ZOO – obchod U kolouška: Dovolená

„No a ?“
„Když mu nevyhovim, tak se po mně bude vozit. Zavolá mě na revizi …“
„A to necháš radši pojít to nebohý zvíře?“
„Ne. Vždyť nevíš …“ byla v rozpacích. „Oni se o něj postarají jak nejlíp budou moct. Dyť pro něho nejsou peníze problém …“
„Myslíš, že peníze stačí?“ zeptal jsem se a bylo mi z toho smutno. Svět byl čím dál tím horší.

Zbědovaná samička kosmana

Uteklo pár dalších dní, během kterých strýc Albert dál čerpal apanáž z výtěžků obchodu, třebaže se Hanička dušovala, že už to od zítra skončí. Uběhlo pár dalších dní, během kterých se mi povedlo koupit do chovných ubikací několik dospělých tejů žakruarů. Prostě uběhlo pár dní a najednou se ve dveřích objevila ta usměvavá drobná stařenka se svým vnoučkem a on mi s pláčem položil na stůl smotek flanelové košile.
Rozbalil jsem ho a v něm našel zoufale zbědovanou samičku kosmana s nepřirozeně vypouklým bříškem. Pohlédl jsem na starou paní.
„Já jim hned říkala, že to pro kluka není …“
„Co ste jí to udělali?“ zvedl jsem zvířátko do náručí a ono zanaříkalo.
„Alnold vůbes nepapá?“ pravil smutně chlapeček a jeho babička dodala: „Asi se mu stejská.“
Naklonil jsem se k ní a opička v mé náruči opět zapískla bolestí.
„Arnold. To je ta vopice. Už dva dny vůbec nežere, jen leží a křičí …“
„A co papala před tím?“zeptal jsem se dítěte.
„Nic,“ vzdychlo, „jen šekuládu a bujáky …“
„Tady je doklad,“ ukázala mi paní účtenku a vyplněné papíry o registraci CITES. „Syn řekl, abych vám to dala, že mi prej vrátíte peníze.“
„Cože?“ zvýšil jsem hlas a opička se znovu rozplakala tím svým osobitým způsobem. Její soukmenovci v nedaleké voliéře se hrnuli k pletivu co nejblíž k nám a vydávali rozčilené pisklavé zvuky.
„No je ještě v záruce,“ dodala ta paní a natáhla ke mně svou vráščitou dlaň.
Rezignovaně jsem jí peníze vrátil. Nakonec Hanča by to neudělala jinak. Pak jsem vyprovodil ostatní návštěvníky TROPŮ, zamkl a s opicí pod tričkem zamířil k veterináři. Samička kosmana však i přes veškerou jeho snahu pošla během dvou dní.

Ubytovali jsme se v přízemí

Měl jsem naší rozvíjející se firmy plné zuby a tak když koncem srpna přišla Hanka s nápadem, že bychom mohli na chvíli vysadit, byl jsem docela rád. Dovolená!
Byla to prostě nádhera. Od prvního dne, kdy jsme dorazili do městečka Funtana na Istrii jsme, Já, Hanka i Albert, byli doslova unešeni. Možná si řeknete – pff, Chorvatsko, tam jezdí snad každý, ale já si myslím, že právě téhle zemi se žádná jiná nevyrovná. Možná je to dáno i tím, že mě k těm místům poutá něco silnějšího, než ostatní turisty, možná je to dáno tím, že moji předkové ze severní Jugoslávie pocházeli. Mám tu zemi k smrti rád.
No ale abych se vrátil k té chvíli a k tomu místu. Vlastním ve Funtaně takový malý domek po babičce. Je starý, kamenný, s oprýskanými okenicemi a leží v jihozápadní části městečka, tam na cestě od kostela směrem k Vrsaru. Vlastně ho po většinu roku pronajímám, ale právě letos jsem vyšetřil týden uprostřed sezóny, abych nemusel tak jako obyčejně, bydlet po hotelích. Paradox, že? Vlastníte domek o dvou bytových jednotkách, v podstatě takové dva dosluhující apartmány, ale protože jsou na atraktivním místě, je pro vás levnější dovolená v hotelovém pokoji, než ve vlastním domě.
Ubytovali jsme se v přízemí a ještě než nám zmizely opruzeniny z dvanáctihodinové cesty Hančinou Fábií, už jsme leželi na pláži Valkanela. Je odtud přímo nádherný výhled na celý záliv před Vrsarem i na ostrůvky v něm rozseté. Zelené perly v tyrkysovém šperku moře.
Albert sice nebyl tou nádhernou scenérií ani šestadvacet stupňů Celsia teplým mořem tak nadšen jako my, nicméně se okamžitě ponořil do vln a těkajícím pohledem šacoval snědá těla opalujících se žen. Bylo nám blaze. Smažili jsme se, dohánějíce všechny ty dny strávené v obchodě se zvířaty, kdy slunko nespatříte. Opékali jsme se a koupali, až nás z ničehož nic přepadl hlad.

Její mravokárný pohled mne vrátil do reality

„Já bych jed,“ pojmenoval ty pocity jako první právě Albert. Byl sice o pár kilo těžší, než by se na muže před důchodem slušelo, ale když zatáhl břicho a vypnul hruď, nemusel se ještě, na rozdíl ode mě, za svou pneumatiku stydět.
„Hmm,“ nadzdvihla si Hanička z obličeje slaměný klobouk. Opřela se na loktech, olízla si své kouzelně růžové rty a dodala: „Něco malýho, ne moc sytýho …“
„Picu,“ vyhrkl strýc.
„Eeee,“ zakývala prstem Hanka. „Do picerky ani do restaurace nás v plavkách nepustěj.“
„Ale to víš, že pustěj,“ nechtěl se nechat odbýt Albert a já, tušíc blížící se hádku, jsem rychle navrhl: „A co si dát kousek melounu …“
„Jo!“
„Jóóó“ vykřikli oba najednou, ani jsem nestačil dopovědět: „…pak se eště chvilku cachtnem a můžem se jít převlíct a zaskočit někam na večeři.“
„Hmmm,“ ocenila můj nápad krátce Hanička a už se zas pokládala na modrou froté osušku od Nivey. Právě kolem nás procházela úžasná Italka s havraními vlasy spuštěnými na ramena a odhalenými ňadry. Koutkem oka jsem zaregistroval, jak strýc Albert s otevřenou pusou hypnotizuje právě ty partie, které se obyčejně ukrývají v horním dílu plavek.
Zakašlal jsem.
Nic. Znovu jsem zakašlal, ale on jen tupě zíral na předmět své touhy.
Zpod slamáku na osušce se ozvalo: „Tak pro něj prosím tě skoč a vem nějakýho většího …“ Ještě jednou odkryla moje přítelkyně svou tvář, ale monolog, který vedla, nedopověděla. Zaujalo ji, jak oba civíme na to stvoření, ne starší sedmnácti let, které se s úsměvem posadilo na plážovém lehátku jen nepatrný kousek od nás.
„Sprosťáci!“ ulevila si Hanka. Její mravokárný pohled mne vrátil do reality. Zamířil jsem k městečku, sehnat rudou pochutinu značky meloun.