„Jak mít koně“ Jak se dnes mají mustangové – aneb přirozená komunikace využitá v praxi…

Tisícihlavá stáda mustangů na amerických prériích už jsou bohužel dávnou minulostí. Přestože jsou ve většině Spojených států již nějakou dobu chránění, je jejich počet regulován a každoročně citlivě redukován. O divoké mustangy je mezi koňáky veliký zájem a na jejich adopci čekají zájemci i několik let. Navzdory důkladnému prověřování budoucích majitelů, nemusí být adopce vždy úspěšná a někdy se stává, že adoptovaný kůň je pro svoji slabou schopnost adaptace a problematické chování navrácen zpět.

• Ulička tvořená přenosnými boxy ústící do kruhové ohrady. Jezdec na koni je připraven otevřít branku a pustit mustanga do kruhovky.

V americkém časopise Western Horseman jsem se dočetla o rodinném ranči ve státě Wyoming, jemuž přezdívají „Poslední útočiště“. Rodina, která tento ranč vlastní se rozhodla to ještě jednou zkusit s „odpadlíky“ a pokoušejí se za podpory úřadů a specialistů dát problematickým mustangům ještě jednu poslední šanci.
Většina koní na ranči jsou starší valaši, jsou tmavě zbarveni, mnozí z nich již prošli tolika adopcemi, že jim přezdívají „přelétavci“. Přestože velký počet těchto mustangů pořád patří státu, je jejich osud hlavně v rukou rodiny vlastnící ranč.

• Mustang právě vstupuje do kruhovky.

„Přestože jsou koně schopni se naučit, že lidé nejsou jejich nepřátelé“, říká majitel ranče a otec rodiny Steve, „mohou nakonec potkat a zaujmout někoho, kdo je adoptuje a zaměstná.“
„Když tito koně dostanou šanci přemýšlet, určitě přemýšlet budou. A když mají možnost přemýšlet, udělají správně to, co po nich chcete. Pokud je ovšem dostanete do opozice, už nikdy přemýšlet nebudou.“
Steve uzavřel jednu z prvních smluv na trénink problémových mustangů určených k adopci někdy v létě roku 1999. Jako zkušený koňák a trenér dostal tenkrát na starost 60 mustangů, postupem času se mu jich 38 podařilo umístit k adoptivním majitelům, což je dost slušný výsledek vzhledem k tomu, o jakých koních je zde řeč. Po takovémto úspěchu se rozhodl rozšířit spolupráci při adopcích a vzhledem k tomu, že na svých pozemcích měl možnost ubytovat až stohlavé stádo, nastěhoval si problémové koně k sobě na ranč.
„Věděli jsme, že máme v rodině mnoho zkušeností s tímto typem koní – vyrostli jsme mezi nimi – věřili jsme, že s nimi budeme umět zacházet.“ říká Steve. V únoru roku 2000 si tedy přivezli asi stovku nových problémových mustangů a už v červnu již bylo 30 z nich úspěšně adoptováno. Hodně těchto nových koní bylo přivezeno přímo z divočiny, další se nasbírali z neúspěšných adopcí, někteří jich za sebou měli až deset. Náklady na přepravu „přelétavých“ koní jsou značné a k tomu se ještě přičítají poplatky, které jsou nutné pro neustálou registraci koně v adopčním procesu. U Steva na ranči je život mustangů mnohem levnější a když je navíc Steve vychová a zařídí jim nového stálého majitele, mají z toho všechny strany užitek.

• Jezdec se otáčí ve středu kruhovky za pracujícím mustangem. S koněm může být rychlejší, když chce změnit směr chodu mustanga a v začátcích výcviku je na koni rozhodně více v bezpečí.

Adoptivní majitelé musí samozřejmě splňovat určitá kriteria: musí vlastnit výběh o výměře alespoň 120–130 čtverečních metrů, jež musí být oplocen do výšky nejméně 1,8 metru. Člověk, který chce vlastnit divokého mutanga, musí být starší 18-ti let a nesmí mít žádný záznam v trestním rejstříku, který by se týkal týrání zvířat. Celá procedura je zpoplatněna a to 125 $ a zkušební doba trvá celý jeden rok. Až po uplynutí roční zkušební doby dostane nový majitel certifikát, který potvrzuje vlastnictví mustanga.
Na ranči jsou umístěni koně z různých států. Steve ale nepřišel na žádný významný rozdíl mezi koňmi z jednotlivých koutů země. Říká jen: „S koňmi z Idaho a Oregonu se velice těžko začínalo. Když jsme je chtěli rozejít dolů po pěšině, s vodítkem na volno, šli jako na jehlách a báli se volných konců vodítek. Jediné vysvětlení, které mne napadlo bylo to, že tam odkud pocházejí musí být opravdu hodně hadů. A tak jsme koupili balík provazů, nastříhali jsme je, připevnili na koně a nechali konce volně plácat. Koně se pokoušeli zavraždit plácající provazy, až byli celí pod pěnou. Pak si zvykli.“ Mezi koňmi z různých zemí můžeme nalézt spíše podobnosti, než rozdíly. Jedno ale mají společné bezpodmínečně všichni: „Čím kratší dobu pobudou mustagové v adopčním systému, tím snadnější je jejich další výchova.“

• Často hledá mustang pocit bezpečí v tom, že se tlačí k osedlanému pracovnímu koni s jezdcem.

A jak se zde konkrétně postupuje při převýchově?
Základní výcvikovu část ranče tvoří ulička přenosných boxů. Tato ulička ústí do kruhové ohrady. Za kruhovou ohradou je ještě jedna větší ohrada s vysokým hrazením a napaječkami, jež slouží k nácviku uvazování koní. „Pracujeme se šesti koňmi, tři dáme jen tak do boxů a sedm koní je ve výběhu poblíž. Těchto sedm necháváme jen si zvykat na prostředí. Na pastviny vůbec nevstupujeme, pokud k tomu nejsme donuceni okolnostmi.“
Rančeři se snaží pracovat přirozenou metodou. Používají statnější dobře vycvičené koně jako pomocníky pod sedlem a dlouhá lasa. Velká část výcviku probíhá ze země, zejména při prvotním napojování koní (podle Neubertovy metody).
„Když přijedou noví koně, vyložíme je ve skupině do výběhu, kde je pár velkých oválných žlábů s krmením. Koně mají příležitost se napojit, dostanou seno, později jádro. Následující tři až pět dnů dám mezi ně zkušeného pracovního koně a zkusím je zahnat do vedlejšího výběhu. Po chvíli je opět zaženu zpět, vždy v klidu a pomalu. Tento výcvik zakončím napájením a krmením, aby poslední podnět byl vždycky kladný.
Po dalších čtyřech až pěti dnech, kdy se již koně nechají organizovaně zahánět, je zaženu do výběhu sousedícího s ohradou a pak do ohrady. Až jsou všichni v ohradě, zavřu bránu a nakrmím je. Vypustím je až večer na pastvinu a s nimi tam dám také pár pracovních koní. Domácí pracovní koně totiž přijdou ihned, jakmile vejdu na pastvinu, abych je sehnal zpět.
Tohle je přípravná práce, ale opravdové civilizování pak pokračuje s každým koněm zvlášť v jednotlivých přenosných boxech, které tvoří uličku do kruhové ohrady. Koně si tři až čtyři dny zvyknou v boxech a pak jdou do kruhovky. Provedeme napojení, potom pracují na lase a nakonec jim nasadíme ohlávku. Přivazujeme je k vysokému cvičnému uvazišti. Někteří z nich se pokoušejí jednou či dvakrát na uvaziště pověsit, ale brzy je to přejde.

• Učí se napojit se a následovat.

„Tito koně si raději zvolí chtít spolupracovat, než bezpodmínečně muset.“
Steve také přiznal, že shánění mustangů na pastvině se velice podobá práci v kruhovce. „Vyvineme na ně tlak a tento tlak odejmeme, když jdou tam, kam potřebujeme. Funguje to úplně stejně jako v kruhovce.“ Celá věda tkví jen v působení tlakem a v jeho včasném odejmutí. „Je to metoda, kterou používal můj táta a mnoho dalších lidí už spoustu let.

• Veliká část tréninku spočívá v nácviku klidného a trpělivého stání uvázaného koně.

Pokud byste se tuhle bandu koní pokusili ihned po jejich příjezdu nasedlat, zkrotit a chtít na nich jezdit, pak by tito koně spadli na předek, vaše sedlo by bylo v nebezpečí, že se s ním kůň vyválí. Kdyby se vzpínali, mohl by někdo přijít k úrazu. A hlavně! Nikdy by se nezjemnili. Byli by zkrocení, zlomení, ale nikdy by nebyli jemní.“
 

Použitá literatura: Western Horseman, 2002