(Von Jacquin, 1787) • samice Zootoca v. vivipara z východních Čech Popis Ještěrka živorodá – Zootoca vivipara (dříve také Lacerta vivipara) je po...
• samice Zootoca v. vivipara z východních Čech
Popis
Ještěrka živorodá – Zootoca vivipara (dříve také Lacerta vivipara) je poměrně malá ještěrka, dorůstající průměrné délky okolo 16,5 cm (byli však popsáni i jedinci s délkou až 18 cm). Ještěrky bývají velice variabilně zbarveny, většinou však na hřbetě v odstínech hnědočerné, hnědošedé a hnědočervené barvy, se světlými podélnými pruhy. Jsou známy jak světlé varianty zbarvení, tak vyloženě melanistické formy (např. Dánsko). Variabilita ve zbarvení je dána širokým pásmem rozšíření tohoto druhu. Břišní partie bývají jednotněji zbarveny žlutavě, samci mají často břišní partie zbarveny výrazně červeně nebo žlutě s černým tipingem a to především v době páření. Mláďata jsou zbarvena hnědě nebo hnědočerně.
• samec Zootoca v. vivipara
Prostředí a biologie
Ještěrka živorodá obývá mnoho biotopů, s rozdílnými klimatickými podmínkami: na západě od severního Španělska až po východní oblasti okolo Pacifického oceánu, dále pak na jihu od severní Itálie a Bulharska až po oblasti okolo Severního polárního kruhu. Většinou ještěrku nalezneme na lokalitách v blízkosti vodních zdrojů, s nabídnutím vydatného slunění na vyvýšených kamenitých nebo skalnatých plochách a s možností úkrytu v hustých rostlinných porostech nebo ve skalních štěrbinách.
Ještěrky často preferují i okraje zalesněných ploch. Po ukončení zimování ještěrky běžně už v březnu opouští úkryty (samci o 14 dní dříve než samice). Samci brání svá teritoria a ihned se páří se samicemi, ještě v blízkosti zimovišť. Samci se samicím při páření zakusují do hřbetu tak pevně, že zranění bývají na samicích vidět i po celý zbytek roku. Ještěrka živorodá je vejcoživorodým (ovoviviparním) druhem a samici se po třech měsících březosti líhne průměrně 5–7 mladých (ale také i 12 mladých) v průhledných obalech, které po krátké době mláďata opouští. Mláďata jsou velice malá, cca 40 mm, zbarvením jsou o něco tmavší než dospělí jedinci a pak dospívají ve 2–3 letech. Ještěrky Z. vivipara se živí menším hmyzem a jejich červy, pavouky a žížalami.
• samice Zootoca v. vivipara
Rozšíření
Norsko, Švédsko, Finsko, Švýcarsko, Německo, Francie, Rakousko, Dánsko, Polsko, Česká republika, Maďarsko, Jugoslávie, Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Monte Negro, Makedonie, Srbsko, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Velká Británie, Irsko, severní Španělsko, severní Itálie, Rusko (východní Sibiř, ostrov Sachalin), Estonsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Japonsko (ostrov Hokkaido), Čína (Xinjiang – Altaiský region, Heilongjiang).
Terra typica: Vídeň, Rakousko.
• břišní partie samce Zootoca v. vivipara
Chov
V Evropě jsou ještěrky živorodé chráněny Bernskou konvencí. Zvířata odchovaná v zajetí jsou však často nabízena k prodeji, zvláště v Německu. Chov těchto ještěrek (zejména ve vnitřních prostorech) je obtížnější, než u ostatních ještěrů. Špatně se adaptují na vnitřní klima a potřebují silné UV záření a neustálý přísun mnoha vitamínů, aby zůstaly zdravé a v kondici. Ke krmení musíme podávat nejlépe nasmýkaný hmyz. Velmi se však osvědčil venkovní chov, kde se ještěrky naprosto bezproblémově chovají a odchovávají. K venkovnímu chovu je vhodná nádrž o půdorysu 4 m2 z acrylového plastu, který propouští dostatek UV záření, vybavena skalkou, travnatou plochou a jezírkem, kde zvířata od května do září pobývají.
Vrchní část zařízení by měla být pokryta pletivem nebo sítí k ochraně před predátory, zvláště ptáky a kočkami. Zde ještěrky rychle přivykají na přítomnost člověka a přestože v takto velkém venkovním teráriu není potřeba uměle krmit, ihned se zvědavě přibližují, pokud jim v blízkosti nabízíme něco k snědku. Můžeme dokrmovat třeba i žížalami. K zimování se pak ještěrky přemisťují do vnitřních prostor.
• Břišní partie samice Zootoca v. vivipara
Poddruhy
Lacerta vivipara pannonica LAC & KLUCH, 1968
Lacerta vivipara sachalinensis PERELESHIN & TERENTJEW, 1963
Lacerta vivipara vivipara JACQUIN, 1787
Lacerta vivipara carniolica MAYER et al. 2000
Poznámka
Zootoca je subgenus rodu Lacerta, ale po zvážení nyní platí také jako samostatný rod. Je nutno podotknout, že např. popsaná Lacerta (=Zootoca) vivipara carniolica MAYER et al 2000 není identická s popsanou Lacerta vivipara var. carniolica WERNER, 1897, jedná se o nomen nudum. Jako další poznámka: přestože se rod Zootoca uvádí jako ovoviviparní rod a je tomu skutečně tak na většině území jejího rozšíření, není tomu však v extrémně jihozápadních částech území výskytu, kde žijí oviparní ještěrky Zootoca vivipara, což bylo i laboratorně potvrzeno (Heulin et al., 1989).