„To by byla škoda ne?“
„Ale né,“ mávl žoviálně rukou. „Kdybych bejval věděl, že o to nestojíš.“ Udělal dramatickou pauzu, aby to strávila. Pak pokračoval: „Já to vlastně dělal hlavně prrro vás. Dyť vy ste všechno, co na světě mám. Já vážně netušil, že už mě tady nechcete…“ zas se odmlčel a v jeho očích se objevily slzy dojetí. V duchu se však smál.
„Ale ne,“ odložila Hanka nůž, kterým právě krájela cibuli. „To přece tak není. My tě tu přece chceme, to jen jaks mě včera tak rozčílil…“
Ještě, že mám nahoře nad tratí svůj byt – pomyslel jsem si. Pak jsem se zas začetl do článku Eriky Doležalové o stromových pavoucích. Zpovzdálí ke mně však dál doléhaly ozvěny probíhajícího rozhovoru.
„Nakonec bych moh bydlet i v tom květinářství,“ navrhl strýček a čekal, že mu to Hanka rozmluví. Já bych na jejím místě řekl – ano, to bude to nejlepší, ale ona hrála tu hru tak, jak chtěl on: „Ne, to ne. Zatím to necháme být, jo?“
Strejda blahosklonně přikývl. Pohlédl jsem tím směrem a viděl, jak se tváří. Vypadal jakoby jí tím prokazoval službu a ona by mu měla být vděčná.
„Dobře, ale jen než se to prrrodá,“ řekl nakonec. Už jsem začínal mít dojem, že by to snad mohl myslet i vážně. Jenže když viděl, že tahle odpověď Haničku uspokojila, ještě dodal: „Mám jednoho zájemce, ten mi za to nabízí osumsetpadesát tisíc…“
Hanka zpozorněla, protože tahle informace byla v rozporu s tou předchozí o nuceném prodeji za půl milionu. Albert však bez zaváhání pokračoval: „Jenže on je teď služebně v Kuvajtu a nevrrrátí se dřív jak za rrrok.“
A je to tady – blesklo mi hlavou.
Hana nakrabatila tvář, že té nabídce moc nedůvěřuje a vrátila se ke krájení cibule.
„Neboj, je to fakt dobrrrej známej. Von to urrrčitě veme.“
„No tak jo,“ rezignovala konečně.
Albert se spokojeně usadil na židli v její blízkosti a s novým elánem navrhl: „Tak aby to zatím neleželo ladem, tak bysme tam mohli něco prrrodávat…“
„A co?“ zeptala se moje přítelkyně.
„Kytky? Zvířata? Já nevím, cokoliv…“
„Uvidíme,“ pokrčila Hanka rameny.
„Dyť si říkala něco vo tom, že Vláďa tam chtěl něco prrrovozovat…“
„Ne, to ne!“ napružila se zas do bojového postavení. Albert viděl, že přestřelil. Netušil sice, o jakém podnikání je řeč, ale chápal, že tuhle bariéru neprolomí. Proto jen zašeptal: „Dobře, nechám to na vás. Já si teď skočim na pivko a zejtrrra to prrroberem, jooo?“
Hanka přikývla a vhodila na kostky nakrájené maso do zpěněné cibulky. Měli jsme druhý krám.
Bylo nádherné počasí. Sluníčko svítilo jako o závod a všichni lidé z našeho sídliště nejspíš leželi na plovárně, mimochodem zbytečně luxusní na tak malé město. Nebo možná byli někde na dovolené, protože v ulicích nikde ani noha, jen já, jako ten starý osel, vláčel na zádech jeden z nově zakoupených regálů.
Ztěžka, zalitý potem, přivlekl jsem to kovové monstrum až ke dveřím bývalého květinářství a zabušil.
„Ahoj miláčku,“ vyběhla mi v ústrety moje přítelkyně Hanka. Byla jen tak ve dvoudílných plavkách bleděmodré barvy a vlasy měla sepnuté do drdolu.
„Fujtajksl,“ ulevil jsem si a složil police hned za dveřmi. Pak jsem se jí zadíval do tváře a propukl v smích. Byla totiž bíle pihovaná, jak na ní tu a tam přilétla sprška barvy od malování.
„Co je?“ zeptala se, ale bylo jí to nejspíš jasné, protože hned popadla jeden z umolousaných ručníků a začala si s ním otírat tvář.
„Albert maluje?“ zeptal jsem se nevěříc svým očím.
„Kdepak Albert,“ zavrtěla hlavou.
„Ty?“
Přikývla.
„A kde je?“
„Měl něco moc důležitýho s nějakou svojí přítelkyní…“
Mávl jsem jen rukou.
„Třeba se ožení a odejde,“ zafantazírovala Hanička a já se neudržel, abych jí neřekl, co si o tom myslím: „Zas tě dostal. Nejspíš sedí s dědkama v hospodě a my se tady dřem.“
„Ale ne… Já mu to sama navrhla. On by bejval natíral, ale copak to můžeš po takovým starým člověku chtít?“
„Je jen o sedumnáct roků starší než já,“ rozhodil jsem rukama.
„Slíbil, že celej srpen už bude makat od nevidim do nevidim,“ hájila ho moje přítelkyně, zatímco já jsem vyrazil dozadu, abych si z lednice přinesl dobře vychlazenou Colu.
„Srpen začíná zejtra,“ konstatoval jsem, otevřel láhev a s uspokojením se napil. Doslova jsem slyšel, jak moje vnitřnosti syčí, zalité tím chladivým mokem. Pak jsem si mohutně odříhl.
Ne že by mne to netěšilo. Nakonec budeme mít to, co jsem původně chtěl. Ne tedy stálou výstavu pavouků, to ne, ale výstavu jako takovou, to ano. Vlastně jsme to pojali jako odnož zoo-obchodu, protože vzdálenost mezi oběma místy nebyla víc než padesát kroků. V původním krámě zůstanou všechna zvířata a pomůcky, kdežto tady bude soustava ubikací s tropickými zvířaty ze skladu. Tady bude moci každý návštěvník procházet klikatící se chodbičkou mezi řadami stojanů. U dveří pak bude pult a kasa. Krom běžného vstupného za prohlídku, zde budeme vyvíjet i snahu o množení vystavovaných druhů a následný odprodej případným zájemcům. Nakonec při našich finančních možnostech jsme ani nic jiného zkoušet nemohli. Takhle šlo v podstatě jen o postupné rozšíření původní činnosti.
Podíval jsem se na Hanku a zaprosil: „Nepůjdem se projít?“
Pokrčila rameny a očima ukázala na flekatý strop.
„Práce není zajíc, neuteče,“ hlesl jsem a začínal pociťovat odpor k celému tomuhle projektu. Dobře jsem si uvědomoval, že to byl jen sen, který jsme z důvodů časových ani finančních neměli v úmyslu vůbec realizovat. Jenže Albert je Albert.
„Zejtra je srpen,“ upozornila mne Hanička.
„A?“
„Romana jede na dovolenou. Budeme v krámě sami,“ pokrčila rameny a začala se znovu hrabat na štafle.
„Dyť si říkala, že Albert bude dělat od nevidim do nevidim.“