Agrese a deprese lidstva

„BOJOVÝ PES“ JAKO MÓDNÍ TREND
Jsou bojoví psi agresivní? Ne! Jsou to psi veskrze dominantní, ale nikoliv agresivní. Jde o psy nadmíru sebevědomé a nebojácné. Copak právě my lidé o těchto vlastnostech nesníme? Je to závist vůči těmto psům? Či módní trend, kdy si tyto plemena pořizují právě lidé, kteří zmíněnými vlastnostmi nedisponují a touží po nich? Lidé, kteří nedokáží ovládat sami sebe, natož pak takto průbojné plemeno? Jsem přesvědčená, že kdyby tito nezodpovědní (a to po všech stránkách – vůči psovi, sobě i svému okolí) majitelé psů měli i psa nedominantního, třeba ohaře, ovčáka, kokršpaněla, či knírače, měli by s ním téměř tytéž problémy.
To, že se stále hovoří jen o pitbulech, staffordshirských teriérech a jim podobným, je důsledkem jen a jen toho, že jejich majitelé inklinují právě k těmto „neobyčejným“ plemenům. To proto, že oni sami nejsou něco víc, a tak se snaží být víc alespoň skrze tyto výrazné psovité šelmy. Důkazem toho je i fakt, že o Tibetské doze, mastifovi, buldokovi, buldočkovi, německé, argentinské či bordeauxké doze, či snad neapolském mastinovi se v souvislosti s napadeními v televizi téměř nemluví. Proč se ale o nich nemluví, ačkoliv jsou též zařazováni mezi „bojová plemena“? Nemluví, přestože tito psi se více či méně mezi námi také nacházejí? Stojí tu hned dvě fakta – výjimečnost a znalost. Lidé, o kterých zde píši, totiž vyžadují již zmiňované něco „extra“ – a k tomuto účelu jim třeba Německá doga nevyhovuje. Je už pro ně „okoukaná“, málo odstrašující… Taky u nás byla daleko dříve, než neslavně populární pitbul. A co se znalostí týče – stačí si odpovědět na otázku, proč právě pitbul se tak rozšířil mezi chovateli – nechovateli. Asi právě proto, že on je díky médiím tolik znám. Právě proto laik ihned směřuje k němu – protože mnohdy o existenci Brazilské fily či Argentinské dogy nemá ani páru, natož aby věděl, jakou povahu takový pes má. Tito lidé zkrátka chtějí psy, kteří jsou „noví“ a „neokoukaní“, ale vybírají z toho, co znají. Tomu nyní odpovídá právě pitbul.

VÝBĚR PSA
U „bojových plemen“ jde vždy o psy vyžadující speciální výcvik, a tak nejsou vhodní pro začátečníky.
Mezi námi lidmi to ale často chodí tak, že čím větší laik, tím má doma náročnější a větší zvíře. Ať se jedná o exotické ptactvo, opice, kočkovité šelmy nebo o psy. A právě proto, že tito psi se stále častěji vyskytují v rukou nevhodných páníčků, množí se i případy nevhodných projevů vlastností, které jsou v dobrých rukou tak obdivuhodné. Vlastností, které nám mohou tak dobře sloužit. Nelze tedy hovořit o „nevhodném psu“, ale jen o „nevhodném majiteli“ pro onoho psa.
Nechápu, jak je možné, že lidé si neustále pořizují zvířata a věci dle módního trendu. Snad proto, aby oni sami vynikli. Dané věci a zvířata využívají jako reprezentace sebe samých. A tak kupují to, co je nejnápadnější – nehledě na to, co vše se pak může stát.
Snad v každém článku o koupi domácího mazlíčka (a nemusí to být nutně pes) se pojednává o tom, že nejprve by si člověk měl uvědomit, zda je zvířeti schopný poskytnout to, co potřebuje. Zda i zvíře mu dá to, co očekává, zda pro to má předpoklady, jaké sklony se ke zvířeti váží, jaké měl dřívější uplatnění, tedy pro co bylo zvíře vyšlechtěno. Stačí tak málo, aby si člověk vytipoval vhodného psa! Stačí znát jeho historii! Stačí otevřít jakoukoliv knížku o psech, vyhledat si dané plemeno a přečíst si ten krátký odstavec o tom, proč bylo vyšlechtěno! Donekonečna se mluví o tom, že před koupí si je nutné zjistit, co dané zvíře vyžaduje. Píše se o tom tak často, že pejskaře to až nudí! Považují to za samozřejmost. Bohužel však samozřejmost pro ně samé, nikoliv pak pro nové kupce. Nasnadě je hned otázka – když už před koupí štěně nestojí novému páníčkovi za těch pět minut čtení o jeho rysech, za co mu bude stát později? Když už v úvodu někdo není ochoten obětovat svému budoucímu společníkovi ani tuto chvilku, neměl by si psa vůbec pořizovat. Ba, kdyby to šlo, šla bych tak daleko, že bych něco takového přímo zakázala. Bohužel to lze jen stěží kontrolovat. Lze jen donekonečna apelovat – a to jak na nové zájemce o psa, tak i na chovatele samotné. Každý chovatel by si měl ohlídat, komu své štěně dává. Zkontrolovat si to a při případných nevyhovujících podmínkách psa odebrat. Když k chovateli přijde zájemce, je nutné ho řádně vyzpovídat. Zeptat se ho, co od psa očekává. Jaké dle něj má toto plemeno dispozice. Co vyžaduje. A nejde jen o to vybrat si správné plemeno, ale i vybrat si to správné štěňátko z vrhu. I v jednom vrhu jakéhokoliv plemene se totiž objevují psi dominantní a naopak ustrašené chomáčky. Chceme-li psa na obranu, vybereme toho dominantního. Pokud chceme domácí společnost ležící na polštáři, budeme volit z té druhé škály. Poznat, k čemu malý pejsek, či fenečka inklinují, zabere určitý čas. Chce si to domluvit návštěvu, kdy vy i chovatel nikam nespěcháte a máte času, kolik jen potřebujete. Pak si jen sednout a pozorovat, sledovat hru štěňat, jak se v ní které projevuje.
Agresivita je něco, co musí vycházet ze psa samotného. Jde o jeho emoce. Když psa učíme obraně, neučíme ho agresi, ale učíme ho, dle jakého vzorce se má chovat. Pes může agresi cítit až druhotně při samotné akci. Ve většině případů však jde o něco jiného – pes vše bere jako formu hry, zábavy.

PRAXE – PROBLÉMOVÍ PSI, ČI PROBLÉMOVÍ LIDÉ?
Je pravda, že některá plemena byla zneužita pro zakázané, leč velmi výnosné a vzrušující zápasy na život a na smrt mezi dvěma psy, kteří byli vyburcováni do nejvyššího stupně agrese a to jen pro zábavu lidí. Ti, co se psy někdy pracovali, mi snad dají za pravdu, že pes je jen takový, jaký je jeho pán, neboli jak si psa vycvičíš, takový on bude.
Móda je neúprosná a když jsou v módě tak zvaná bojová plemena, proč si je nepořídit? Je sice hezké, že se nám po ulicích procházejí nádherně vyvinutí, svalnatí psi s lehkostí pohybu, ale je to bezpečné? Ne, není. A proč ne? Odpověď je jednoduchá – každý myslivec vám řekne, že plemeno, které je určené k lovu, tedy je pro lov vyšlechtěno, potřebuje určitý cit pro výchovu a výcvik. A pochybuji, že většina těch, co se řídí módou a proto si pořizují módní plemena, vědí něco o výchově a výcviku psů – natož výcviku těchto plemen. A pak to přijde. Co se to děje? Ten pes mě neposlouchá! Jak je to možné? Co já s tím budu dělat? Pak to často dopadne tak, že to tomu páníčkovi je jedno a pes si dělá, co chce a kdy chce. Ale pozor! To se vám může stát s jakýmkoliv plemenem, nejen s tím módním bojovým. Každé plemeno potřebuje specifický přístup, ať už s volnějšími, či utaženějšími opratěmi. Každý pes je individualita, tak jako každý z nás. Musíme s ním umět zacházet. Být přísní a důslední, což je obzvláště důležité, chceme-li vychovat vyrovnaného psa, který v hlavě nemá chaos, ale zároveň citliví k jeho potřebám.
I profesionálové z řad psovodů vám řeknou, že každý pes potřebuje individuální přístup. Každý má nějaké mouchy – nejen člověk, ale i zvířata. Tak, jako člověk potřebuje určité zákony – limity, v nichž se má pohybovat, tak i pes je potřebuje. A právě psovi je zákonem jeho pán, psovod. Pes je zvíře, které se chová tak, jak mu to dovolí jeho pán. Chová se dle jeho přání, čemuž byl tisíce let učen. Téměř vždy, když člověk s něčím neumí zacházet, tak to nedopadá nijak slavně. A tak je to i s „bojovými psy“. Člověk s nimi musí umět jednat. Přenechejme tyto psi zkušeným chovatelům!
Zda je pes považován za běsnící bestii, která jen napadá, trhá a zabíjí, či je pokládán za mírumilovného pomocníka a společníka člověka, je jen a jen na člověku samotném. Označení „bojové plemeno“ je naprosto neadekvátním názvem pro psí plemena, která byla vyšlechtěna pro lov divokých šelem – ať už se jednalo o lvi v Africe či jaguáry v Jižní Americe, medvědy, býky nebo divokou zvěř a to kdekoliv na světě. Dělali a dělají to pro nás a dělají to dobře.
Výchova každého psa se může zvrtnout. Čím víc však sami děláme z bojových psů módní trend a čím víc jim společnost zajišťuje mediální popularitu, tím více o ně z řad nepovolaných stoupá zájem, a tím víc jsme my sami ohrožováni nedbalostí těchto majitelů! A jsme v začarovaném kruhu, protože tito psi do nepovolaných rukou nepatří! Riziko zvrtnutí jejich výchovy je větší než třeba u takového pudlíka, či retrívra. Přesto musím znovu upozornit, že všichni psi se narodí jako malá chlupatá bezmocná stvořeníčka a to, co z nich vyroste, je na nás. Na tom, jak se k nim chováme a ctíme jejich potřeby.