Mávla jen rukou: „Copak ho můžu nechat samotnýho v krámě?“ V té ruce však měla předem již namočenou štětku a jak tak máchla, zasáhla mne sprškou „čistoskvoucí“ barvy.
Pfrrr,“ začal jsem prskat, když se mi Primalex dostal do úst.
„Promiň,“ zapíchla malířský nástroj do škvíry v horní části štaflí a seskočila ke mně. „To sem vážně nechtěla.“
„Dyť nemusí bejt v krámě, může se věnovat tady tomu,“ ukázal jsem rukama kolem sebe. Ona mi otírala tvář a oči. Viděl jsem, že je stejně usoužená jako já.
„Znáš ho,“ pravila a já nevěděl, jestli šlo o otázku nebo konstatování.
„Tak se vzepři,“ snažil jsem se zachránit sobě i jí zdraví. „Je to přece jeho krám.“
„Dyť von by to utopil dřív, než bys řekl švec.“
„Tak ať, je to přece jeho krám.“
„To nemůžu, je to třičtvrtě milionu,“ svezla se na podlahu, kde si sedla jako malý indián. „To by bylo v rodině halóoó.“
Nevěděl jsem, co říct. Naklonil jsem se k ní a políbil její sepnuté vlasy. „Pojď se projít,“ zaprosil jsem.
Vtom se ozvalo bušení na dveře. Jejich sklo rezonovalo křaplavým zvukem kovu, v němž bylo zasazeno.
„Kdo to je?“ vzdychla Hanka a oběma nám to bylo jasné.
Vtáhli jsme strýce dovnitř. Opilý byl pod obraz boží a teprve v tomhle stavu na něm bylo znát jeho stáří. Byl sešlý věkem, ale především tím, co prožil. Byl zničený léty strávenými v exotických krajích, kde slunce vysušuje kůži a kde nemoci nahlodávají každého Evropana víc než domorodce. Byl sešlý a nechutně opilý.
„Kdes byl?“ zeptala se Hana a nejspíš v duchu přemítala o tom, že jsem měl pravdu. Já však nechtěl být ten, kdo prorokuje neštěstí a nechtěl jsem ani to zadostiučinění, kterého se mi nyní dostalo. Raději jsem se odporoučel na toaletu a přes zavřené dveře pak slyšel, kterak ho Hanča vyplísnila: „Říkals, že máš rande.“
Nejspíš s ním notně zacloumala, protože se vzápětí ozvaly nějaké breptavé zvuky a ozvěna zvracení.
Asi bude potřebovat záchod - pomyslel jsem si a uvolnil onu místnost.
„Tak kdes byl?“
„Chceš pomoct?“ zeptal jsem se, když mi do oka padl ten výjev, jak se ho marně snaží zvednout z kaluže čpících vývržků.
„Měls pravdu,“ konstatovala a upustila muže zpět. „Nezaslouží si mojí pomoc.“
Vrátil jsem se během pár vteřin a vychrstl na strýce vědro ledové vody. V tu ránu byl při smyslech. Jazyk se mu ještě trochu pletl, ale už dokázal udržet myšlenku: „Mám je. Já je prrro vás mám.“ No vlastně to tak na první pohled nevypadalo, ale jak se později ukázalo, věděl o čem mluví: „Vyhrrrál sem je všecky. Docela všecky.“
„Vo čem je řeč?“ zeptal jsem se.
On se ztěžka vydrápal na nohy a pak si prohlížel mokré ruce.
„Neví vo sobě,“ sklonila Hanička hlavu do dlaní a na otřesech jejího těla bylo patrné, že pláče.
„Koho si vyhrál?“ nenechal jsem se odbýt. Vpravdě jsem toužil po tom, aby už „vykrkl“ odpověď. Aby ukončil ten další nevydařený den a já, my všichni mohli jít konečně domů.
„Vopice přeci!“
„Sám máš vopici,“ neudržela se už Hanka a s pláčem se na nebohého muže vrhla a pěstmi mu bušila do prsou. Chytil jsem ji za zápěstí a směrem ke strýci pravil: „Nestačí ti Vašek? Nestačí ti, cos udělal? Nestačí ti…“
„Ale prrrd,“ přerušil mě neurvale, „kosmany jsem vyhrrrál. Všecky jejich kosmany.“
„Čí?“ zeptali jsme se já i Hanička, která rázem přestala plakat.
„Třináct kosmanů. Přivezou je zejtrrra,“ dodal Albert a vzápětí pozbyl vědomí.
Nakonec musím říct, že nelhal. Ten opilec a rváč skutečně vyhrál v mariáši třináct kosmanů zakrslých z chovu nejmenovaného plzeňského chovatele. Bohudík všechna zvířata byla řádně registrovaná a dorazila druhý den ještě před polednem. Nevím jak, ale ten muž měl v životě zpropadené štěstí. Jinak byl ale k ničemu.
No a tak nakonec, ještě než prázdniny toho roku docela skončily, podařilo se nám otevřít pobočku zoo-obchodu ve vedlejším vchodě. Nejlákavější atrakcí, patrnou i přes veliké okno výlohy, byly právě kosmani. Šlo o druh Callithrix pygmaeus, který dorůstá v dospělosti maximálně 35 cm, z čehož takřka tři pětiny připadají na ocas. Ve velikánské voliéře jich po větvích a mezi umělými rostlinami pobíhalo celé to získané stádečko. Drápkaté opičky, které byly jako děti v mateřské školce, hned se praly, hned dováděly a co chvíli některá zmizela v jedné z pěti kmenových budek nebo se šťourala v krmítku s neustále doplňovanou rostlinnou i živočišnou potravou. Měli jsme čtyři samce, šest samiček a tři nedávno narozená mláďata. Ta, jako malí rarášci, neustále vykukovala za krky svých dvou otců, kteří je vozili po voliéře sem a tam. Prostě, bylo se na co dívat.
Dál v obchodě se pak uhnízdili tvorové srdci mojí Haničky nejmilejší, různé druhy drobných savců od obyčejných laboratorních myší, přes křečky a morčata až po kaloně, psouny a surikaty. Na moje pavouky pak ovšem zbývalo jen pramálo místa. Měl jsem zde v nejzazším rohu jen několik malých nádrží s Brachypelmami a velké akvárium s kolonií švábů Blatica dubia. Smutné, že? Nicméně, třebaže mám nejraději zvířata bez srsti a peří, tedy plazy, obojživelníky a bezobratlé, dělalo mi tohle naše tropické království čím dál větší radost, tak jako Hance samotné. S Albertem to ovšem bylo jiné.
Stál jsem zrovinka u pokladny a dohlížel na několik návštěvníků, když se vřítil do „TROPŮ“. Byl rozcuchaný, jak právě vstával, a ihned spustil: „Je tady Hanča?“
„Ne, měla by bejt vedle.“
„Tam není, tam už sem se ptal.“
„Asi někam jela. Romana to neví?“prohodil jsem a dával lístek dalšímu z příchozích. Měl jsem docela radost. Od otevření před deseti dny se k nám stále hrnul nikdy nekončící proud zvědavců. Ještě se pořád nenabažili - pomyslel jsem si. To se však už strýček Albert snažil dostat do právě otevřené kasy: „Já si vemu dvě tři stovky, tak mi je tam napiš na lísteček…“
„Eee?“ zaklapl jsem pokladnu, div mu prsty nesežrala.
Podíval se po mně pohledem plným zloby a nevole.