoru. Na noční ržání koní a vůni jejich hřív. Na první oděrky na kolenou a trochu otlačenou zadnici. Ale i to přeci patří k táboru. Stejně jako vybitý mobil a žádná zásuvka s proudem. Protože jediný, který na táboře může být, je jen řeky proud. Koneckonců, víte kdo na tábor zavedl elektřinu? Nebyl to nikdo jiný, než známý horseman Honza Bláha. Ovšem byla to naštěstí jen dočasná záležitost – Radek přivezl centrálu a Honza aparaturu, aby kurz o přirozené komunikaci slyšeli všichni účastníci. Poslední srpnový týden se totiž sjelo do mirošovského tábořiště kolem 30 lidí, kteří strávili báječné chvíle po boku svých koní a neúnavného učitele Honzy. K Liškům dorazil také Honzův známý valach Gaston a klisna Cookie, kterým se na táboře určitě líbilo. Soudím podle toho, že měli svůj vlastní výběhový apartmán a byli zároveň blízko přírodě, která je stvořila. Pod tisíci hvězdami na obloze tak bylo dobře všem, pro které se Vysočina na pár okamžiků stala oním dlouho vysněným rájem. Místem, kde se zastavil čas. Kde si člověk a kůň byli blízcí. Více, než kdykoliv jindy...
Autor textu: Míša Zachová
Autor fotografií zdroj: Míša Zachová
