Stříbrozobky - jak to s nimi je

Ve druhém čísle letošního ročníku Fauny vyzývá pisatel článku o stříbrozobkách naše odborníky na systematiku, aby pomohli objasnit rozdíly mezi jednotlivými poddruhy. Nejsem sice povoláním systematik, nicméně se studiem astrildovitých zabývám delší dobu a mám již na věc i svůj vlastní názor. Shromáždil jsem také velké množství různých dat a písemného i obrazového materiálu, takže svoje vlastní poznatky mohu i dál předat. Kromě toho, že jsem ztratil respekt před systematikou jakožto vědou, jsem zjistil, že bez důkladného prověření velkého množství údajů, se bohužel mnohdy příliš daleko nedostanu. Všechno má však svoji logiku, která většinou vyplývá z historických faktů. Začnu tedy vyprávěním, jak to všechno začalo.

Ostatně tu historii zná kde kdo, ale říká se také, že opakování je matkou moudrosti. V novodobé historii to začal švédský lékař a botanik Linné, který všechny jemu tehdy známé živočichy a rostliny seřadil podle určitého systému a podle tohoto systému se údaje o každém nebo každé dají snáze vyhledat. Je to docela přirozené, ostatně každý člověk, jak postupně od dětství shromažďuje znalosti, brzy přijde sám na to, že kůň není pes a ten zase husa. Takové zásadní rozdíly jsou jaksi přirozené, ty drobnější rozdíly musíte studovat. Zvláště proto, že různých údajů je v dnešní době takové množství, že sám je rozpoznat vůbec nemůžete. Většinu základních údajů tedy přebíráte, buď vás je naučili nebo jste si je sami přečetli. Jenže. Jsou všechny naučené nebo převzaté poznatky opravdu pravdivé? Bohužel nejsou. Tady se však často mísí věda s vírou. Nemůžete přeci začínat výzkum od těch nejzákladnějších věcí, na to nemáte čas, protože život je krátký. Musíte věřit. Často se však divíte. Chyby a nesrovnalosti jsou na denním pořádku i u těch nejbanálnějších věcí. Samozřejmě se průběžně takové chyby opravují, tomu se říká revize, ale na druhé straně brzy přijdete na to, že i takové nesprávně publikované záležitosti si potom žijí jako by svým vlastním životem a mohou se stát až všeobecně přijímanou věcí, téměř pravdou.

• obr. 1 – Stříbrozobka zpěvná západoafrická – Euodice cantans cantans

Když Kolumbus odstartoval tak zvané objevitelské cesty a postupnou kolonizaci cizích území, zahájil také obrovský nárůst poznání. Sám Linné již znal velké množství druhů různých exotických ptáků. Tito ptáci se však dostali do Evropy většinou ve formě muzejních vzorků, tak zvaných balků. To jsou ptáci preparovaní tak nějak na půl. Nejsou to dokonalé vycpaniny. Odstraní se především vnitřní orgány, oči a já přesně nevím co, zbytek se vycpe nějakou vatou namočenou v desinfekci, na špejli, ta se tam ponechá, na nohu se dá cedulka s údaji a zašle se to do Evropy. Tady v nějakém museu seděl již znalec, který rozbalil nějakou tu bednu, vzorky porovnal a popsal. Je nabíledni, že v takovém mumraji se stávaly běžně i chyby. Třeba takový Motýlek rudouchý se nějak připletl mezi vzorky zaslané z Indie a byl tudíž popsán jako Uraeginthus bengalus, tudíž bengálský, ačkoliv pochází z Afriky a v Bengálsku nikdy nežil. Na to se sice posléze přišlo, jméno mu ovšem zůstalo. To jsou chyby plynoucí jaksi ze života. Potom jsou ovšem také chyby plynoucí z určité nedokonalosti. Nejvíce jich najdeme při slovním popisu ptáků. Ačkoliv je povrch ptačího těla přesně rozdělen a jeho jednotlivé části přesně popsány, jsou popisy zbarvení značně vágní a velmi nepřesné. Na tuto skutečnost jsem již jednou poukázal ve Fauně, v případě topografie ptačího křídla, když jeho jednotlivé části byly popisovány na ptačím druhu, který měl opeření křídla uspořádáno ve skutečnosti jinak, než bylo popisováno. Tehdy šlo o to, že na nakresleném křídle kachny divoké byly popisovány ramenní letky = parapteron, které však kachna nemá. Při popisech můžeme snadno objevit, že popisovatel se velice často nedrží jednotlivých částí těla, které mají být přesně ohraničeny. To opět může být z mnoha důvodů. Třeba si usnadní práci a použije termín, třeba, spodina těla. Název spodina ovšem nenajdete na žádném nákresu topografie ptačího těla. Zdá se být jasným, ale zase až tak přesným není. Slovní popisy křídel pak bývají tak nepřesné, že se jimi obvykle při podrobnějším studiu nemůžete řídit. Nejvíce nesnází však působí skutečnost, že některé barvy na povrchu ptačího těla jako na potvoru přesahují oblasti vytvořené člověkem právě pro usnadnění jejich popisu. To je obecná bolest. Chyb a nesrovnalostí ovšem bývá daleko více. Zkuste si třeba jen jednou namalovat nějakého ptáka podle slovního popisu. To vůbec nejde. Proto se slovním popisům vyhýbám. Přesto i slovní popis může mít i v dnešní době svůj význam. Spíše však jako doplňující text, který upozorňuje na důležité znaky. Chci ještě poznamenat jednu maličkost, která zřejmě plyne ze způsobu života v době nedávno minulé. Popis povrchu ptačího těla může být buď dobrý, špatný, odpovídající, nesmyslný, ale nikdy nemůže být oficiální. To slovo totiž znamená úředně schválený a to v ornitologii jako vědě nejde. Autorovi sice rozumím, má na mysli slovní popis obvykle publikovaný a přebíraný, nicméně špatný. Především spodina těla u stříbrozobky zpěvné není celá bílá, dokonce ani není čistě bílá. Termín spodina těla se sice běžně používá, jak jsme si již řekli, ale co to je? Měla by to být spodní polovina těla pokud vedeme osu od špičky zobáku ke špičce ocasu a přitom vyjmeme křídla. Ani tak není tato spodní část těla bílá, ale má vždy určitý podíl hnědé barvy, třeba ve formě světle hnědých pásků na bocích, horních prsou i bradě. Slovně popsat barvu a její tón potom jde jen v tom případě, pokud máme po ruce vzorník barev. Takových vzorníků existuje bezpočet a dokonce i nejméně jeden, který byl vypracován právě pro určování barev u ptáků. Vím o jeho existenci, ale dosud jsem jej nikdy neviděl.

• mládě stříbrozobky staré 3 dny

Při vší své určité nedokonalosti se však i ornitologie vyvíjí a stále zdokonaluje. To můžete sledovat i v ornitologické literatuře. V nových knihách nacházíte množství nových údajů. Třeba i údajů starých, ale dosud souhrnně nepublikovaných. Například v novější literatuře máte již doplněno nejen jméno autora původního popisu, ale i to, kde svůj popis uveřejnil. Můžete si jej tedy, sice obvykle dosti složitě, ale přeci jenom opatřit. To je nesmírně důležité právě v případě různých zeměpisných forem. Tady ovšem narážíme dosud na obtíže. Třeba u astrildovitých obvykle nenajdeme autorství u forem. Je zpracována Amerika, tady existuje seznam popisů druhů i forem. Je to ohromné dílo, v knihovně asi tak na rozpětí paží. Pokud si ovšem sám nezkontrolujete, zda všechno odpovídá, jen těžko můžete dát hlavu za to, co je psáno.

Sám jsem původní popisy zeměpisných forem stříbrozobky zpěvné nečetl. Než budu uvádět další informace, chci říci, že v tak zvané použité literatuře jsem je nenalezl, až jen v těch nejposlednějších pracích. I tady jsou popisy jen vágní a nedá se podle nich forma prakticky rozeznat. Je tady ještě jedna okolnost. To, že byla nějaká zeměpisná forma popsána ještě neznamená, že tento popis je také všeobecně přijímán. Stává se, že názor autora popisu přijat není a počet popisovaných forem se podle různých pramenů liší. Stále ještě mluvíme o ptácích žijících ve volné přírodě. Pokud budeme mluvit o ptácích v evropských chovech, je více než pravděpodobné, že tady došlo ke smíchání různých forem ptáků dovezených nebo dosud dovážených z Afriky a jde tedy o stříbrozobku evropskou. Ostatně stříbrozobku je dnes již možné považovat za plně domestikovaného ptáka, protože se chová více uměle vypěstovaných barevných mutací, od tmavých přes různě zesvětlené ptáky, až po bílé.

• samec stříbrozobky

Podívejme se proto do dvou modernějších pramenů. Kniha Petera Clementa Finches and Sparrows uvádí pouze dvě zeměpisné formy. Formu nominátní – Euodice cantans cantans, podle které byly stříbrozobky popsány Gmelinem v roce 1789, což se stalo v písemném pramenu zkratkovitě popsaném jako Syst. Nat., 1, str. 859. Vzorek pocházel z Afriky. Místo původu tohoto vzorku bylo upřesněno W. L. Sclaterem a Mackworth-Praedem na Dakar v Senegalu a tato zpráva byla uveřejněna v časopise Ibis v roce 1918 na straně 440. Gmelin ovšem ještě řadil stříbrozobku do rodu Loxia. Rod Euodice vytvořil v roce 1862–63 Reichenbach. Stříbrozobky byly řazeny v průběhu času do více rodů, ovšem jejich řazení do rodu Euodice zdá se mi být nejpříhodnějším především pro vzhled opravdu malých mláďat, která se na první pohled odlišují a to zvláště od mláďat panenek rodu Lonchura. Nominátní forma se dá podle vnějšího vzhledu vcelku spolehlivě rozeznat podle vnějšího vzhledu a máme ji na obrázku číslo 1. Druhá forma Euodice cantans orientalis byla popsána v roce 1901 Lorenzem a Hellmayerem, kde byl popis uveřejněn není uvedeno. Tuto formu máme na obrázku číslo 2. Hlavní rozdíl je ve zbarvení vnitřních krovek loketních a zvláště pak letek ramenních, které jsou zřetelně příčně pruhované. Boky jsou pak u této formy světlejší.

Autoři Jürgen Nicolai, Joachim Steinbacher uvádějí pak dokonce 4 různé zeměpisné formy. Kromě výše uvedených forem pak ještě formu E. c. baraensis, popsanou v roce 1916 Wettsteinem a formu E. c. inornata popsanou v roce 1913 Mearnsem. Kde byly tyto popisy uveřejněny není zaznamenáno. Oba jsou podle přenesené zprávy poněkud nejasné. Obě tyto formy se mají vyskytovat v Súdánu a v Evropě se vzhledem k politické situaci rozhodně nevyskytují. Jde s největší pravděpodobností o formy přechodné mezi oběma prvně uvedenými. Domnívám se, že Clement musel o existenci těchto popisů vědět a protože je vůbec neuvádí, zřejmě je ani neuznává. Němečtí autoři je uvádějí s typickou německou pečlivostí, ale o jejich existencí asi také příliš přesvědčeni nejsou. V Clementovi najdeme barevné rozlišení obou prvních forem, rozlišení na fotografiích má asi ve Fauně premiéru.

Závěrem bych chtěl ještě poznamenat, že všechny formy mají prsa, břicho a spodní krovky ocasní světlé. Pokud má pták spodní část těla tmavě nebo i celou světle hnědou, jde o mutačního ptáka. Rozhodně se nedomnívám, že každý dovoz k nám pochází skutečně z odchytu. Nakonec si ani nevzpomínám, že by stříbrozobky byly k nám dovezeny opravdu přímo z Afriky. To se ovšem mohu mýlit, ale nemělo by to asi logiku, protože nízké ceně ptáků z odchovů nemohou dovozy konkurovat. A ještě jedna poznámka nakonec. V Holandsku rozlišují chovatelé pohlaví podle zbarvení na ramenou, respektive mezi ramenem a tělem, kde jsou samci tmavší. U stříbrozobek malabarských to funguje spolehlivě, u zpěvných musíte mít opravdu dobré oko. Nakonec si to chovatelé mohou ověřit u chovných párů. Já obě pohlaví bohužel na fotografii zrovna nemám.