ZOO - Obchod U kolouška

„Nemůžu,“ dodal jsem s úsměvem na rtech. „Ještě sis na ně nevydělal.“
„Jsem tu majitelem!“ zakabonil se.
„Objektu.“
„Mám právo…“
„Eee.“
„Ty seš tady jen zaměstnanec, nic víc...“
Pokrčil jsem rameny a naklonil se k malému, sotva čtyřletému chlapečkovi, který právě s babičkou odcházel: „Jak se ti u nás líbilo?“
„Ty opiše šou šoumeni,“ odpovědělo dítě a tvářilo se přitom jako největší odborník.
„Já si zavolám?“ štěkl strýc Albert a zamířil dozadu do kanceláře.
„Já byšem taky takovou potšeboval,“ pokračovalo zatím děcko, „špala by še mnou v poštýlce.“
„I di ty brepto,“ pravila jeho babička. Byla to taková ta stařenka jako vystřižená z pohádky. Vlasy bílé jako mléko a tvář samou rýhu, navíc stále usměvavá a dobrosrdečná. Postrčila chlapce ke dveřím a ke mně dodala: „Už sem tady s nim počtvrtý, měly byste zavést nějakou permanentku, nebo přídu cugrunt.“ A usmála se. „Řekni pánovi nashledanou.“
„Šau žejtra,“ zamával ten skřítek a oba zmizeli na ulici.
To však už na mě mával zas ten stařec v sárí, ošmajdaných sandálech a se slamákem na hlavě.
„Co je?“
„Máš si zapnout mobil,“ řekl, když přišel blíž.
„Prosímtě, dej mu to?“ zaslechl jsem Hanku, když jsem telefon uvedl do chodu.
„Neříkalas, že už mu nebudeš dávat zálohy?“
„No jo, říkala, ale von si to prej v sobotu a neděli odpracuje. Já teď nemám čas, jsem u účetní, tak mu to napiš do kasy…“
„Odpracuje? To si říkala o srpnu taky? Jestli se pamatuju, nebyl v krámě za ty dva měsíce prázdnin víc než třikrát?…“
„Píp…píp…píp…“ ozvalo se ze sluchátka a já bez řečí vyplatil vítězoslavně se usmívajícímu strýci jeho apanáž.

„Dobrý den,“ pozdravil nakrátko ostříhaný muž středního věku. Byl oblečený v černých kalhotech a černé košili a na jeho krku i zápěstí se pohupovalo dobře půl kila zlatých řetězů.
„Dobrý den, přejete si?“ něco mi řikalo, že on nebude mít zájem o prohlídku.
„Ano. Náš Kevin sem chodí skoro každý den s mojí tchýní…“
Zarazil jsem se. Jak může někdo pojmenovat dítě Kevin, to jsem nechápal. Možná v Americe, ale u nás?
Muž pokračoval: „… a velice se mu zalíbily nějaké malé opičky, či co.“
„Ano, tady za mnou ukázal jsem do výlohy, kde stála několikametrová, částečně prosklená voliéra. Byl to vlastně technický hybrid mezi klecí a teráriem.
„Jednu mi zabalte!“ hodil na pult svazek bankovek a začal si pravou rukou znuděně čistit špínu za nehty. Co chvíli se zdálky na své ruce zadíval a pak je zas nípal dál. Uběhlo tak pár vteřin, běhěm kterých jsem neudělal nic. Přemýšlel jsem totiž, jak mu říct, že kosmani zatím nejsou na prodej.
„No tak, bude to?“ obořil se on vzápětí.
„Nebude. Mláďata ještě nejsou odstavená. Počítám…“zamyslel jsem se, „… tak ještě měsíc…“
„To nevadí, jen mi ji klidně zabalte,“ naklonil se blíž a ukázal do vitríny, „třeba tu jak sedí sama té chundelaté na zádech.“
„To nejde, nepřežila by. Zkuste to tak za…“
„Jakýpak nejde. Já ji kupuju, platim hotově a tak to bych se podival, že by to nešlo. Kde máte vedoucího?“
„Vedoucí jsem tu teď já!“ řekl jsem přísně. „Žádná opice není na prodej.“
„Já vám řikám, že chci jednu z nich, je mi jedno kerou…!“
„Co se to tu děje,“ vešla dovnitř zadním vchodem přes kancelář Hanka.
„Nic, nic. Pán nemůže pochopit, že kosmani nejsou na prodej.“
„Dobrý den paní Koloušková,“ uklonil se muž a Hanka změnila výraz své tváře.
„Jé dobrý den, tak vy ste chtěl pro Kevina opičku?“
„Ano, jedno tady z těch mláďat na ochočení,“ zas ukazoval do terária a to skrze mě. Jako bych tu snad ani nebyl.
„Ty jsou ještě na mateřským mlíku,“ snažil jsem se nadhodit, jak se věci mají.
„To nebude problém.“ pravila Hanka. „Tak za měsíc, za dva.“
„Ale já ji potřebuji hned paní Koloušková, vždyť Kevin má zítra narozeniny.“
„Tak mu kup morče,“ hlesl jsem, ale nikdo mě neposlouchal.
Hanka chytila muže za rukáv a vedla ho za pult směrem k nádrži: „A co mu vzít jednu z těch dospělých. On bude mít určitě stejnou radost z velké, jako z malé, ne?“
„Hmm,“ zaváhal muž, „to by šlo. Tak mi chyťte tu nalevo, ta je z nich nejmenší.“
„Jistě,“ dodala Hanička a ukázala mi, abych zvíře odlovil.
„To nemůžu,“ ohradil jsem se.
„Proč zas?!!“ řekl ironicky ten člověk, který mi začínal být z duše protivný.
„Jsou to společenská zvířata. Jedna nepřežije. Navíc chcete samičku, která je z celé tlupy nejslabší…“
„Paní Koloušková, já se vám divím, takový pěkný obchod a takové neochotné zaměstnance tu máte,“ obrátil se on rovnou k Haně.
„Já mu ji teda prodávat nebudu,“ řekl jsem a složil ruce na prsou.
„A nechcete raději něco, něco, něco?“ zeptala se Hanička neurčitě a pak se rozpovídala: „Něco méně náročného. Mohla bych pro vašeho Kevina připravit jednu z těch roztomilých vakoveverek, co jsou tady vzadu…“ Leč snažila se marně. Muž trval na svém. Teď už možná spíš kvůli mně, než pro zvíře samotné.
„Dobrá, já vám ji odlovím,“ rezignovala nakonec Hanka a já ji, stojíc opodál, varoval: „Chcípne mu.“
„A co je vám po tom. Já mám peněz dost!“ zaječel zákazník až se návštěvníci expozice ohlíželi.
Hanička mu zvíře chytila, zabalila do kartónové přepravky a zkasírovala dvacet pět tisíc. Když ten zlatem ověšený pseudochovatel odešel, pohlédla na mě provinile a zašeptala: „Víš kdo to byl?“
„Ne.“
„Přednosta finančního úřadu.“

(pokračování příště)