Úpravy koňopřepravníku - zvýšení odolnosti vleku

V dnešní části vás seznámím s úpravami nadměrně vytěžovaného vleku – tzn. přepravníku používaného profesionálním přepravcem nebo celoročně, popř. převážejícího problémová zvířata. Jak jste již jistě sami z předcházejících příspěvků pochopili, úpravy směřované k prodloužení provozuschopnosti (aby vlek zkrátka co nejdéle vydržel) velmi úzce souvisí s postupy pro zachování maximální bezpečnosti přepravovaných koní i vleku samotného. Nebo-li – čím lepší je technický stav vleku, tím je vlek bezpečnější a naopak, čím bezpečnější a příjemnější prostředí pro koně, tím menší bude opotřebování obou vozidel.

Prodloužení provozuschopnosti

Uvažujete-li o celoročním provozu vašeho vleku, opět doporučuji jeho zabezpečení a ochranu pro zimní období (viz článek „Finanční nároky na provoz koňopřepravníku“, Fauna č. 23/2004). Jedná se zejména o nástřik podvozku antikorozním prostředkem i přes to, že je podvozek z pozinkovaného materiálu. Dále, pokud jste koupili např. starší vozík, který má již sjetá kola, nepodceňujte tuto situaci a raději před zimou přezujte nové pneumatiky např. s nějakým celoročním univerzálním vzorkem. Nechcete přece, aby vás při prudším přibrždění na kluzkém povrchu váš kůň i s vozíkem předjel!

Dvě úrovně zadních boxových tyčí

Opět se na tomto místě vrátím k situaci, kdy si velký kůň sedá na zadní boxovou tyč, popř. menší kůň se dostává zadkem pod ni (což přináší jeho zbytečnou nervozitu a někdy i odření) a často tyč i přes pojistku vyhazuje z úchytu. Je to totiž dost častý jev a řešení nabízí pouze variabilita výšky zábrany. Nejčastějším řešením bývají dvě úrovně zadních boxových tyčí – pro velké koně normální výška a pro malé koně snížená pozice. Myslím si, že by se tato situace dala vyřešit i tím, že by se držáky zábran namontovaly zešikma, směrem k oji níž a k zádi výš, což by univerzálně splnilo oba požadavky. Menší koně bývají i kratší, proto by jejich zábrana byla na 1. pozici nejvíce vepředu a nejníže a naopak velký kůň by ji měl nejvíc vzadu a nahoře. Aby působení neklidných koní, popř. i samotná váha tzv. sedacích koní nevytrhly držáky zadních zábran z boků přepravníku, zesílil jsem uchycení těchto držáků ke stěnám, takže místo dvou je nyní zajišťují šrouby tři a ty jsem navíc podložil podložkami s větším průměrem, protože jsem zaznamenal, že pod menšími podložkami se již začal laminát na bocích vleku prolamovat a praskat.
Na žehličku od firmy AL–KO (ale pravděpodobně i na jiné značky) lze koupit praktickou gumovou krytku, která omezí poškození tažného vozidla při nešetrném nacouvání k vleku za účelem připojení. Někteří uživatelé ještě navíc chrání nerezovým plechem, popř. gumou ohroženou zadní část tažného vozidla, aby zcela vyloučili jeho poškození při případném kontaktu oje vleku s automobilem.
Pokud se vyjadřuji k problematice prodloužení provozuschopnosti přívěsu, nesmím opomenout základní údržbu. Kromě již zmíněného promazávání pohyblivých částí (viz. Fauna č 24/2004) sem samozřejmě patří i pravidelná kontrola a seřizování brzd, ale také čistota interiéru vleku. Položte si ruku na srdce – kdo z vás odstraňuje koňské „bobky“ okamžitě po vyložení koně? Jak stačím pozorovat, téměř všichni uživatelé přepravníků odstraňují nečistoty až před dalším nakládáním anebo teprve tehdy, když už přes tu „hromadu“ není do vozíku téměř vidět. A všichni se potom strašně diví – jak to, že se propadá podlaha, – jak to, že se na podlaze vzdouvá guma, že uhnívají stěny atd.
Odpověď je jednoduchá – za vše může vlhkost podpořená působením agresivních produktů metabolismu = exkrementů, zanechaných dlouhodobě ve vleku. Řešení je také prozaické – nebuďte líní a vyčistěte vlek vždy před tím, než ho odstavujete. Ideální je nechat vlek vyvětrat a vyschnout. Potom vám zaručuji, že výše popsané patálie oddálíte nejméně o polovinu doby. Nejhorší varianta totiž je, když někdo nechá výkaly ve vozíku a potom ho, v dobré víře, aby tam např. nenapršelo, „hermeticky“ uzavře (okna i zadní plachtu). A už nám pomalu začíná hniloba a plíseň bujet!
Vlastníte-li starší vlek s dřevěnou (fošnovou) podlahou, zkuste ji jednou do roka napustit nějakým konzervantem (stačí např. vyjetý motorový olej). Tento ale aplikujte jen na zcela vyschlé dřevo a za co největšího tepla, aby se olej dobře vsákl.

Vlhkost i odcizení

Bohužel, jen některé vleky světových výrobců (např. Mustang) jsou konstruovány tak, aby jim vlhkost co nejméně škodila. Mají polaminovánu i podlahu, takže tato tvoří se stěnami jednolitou vanu, která zamezí, aby se vlhkost dostala až k podlahové překližce. Nové řešení tohoto problému (nový typ podlahy) přináší též firma Wörmann (www.woermann.cz).
Malou, ale nenáročnou úpravou lze zabezpečit rezervu proti odcizení. Také zakládací klíny doporučuji umístit na vleku na nějaké méně nápadné místo než jsou blatníky nebo vnějšek oje. Na tomto místě sice máte klíny hned po ruce a dají se v případě potřeby bezproblémově vyjmout a zase vrátit zpět, ale stejně tak snadno vám je může „odebrat“ i případný zloděj. Je proto lepší, když umístíte klíny na nějaké méně viditelné místo, např. uvnitř oje, nebo na spodku podvozku. Zde je sice horší přístup, ale klíny vám o to déle vydrží na vozíku.

Celolaminátové koňovleky

Majitele a uživatele celolaminátových koňovleků se žlabem možná trápí problém špatné větratelnosti prostoru pro sedla (dále jen sedlovna). Díky celkové uzavřenosti této části vleku a dobrému těsnění ve dvířkách, stává se sedlovna vzduchotěsně uzavřeným „skleníkem“. Jestliže sem dáte cokoliv vlhkého (sedlo, propocenou sedlovou dečku apod.) nemáte šanci nějakým jednoduchým způsobem vlhkost ze sedlovny vypudit. Jedině snad všechny věci vyjmout, nechat vstupní dvířka otevřená a čekat až prostor vyvětrá a vyschne sám. To může být někdy zdlouhavé, zvlášť za vlhkého, či deštivého počasí. A leckdo, z různých důvodů, nemůže nechat sedlovnu několik dní otevřenou. Zajímavé řešení lze opět vidět u některých typů vleku Wörmann (možná ale existuje i u jiných výrobců). Kolmá stěna žlabu směřující do vleku má dva otvory, propojující sedlovnu s vnitřním prostorem vleku, které jsou chráněny větrací mřížkou. Není to sice ideální, stoprocentní všelék, ale tyto dva otvory zabezpečují alespoň částečnou cirkulaci vzduchu a přitom mřížka zabraňuje průchodu nečistot z vleku do šatničky. Sám jsem tuto úpravu provedl u „svého Bigstáru“, náklady byly v řádech desetikorun (větrací mřížky koupelnových dveří) a časově tato úprava zabrala necelou hodinu. To si myslím, že se vyplatí investovat. O to více zaráží, že se těmito „korunovými“ úpravami čeští výrobci vůbec nehodlají zabývat.
Další úprava na první pohled nesouvisí s otázkou prodloužení provozuschopnosti, je však jakýmsi zpříjemněním nebo zjednodušením práce s koňovlekem. Jedná se o stupačku vně zadní rampy. Čeští výrobci ji opět ignorují a naopak němečtí (Wörmann, Böckmann) ji prosazují. Možná i někteří z vás, se nyní spolu s domácím výrobcem zeptáte: „A k čemu ta stupačka vlastně je, vždyť na stahování plachty laminátového vozíku je tady ta šňůrka?“ To je sice pravda, ale co u plachtového vozíku, kdy musíte plachtu spustit nebo vyrolovat ručně při současně zavřené rampě? Anebo, co když se vám péra automatického vytahování plachty „unaví“ (což je dle zkušeností jen otázka času a četnosti používání – u mého vleku po dvou letech)! A co třeba situace, kdy nakládám např. problémového koně, a aby ho spuštěná šňůrka nerušila při nastupování, vyhodím ji nahoru na střechu a po naložení a zajištění koně ve vleku se potřebuji natáhnout po této šňůrce. Protože toto zvíře znám a vím, že by mohlo kopnout když zvednu ruce, raději zavřu rampu. A ejhle, najednou mám problém se ke šňůrce na střeše dostat a v duchu si zpívám „Kdyby tady byla taková… stupačka!“