V návaznosti na předchozí kapitoly se teď budeme věnovat chovnému prostředí, výživě a zdraví lam krotkých. Chovné prostředí ovlivňuje zdraví a vitalitu zvířat, jeho úpravou ovlivňujeme pohodu (welfare) zvířat. Lamy se dokážou přizpůsobit široké škále podmínek, což však neznamená, že v nevyhovujících podmínkách budou prosperovat. Nevyhovujícími podmínkami se v tomto případě míní například: nepřirozená krmná dávka, plná koncentrátů, v letním období zvíře vystavené nadměrnému horku bez přístřešku a vody, nedostatečná hygiena v malých prostorách ustájení.
Jen v prostředí, které co nejvíce respektuje jejich přirozené zvyky, se může plně rozvinout jejich životní potenciál. Je třeba se na lamy dívat ne lidskýma očima, ale mít stále na paměti prostředí a podmínky, ze kterých vyšly.
Lamy pocházejí z chladných horských oblastí Jižní Ameriky, proto je chráníme zejména v horkém letním období dostatečným stínem listnatých stromů nebo vhodným přístřeškem s dostatečným množstvím čerstvé, pitné vody.
Lama krotká je domestikované, sociální (společenské) zvíře a potřebuje okruh stálých společníků. Jednotlivá lama přivyklá na společnost člověka nebo kozy, či ovce je toho příkladem. I lamy, které jsou na úplném konci hierarchického žebříčku ve stádě, jsou se svým postavením spokojené, protože je považují za přirozené, třebaže z „lidského“ pohledu bychom je litovali. Proto se musíme snažit složení skupin pokud možno neměnit, protože každá změna sociálního složení znamená stres nejen pro slabší, ale i pro dosavadní vůdce, kteří si musí své postavení obhájit nebo se podřídit novému vůdci. Lamy si také zachovávají rodinné spojení – dcery a vnučky se ve stádě drží matky a rozdělení je stresuje.
Lamy nejsou typická pastevní zvířata – spíše než systematickému spásání se v přírodě věnují okolním pohybům, i sebemenší smyslový vjem dokáže přerušit pastvu. Lama je schopna se popásat „za pochodu“ – pochutnává si na větvičkách i trsech trávy kolem cesty. Na pastvě je vybíravá, ne však náročná na kvalitu trávy. Proto potřebují volnost, jak vlastního pohybu – tedy zásadně ne vazné ustájení, tak volnost výběru z předložených druhů krmiva. Celoročně zkrmovaná TMR (Total Mixed Ration – kompletní směsná dávka) je z pohledu lamy nevhodná, i když je perfektně vyrovnaná co do obsahu živin.
Pro lamy u nás chované, zejména lamy krotké, přichází v úvahu pouze volné ustájení, které odpovídá přirozeným potřebám zvířat a zásadám welfare. Výhodou lamy je její odolnost vůči nízkým teplotám, čímž odpadají starosti se zateplením, případně vytápěním stájí. Jako stáj postačuje přístřešek se třemi stěnami a vodotěsnou střechou. Podlaha by měla být dobře čistitelná, pokud možno betonová. K podestýlání je vhodná sláma (nikoliv hobliny nebo piliny, které v srsti nepůsobí „esteticky“). Slámu je však nutné podle potřeby měnit.
Volné ustájení v individuálním boxu je nejobvyklejším pro odstavení samce od pozdně březích samic, eventuálně samic s mláďaty po porodu. Pro ně je možné instalovat individuální dočasné boxy (nejméně 4 m2 / zvíře).
Volné skupinové ustájení ve stájích je pro lamy v zimním období samozřejmě vhodné. Lamy se však rády v zimě válejí ve sněhu, je to pro ně ideální psychické uvolnění.
Trvalý výběh by měl být, podle možnosti chovatele, co největší (nejméně 100 m2 / zvíře). Pokud výběh není, měl by se nahradit možností proběhu. Ohrazení by mělo být pokud možno kovové, protože lamy s oblibou okusují dřevo a dřevěná ohrada by zřejmě vyžadovala častější opravu nebo výměnu. Z hlediska dostupnosti (cenové a jiné) se v současné době jeví jako nejvhodnější oplocení klasické (i plastové) pletivo výšky 1,5–2 metry. Zamezí se tím vniknutí jiných zvířat k lamě, jako i možným zraněním. Vhodným oplocením je i elektrický ohradník, který je ale pro běžného chovatele jedné lamy tak trochu luxusem.
Vizitkou každého chovatele nejsou jen čistá a zdravá zvířata v dobré kondici, ale i čistá stáj. Pokud se lamy zdržují ve stáji více než 24 hodin, je pravděpodobné, že se choroboplodné zárodky kumulují a mohou negativně působit na ustájená zvířata.
Účinné dezinfekci stájí musí nutně předcházet čištění. Pro vlastní čištění se použije ostřikování tlakovou vodou ze vzdálenosti 40–100 cm. Voda má být teplá 40 °C a v takovém množství, dokud neodtéká čistá. Po oschnutí ploch, vysušení napáječek, žlabů a všech částí, které zadržují vodu, následuje dezinfekce. Obvykle se používají prostředky na bázi aldehydů, které se aplikují při teplotě 10–20 °C. Podmínkou účinnosti dezinfekčních prostředků je i vlhkost, proto po předepsanou dobu působení nesmí dezinfikované povrchy uschnout. Je třeba zamezit větrání.
Naopak po ukončení dezinfekce je třeba všechny prostory důkladně vyvětrat, odstranit zbytky dezinfekce ze žlabů, napáječek a ostatních míst, kde by mohlo dojít k jejímu kontaktu se zvířaty nebo krmivem.
V posledním období se k dezinfekci používají i preparáty na bázi organických kyselin se širokým spektrem účinnosti. Používat lze jen přípravky, které jsou pro dezinfekci ve stájích schválené příslušnou hygienickou normou.