Po dvanáctiletém soužití s mým koníkem jsem si myslela, že nás máloco může překvapit. Dnes už vím, že to byla jen moje naivní představa, protože p...
Po dvanáctiletém soužití s mým koníkem jsem si myslela, že nás máloco může překvapit. Dnes už vím, že to byla jen moje naivní představa, protože právě ve chvíli, když jste si nejvíce jistí, přijde něco, co vás totálně rozhodí a zase rychle vrátí zpátky na zem.
Stalo se o jednom víkendovém veřejném tréninku. Jeli jsme vstřebat pár nových rad, jak lépe přimět koně ke spolupráci při westernovém výcviku. Ten den byla pořádná zima a už od rána drobně sněžilo. Cesta k ranči, kde trénink probíhal, byla dost kluzká a ještě navíc zúžená dlouhým výkopem, který vedl podél cesty skoro až k lesu. Dělníci právě dokončovali pokládku potrubí do jámy hluboké skoro dva metry a široké ani ne metr. Jelikož jsme náš vozík zaparkovali už na rozcestí před rančem, nemuseli jsme zatím vůbec řešit průchod kolem tohoto dlouhého výkopu. Trénink se pomalu vlekl a naše individuální hodinka se pořád posouvala dál a dál kvůli zdržení s předchozími jezdci. Rozhodly jsme se tedy s mojí malou kamarádkou a její poničkou udělat si průzkumný výlet po okolí ranče. Postupně jsme se lesními cestami dostaly okruhem zpět k ohradám ranče, ovšem z opačné strany, kde bylo nutno projít kus po cestě, která byla z důvodu výkopu zúžená. Napomenula jsem svoji malou spolujezdkyni, aby dala pozor při procházení kolem výkopu, který byl nalevo a držela se po pravé straně cesty. V té chvíli mne opravdu vůbec nenapadlo, že by mohl vzniknout sebemenší problém. Koně se evidentně drželi zcela instinktivně co nejdál od dlouhého hlubokého výkopu a šli celkem klidně v kroku kupředu. My dvě jsme o něčem zrovna brebentily, když se ponička náhle lekla třepetající se červenobílé pásky, která označovala kraj výkopu. Kobylka začala živelně couvat a to přímo do prsou mého valáška, který ji bohužel respektoval jako šéfa a snažil se jí také couváním uhnout. Snažila jsem se jej co nejvíce přitlačit levou nohou k pravé straně cesty, co nejdál od výkopu, ovšem koník se snažil vyřešit tuto napěťovou situaci po svém a pochopil moji pobídku jako pokyn pro rollback (otočení na místě kolem zadních nohou do protisměru). Už když se nezadržitelně otáčel, uvědomila jsem si, že to nemůže vyjít. „Na šířku se nevejdeš, pako!“, zařvala jsem a ucítila, jak se jeho zadní nohy propadají někam velmi hluboko. Bojoval do poslední chvíle, chudáček, dokonce se mu podařilo vytáhnout jednu nohou zpět, ovšem zem byla zmrzlá a kluzká a navíc se pod jeho váhou začala nestabilní stěna výkopu hroutit. No, nebudu dlouho napínat, vysadil mne ze sedla na hromadu hlíny za výkopem. Jednu chvíli jsem seděla na svém koni a za okamžik jsem rozkročmo dřepěla na hliněném valu a kůň na mne dost zmateně koukal z výkopu pode mnou. Moje malá kamarádka zesinala leknutím a já ji raději poslala pro pomoc. Můj valášek byl sice dezorientovaný, ale zatím beze známek stresu. Navzdory úzkému prostoru se mně jej nakonec podařilo ve výkopu odsedlat a my, co jsme nad ním bezradně stáli, jsme si zatím lámali hlavu, jak z toho ven. Koník sice nebyl moc nadšený, ale nakonec se uvolil a zkusil se na ohlávce krok po kroku pohybovat vpřed. Klopýtal a snažil se ze všech sil naskládat svoje velká kopyta vedle potrubí vedoucího na dně výkopu. Dodnes jsem u vytržení z toho, jaký zachoval ledový klid. Prostě se snažil plnit moje rozkazy i za těchto extrémních podmínek. A protože jsem v okolí známá svojí snahou o šíření myšlenek přirozeného partnerství s koněm, nemohla jsem se divit, když se jeden z příchozích zeptal: „A paní Mašková, to je nějaký nový druh lonžování, no to je paráda! A kudy jste tam toho koně dostala!“ Zadusila jsem v sobě náhlé pomyšlení na vraždu dotyčného pána a snažila se raději ze všech sil najít to nejjednodušší a nejrychlejší řešení. Mezitím už jsme upoutali pozornost všech kolemjdoucích a obyvatel ranče, odehrávalo se veliké představení, všichni udělovali svoje zaručené užitečné i neužitečné rady, majitelka ranče zavolala hasiče i veterináře a já jsem z toho tlaku veřejnosti pomalu šílela. Koníka jsme postupně dostali k místu, které bylo natolik vyvýšené, že poskytovalo možnou šanci k vyskočení. Byl to nápad jednoho z příchozích, který tvrdil, že už jednoho koně z téhož výkopu stejným způsobem dostal. Věřit mu, byla chyba! V tom stresu, jsem si nedokázala do důsledku uvědomit, že pro koně ani fyzicky není možné, aby z tak hlubokého a úzkého výkopu sám vyskočil, i když má pod nohama třeba až o půl metru vyšší podklad. Maximálně se při takovém pokusu může zranit na břiše a zadních nohou, anebo se v horším případě může převrátit na záda a zůstat ve výkopu ležet. Nám se stalo něco mezi tím. Skoro se zdálo, že při tom heroickém skoku, o který se můj kůň Jake pokusil, už už dosáhne zadníma nohama ven z jámy. Bohužel tato radost byla předčasná a koník skončil zapasovaný zádí hluboko v jámě a s předníma nohama vyhozenýma nahoře na cestě. Problém byl v tom, že teď už začal bojovat jako o život, jenže čím víc se snažil dostat z této polohy, tím více se propadal do jámy celým tělem a vypadalo to, že skončí na zádech na dně. Nezbývalo mi, než držet mu krk a hlavu tak, aby pokud možno nespadl úplně. Zastavilo se mi srdce, když se Jake s vyvrácenou hlavou a krkem, vysílený marnou snahou o vysvobození, s předníma nohama na cestě a trupem uvězněným v jámě, přestal hýbat a jen poulel očima a přerývaně dýchal. V té chvíli jsem si v hlavě pořád dokola opakovala : „Prosím, nevzdávej to!“ Po nekonečných pár minutách, kdy setrvával v této poloze a my všichni mysleli, že je konec, se najednou koník prudce vzepjal a aniž bychom zaregistrovali jak, dostal se zpět na všechny čtyři nohy na dno jámy.
„A dost!“ řekla jsem a toho chytrého pána, který mi takový manévr poradil, jsem s nevybíravým slovníkem poslala do velmi nepěkných končin. Jediná možnost, která byla jasnou nadějí na záchranu, spočívala v zasypání jámy hlínou až do výšky, kdy by kůň mohl pohodlně vystoupit nahoru. Ještě jednou teď z celého srdce děkuji všem ochotným kamarádům, kteří pro nás krumpáčem rozbíjeli hromadu zmrzlé hlíny a zasypávali dvoumetrový úsek jámy. A co mezitím můj koník? Se zájmem přihlížel, jak všichni běháme a pracujeme. Někoho hodného napadlo donést balík sena, původně proto, aby po něm kůň vyšplhal nahoru. Jake ovšem pochopil toto gesto zcela jinak a do balíku se okamžitě s chutí pustil. V té chvíli mne obavy o jeho duševní zdraví, ohrožené prožitým stresem, náhle opustily.
Za půl hodinky byl výkop v potřebné délce zaházený a Jake mohl pohodlně vystoupit ven. Hasiči odjeli zklamaní, že žádné dobrodružství nezažili a veterinář ošetřil jen drobné oděrky na nohou a jednu trochu větší tržnou ránu na levém stehně.
A jaké jsem si z této nemilé, ale šťastně zakončené příhody odnesla ponaučení?
1) Přestože perfektně zvládáme svého koně, měli bychom zvolit vždy tu nejbezpečnější cestu, máme-li možnost.
2) Jsme-li přeci jen nuceni projít kolem nebezpečné překážky, je lepší překonávat tento úsek po jednom nebo udržovat dostatečný odstup a hlavně být ve střehu.
3) Dostaneme-li se s koníkem do nesnází, zachovejme klid, kůň naši nervozitu velice jasně vycítí a tím se celá situace jenom zhorší.
4) V případě kolize se snažme bezpečně opustit sedlo, abychom pokud možno neutrpěli zranění.
5) Při volbě řešení vždy berme ohled na povahu koně, vzniklý stres může vše jen zhoršit.
6) Sami známe svého koně nejlépe! Můžeme si nechat poradit, ale v případě jakékoli pochybnosti je lepší řídit se vlastním úsudkem.
7) V těžko řešitelné situaci, jako byla tato není nikdy na škodu zavolat odbornou pomoc v podobě veterináře a hasičů (jsou na takové vyprošťování vybaveni a mají potřebné zkušenosti).
S díky všem, kteří se podíleli na vyproštění Jakea z výkopu.