Psa si vytváříme k obrazu svému …

Koncem loňského roku jsem byl pozván na jednu z vodňanských základních škol, k provedení besedy, možno říci i instruktáže, s žáky prvního stupně o tom, jak se chovat v přítomnosti psů, bránit se při případném napadení psem atd.

Tato akce vznikla především z iniciativy místní pobočky Českého červeného kříže.

Děti měly o průběh besedy značný zájem a byly přiměřeně aktivní. Většina dětí i pedagogů nakonec uznala, že s těmi psy to není takové, jak je mnohdy jednostranně předkládáno v médiích, že ne každý Rotvajler či Německý ovčák je krvelačnou bestií, že bojová plemena jsou neodborným pokusem o pojmenování skupiny loveckých a pracovních psů. Modelové situace „otevřely“ mnohým oči, jak se pasivně bránit, když přece jen k takovému nešťastnému případu dojde. Co mne však zarazilo, že na moji výzvu, aby se přihlásili ti, kteří již byli někdy pokousáni psem, se odvážilo přihlásit poměrně dost dětí. Situace byla o to horší, že z této skupiny, jich více jak polovina uvedla, že je pokousal „jejich“ pes, tedy pes či fena v rámci jejich rodiny či příbuzných.

Co se týče plemen, v této smutné statistice, suverénně vedli jezevčíci, pak následovali kříženci malého vzrůstu, po jednom se objevil německý ovčák, Střední pudl a americký stafordšírský teriér.

Když jsem se zeptal těchto respondentů, proč si myslí, že byli pokousáni „jejich“ psem, tak pouze několik z nich sebekriticky uvedlo, že dnes ví proč – nevhodné zacházení se psem.

V tu chvíli byli tito malí „hrdinové“ pro někoho obdivuhodným příkladem, pro další žalobníčci, kteří nemají pravdu.

Pro mne však bylo pozitivní, že tyto děti již začaly mít jiný pohled na vztah člověka a psa. Je zcela samozřejmou věcí, že základní výchova, popř. výcvik mají své místo a opodstatnění. U středních a větších plemen je dle mého názoru základní výcvik nutností. Je ovšem nutná i patřičná výchova dětí v rodině, kde je pes.

Pes, který má špatné zkušenosti s dětmi ve vlastní rodině, může být při nečekané příležitosti „časovanou bombou“ pro vznik problému při setkání s cizím dítětem!

Jedná se o dlouhodobý problém, kdy odpovědnost majitele za psa je neoddiskutovatelná! Budeme-li však posuzovat případy napadení člověka psem, vždy je nutno hledat příčiny v tzv. lidském faktoru. Žádné štěně se nerodí jako krvelačná bestie, která se bude rvát se psy, napadat lidi atd. Je na člověku, jak u svého psího kamaráda usměrní vývoj nepodmíněného aktivního obranného reflexu.

Pes bývá označován jako jeden z nejlepších přátel člověka. To, že je někdy nebezpečným protivníkem a to i vůči svému majiteli nebo členům jeho rodiny, je náš problém. Polidšťování psa, podceňování výchovy a základního výcviku, neusměrňování vztahu dětí ke psům, to jsou negativní faktory, vedoucí ke vzniku takových problémů.

Na závěr si dovoluji uvést osobní zkušenost. V kynologii se pohybuji více jak třicet let. Neznám případ, že pes, který je nějak veden – sportovní výcvik, služební výcvik, výkon práva myslivosti apod., by byl aktérem nějakého podobného případu.

Je mi známo, že o této problematice se již dlouho diskutuje a určitě diskutovat bude, že my, poctiví pejskaři, toto úplně nezměníme, že se jedná o běh na dlouhou trať., Každý čtenář může mít jiný názor či praxi. Já prezentuji své názory a zkušenosti, a děkuji, že je to možné na stránkách Fauny.