Loňská zima byla ve srovnání s jinými roky mrazivá a bohatá na sněhové srážky. Zkrátka byl leden, mrzlo až praštělo a vše bylo pod sněhem. Labské rameno, které protéká za naší zahradou bylo zamrzlé až do poloviny, takže divokým kachnám a malým slípkám moc vodní hladiny nezbývalo. Zrovna jsem myla nádobí a najednou můj syn, pozorující za oknem padající vločky sněhu, zvolal: „Mami, kocour má kosa!“ Otevřela jsem okno a zavolala na kocoura. Ten podlehl lákavé nabídce tepla domova a skočil i se svojí kořistí oknem do bytu.
"Ten pták je živej!“ zařval kdosi a začala honba za kocourem. Ten v panice oběť pustil, a pak část rodiny honila kocoura a druhá část jakéhosi ptáka, který se schoval za gauč v obývacím pokoji. Když byl znehybněn kocour, vztekle mrskající ocasem, podařilo se mně odlovit poděšeného ptáka. Ukázalo se, že to není žádný kos, ale slípka zelenonohá (Gallinula chloropus) z čeledi chřástalovitých, podřád kráčiví, řád krátkokřídlí. Kocour Caesar jí vlastně nic neudělal, protože ji nesl pouze za křídlo. Nebožačka však měla k ručním letkám pravého křídla přimrzlou hroudu ledu o průměru asi 10 cm, kterou tahala na sebou. To jí silně omezovalo v pohybu, o létání ani nemluvě. Proto se stala snadnou kořistí našeho Caesara, který ji duchapřítomně přinesl k nám do bytu, a tím ji vlastně zachránil život. Hroudu ledu jsem odstřihla nůžkami i s částí několika pírek. Menší kousky ledu na hrudi ptáka se rozpustily samy.
Slípka byla vyhladovělá a nepohrdla pšenicí nabízenou z lidské ruky. Po nakrmení jsme ji opět vypustili zpět do přírody. Slípka přeletěla na druhou stranu říčky a hned skočila na volnou vodu. Zamávala legračním ocáskem na pozdrav a zmizela z dohledu.
Slípka zelenonohá (Gallinula chloropus), podčeleď slípky (gallinulinae), čeleď chřástalovití (rollidae), podřád kráčiví (grues), řád krátkokřídlý (ralliformes).
Slípka je poměrně malý vodní pták se silným zavalitým tělem, krátkými křídly a malým legračním ocáskem. Její zbarvení je nenápadné, takže dokonale splývá s rostlinnou vegetací vodních tůní a pomalých vodních toků, které obývá ve všech světadílech mimo Austrálii a severních oblastí Evropy, Asie a Ameriky. Slípky jsou velice plaché a zaregistrují-li sebemenší pohyb na břehu, rychle zajedou do nejbližšího rákosí, schovají se pod břehem, případně se potopí pod vodu. Žijí v párech, někdy si dva páry postaví hnízdo pouhých několik desítek metrů od sebe. Na stavbě hnízda v rákosí, na nakupených větvích v řečišti nebo na okraji břehu, se podílí i samec. Samička do hnízda nanese již počátkem dubna 7–11 šedavých hnědočerveně skvrnitých vajíček. Vysezení potomstva má přednostně na starosti samička, pouze, když vyráží za potravou, vystřídá ji samec. Z vajíček se po třech týdnech líhnou černě ochmýřená mláďata, která rodiče vyvedou brzy na vodu. Slípky se živý vodním hmyzem, plhy a okřehkem. Dospělé slípky konzumují i obiloviny a jsou-li uměle přikrmovány člověkem zejména v zimních měsících, nepohrdnou ani pečivem a různými masovými odpadky. Rodiče mladé nekrmí, ale pouze jim přidržují chycený hmyz, červy a žížaly před zobáčkem. Mladé slípky rychle rostou, na vodě jsou velice obratné a brzy se naučí lovit samy. Černé chmýří nahradí tmavohnědý šat a mláďata jsou již téměř samostatná. V té době se již obvykle vylíhnou mláďata z další snůšky a ti prvorození se pak podílejí na jejich výchově.
Horní část těla dospělé slípky je černohnědá. Hlava, krk a spodní část těla je šedočerná. Proužky bílého peří podél krajů křídel pokračují na ocasní krovky, kde se spojují. Plave-li slípka na vodě, neustále pokyvuje ocáskem a tyto bílé pruhy jsou velmi nápadné a lidským okem dobře viditelné. Zobák slípky je na špičce žlutý, jeho kořen a lysina na čele je červená. Nohy jsou zelené – odtud název slípka zelenonohá. Dospělý pták měří kolem 33 cm. Některé slípky se na zimu stěhují jižněji, jiné zůstávají a vyhledávají dosud nezamrzlou hladinu. Slípky se dají snadno chovat v zajetí. Podmínkou pro jejich chov je vodní nádrž a dostatečně zatravněný a přiměřeně zarostlý výběh.