Původní vlastí tohoto půvabného ptáčka je Afrika. Obývá tento kontinent jižně od Sahary, od Senegalu na západě až k břehům Rudého moře na východě...
Původní vlastí tohoto půvabného ptáčka je Afrika. Obývá tento kontinent jižně od Sahary, od Senegalu na západě až k břehům Rudého moře na východě a dále na přilehlé straně Arabského poloostrova. Ve východní části Afriky je rozšířena směrem k jihu až do střední Tanganiky. Jejím životním prostředím je suchá step a polopouště.
Zbarvení tohoto ptáčka není nikterak pestré. Samec i samice má vrch těla hnědý. Peří na temeni hlavy má tmavší osténky, na hřbetě tmavší proužkování. Vrchní krovky ocasní jsou černé, strany hlavy rezavě hnědé. Spodina bílá, hrdlo a boky narezavělé. Krovky křídelní světle hnědé, letky černohnědé. Péra ocasní jsou černá, zobák je stříbřitě šedý, nohy jsou masové barvy. Obě pohlaví jsou stejně zbarvena. Tolik uvádí literatura o oficiálním popisu.
Z vlastní chovatelské praxe však lze pohlaví určit u plně vybarvených ptáků tak, že samečci mají na hlavách výraznější osténky a sytější proužky na bocích. Tyto rozpoznávací znaky můžeme použít, máme-li pohromadě skupinu dospělých jedinců.
Nejspolehlivějším rozpoznávacím znakem je zpěv samečka. Je sice tichý, ale poměrně často přednášen. Samička se ozývá pouze voláním.
Co se týče zbarvení jednotlivých jedinců, literatura se o žádných odchylkách ve zbarvení v rámci tohoto druhu nezmiňuje. Jsou známy tři poddruhy, o jejichž rozdílech mi není nic známo. Ve svém chovu jsem měl, a také jsem několikrát viděl na burze u firem, které se zabývají dovozem ptáků, stříbrozobku, která měla spodek těla světle hnědý. Na bocích chyběly proužky a celkově byl tento pták v odstínu hnědé. Nevím, zda nešlo o nějakou mutaci nebo bylo opeření změněno vlivem jiných podmínek.
Na jednu skutečnost bych chtěl upozornit hlavně začínající chovatele, a to je výskyt kříženců, nejčastěji se stříbrozobkou malabarskou a s chůvičkou japonskou. V prvém případě rozpoznáme křížence podle bíle zbarvených pírek v kostrči. U stříbrozobek zpěvných je kostrč zbarvena čistě černě. U kříženců s chůvičkou se jedná o ptáčky, kteří jsou robustní postavy a zobák těchto kříženců postrádá stříbřitý nádech.
Kříženci s chůvičkou mohou mít i jiný odstín opeření a samečci mají i odlišný zpěv. Obecně je tento druh označován jako snadno chovatelný a odchovatelný, vhodný pro začínající chovatele.
I když mám v chovu exotického ptactva nějakou tu praxi za sebou, nepovažuji chov stříbrozobek za zcela bezproblémový.
První problém vyvstane při sestavování chovného páru. Nejlepším způsobem je opatřit si několik nepříbuzných mladých ptáků, tyto označit barevnými kroužky a vypustit do společné klece nebo voliéry. Vylučovací metodou pak odebírat do jiné klece zpívající samečky, až nám v kleci zbudou ptáci, kteří nezpívají, tedy snad samičky. Samečky, kteří zpívají, je lépe z hejna odchytit, neboť u mě zpíval v hejnu pouze dominantní jedinec a ostatní se nijak v jeho přítomnosti neprojevovali. Teprve po odstranění dominantního samce se nám projeví i jiný sameček, který až dosud mlčel.
Máme-li vybrané páry, můžeme je umístit do klecí nebo voliér samostatně nebo do společnosti jiných ptáčků přiměřené velikosti, ale vždy pouze po jednom páru. Stříbrozobky nejsou mezi sebou agresivní, spíše naopak. Jednotlivé páry by nosily vajíčka do jedné budky a společně nocovaly v budce, takže naděje na úspěšný odchov by se nám snížila na minimum.
Já jsem svůj pár umístil do voliéry o rozměrech 100×100 cm do společnosti panenek hnědoprsých a amadin pruhovaných. Celé této společnosti jsem nabídnul několik budek o rozměrech 15×15 cm s otevřenou přední stěnou a odstraněnou střechou a taky budky, které jsou vyrobeny z kokosových ořechů. Jako stavební materiál bylo předloženo jemné seno, sisalová vlákna a různobarevné peří.
Můj pár si pro hnízdění vybral budku z kokosového ořechu. Vyplnil ji jemným senem a sisalem. Jelikož nejsem příznivcem přílišných kontrol, nezpozoroval jsem, kdy pár začal snášet vajíčka. Jen jsem zaregistroval, že ptáci zasedli. Zhruba za dva týdny jsem při krmení našel na zemi pod budkou vylíhlé, ještě živé mládě. Okamžitě jsem zkontroloval budku, ve které bylo ještě jedno vylíhlé ptáče a dvě oplodněná vajíčka. Mládě jsem vložil zpět do hnízda. Asi za deset minut rodiče opět vyhodili obě mláďata ven z budky. Opatrně jsem je přenesl zpět do hnízda, ale situace se znovu opakovala a omladina skončila opět na dlažbě. Po tomto pokusu jsem mladé podložil pod chůvičky, které měly v té době již pět dnů stará mláďata. O zbylá dvě vajíčka jsem se přestal zajímat, jelikož jsem předpokládal, že vylíhlá mláďata stihne stejný osud. Bohužel se mi mladé z důvodu věkového rozdílu nepodařilo udržet.
Zhruba po čtrnácti dnech jsem zaslechl z budky žebrání mláďat. K mému velkému překvapení byla v budce dvě již skoro opeřená mláďata stříbrozobek, která se vylíhla ze zbylých vajíček a byla rodiči bez problémů odchována až k samostatnosti.
Další hnízdění tohoto páru bylo až učebnicově vzorné a tento pár mi v dalších hnízdech odchoval ještě devět mláďat. Potom jsem budku odstranil. Po každém hnízdění je nutné budku vyčistit a naplnit novým senem.
Chtěl bych upozornit na problém, kterým je předčasné odstavení mláďat od rodičovského páru. Vylétlá mláďata jsou poměrně plachá a nesamostatná a dle mých zkušeností je rodiče nejméně tři týdny dokrmují. Ve svém chovu jsem krmil stířbrozobky směsí složenou z lesknice, bílého prosa, moháru, čumízy, japonského prosa. Denně podávám míchanici v různých obměnách, senegalské proso v klasech, v sezóně nedozrálé klasy ovsa, semena plevelných rostlin. Zelené krmení všeho druhu je samozřejmostí.
Nedávno byl v časopise Nová exota publikován článek o chovu stříbrozobek, ve kterém jeho autor uvádí tři poddruhy tohoto druhu: Lonchura cantans cantans, Lonchura cantans inornata, Lonchura cantans orientalis. Obracím se tedy na naše odborníky na systematiku, aby nám, obyčejným chovatelům, objasnili rozdíly mezi jednotlivými poddruhy a pomohli tak rozřešit záhady hnědých ptáčků, kteří se v odchytech vyskytují.
Závěrem svého pojednání bych chtěl všechny chovatele tohoto druhu vyzvat, aby se podělili o své zkušenosti s chovem tohoto nenápadného obyvatele naších klecí a voliér. Ale ať už je to s tou systematikou jakkoliv, doufám, že stříbrozobky i nadále zůstanou nenápadnou ozdobou naších chovů.