ZOO – Obchod U kolouška: Putování lesem skřítků

Když jsem se celý zpocený vrátil a stanul na okraji té oblázkové pláže, dech se mi až zatajil. Bílé valounky velikosti holubího vejce, rozložené při okraji modrozelené mořské laguny. Tomu se fakt nic nevyrovná. Bílé čepičky vln omývají dohněda opálená těla krásných žen a zbytečně zde přítomných mužů a horko, třebaže je co do stupnice teploměru příšerné, nepřipadá vám nijak nepříjemné. Cítíte se jako v ráji.

Já ji nesvlékal, nýbrž naopak

Přejel jsem znovu pohledem tu nádheru, nadhodil si osmikilové ovoce v náručí a snažil se lokalizovat místo, odkud jsem vyrazil. Nebylo tam.
Nevím, znovu jsem přejel pohledem celou pláž a nikde nezavadil o svítivě žluté plavky své přítelkyně. Ba ani nevlastního strýčka jsem nikde neviděl.
„Tak sakra, kde sou?“ nechal jsem se unést a promluvil nahlas. Možná si šli zaplavat, vzdychl jsem si nakonec a tak nějak po paměti zamířil tam, kde jsem tušil naše místo. Jenže, všude bylo najednou spoustu lidí a nikde ani žluté plavky, ani prázdná modrá osuška, ba ani mírně korpulentní stařec. Pak jsem však upřel zrak na plážové lehátko s italským tělem svěží panny a od ní si v duchu odkrokoval vzdálenost.
Bum. Na našem místě leží na tmavém podkladě nahá žena. Co dím, nahá? Víc než nahá! Nebyla vůbec, ale vůbec oblečená a její tělo, bylo vpravdě kouzelné. Štíhlounký pas a krásné vnady, ležela ta blondýnka právě tady a brýlemi tmavými se do slunečního žáru dívala. To tělo bylo jako božská mana a přitahovalo mě, nevím proč. Zdvihla se na loktech a jazykem si olízla růžové rty a usmála se na mě smíchem, který znám: „Tak kde ses toulal, čumáčku?“
„Ha… ha… Haničko?“ upustil jsem plody své hodinové práce a snad vteřinu, snad víc, jen než se meloun na bělostném kamení rozprskl, jsem se na ní díval. Pak jsem se rozhlédl kolem a najednou se mi zdálo, že všechny chlípné pohledy všech zdejších chlípných mužů se dívají právě sem. Vrhl jsem se na ni a snažil se její nahotu nejdřív vlastním tělem a pak osuškou skrýt. Bránila se.
„Handulko, to přece nejde?“ rozohňoval jsem se já, ale ona se dál snažila mé ruce odstranit ze svých intimních míst.
„Pročpak by to nešlo?“ ptala se naivně. „Dyť se ti to líbí, ne?!“
„Mně? Ne!“ hájil jsem se a rozhlížel se kolem. Možná to i vypadalo jako pokus o znásilnění, ale opak byl pravdou, já ji nesvlékal, nýbrž naopak. Vysvětlujte to však strážcům zákona, když řeč svých předků náležitě neovládáte. Když mě vlekli za lokty pryč, křičel jsem tedy směrem ke své přítelkyni: „Aspoň spodek… aspoň spodní díl plavek… aspoň kousek… asp…“ Ale můj hlas zanikl v křiku dětí a v šumění mořských vln.
Propustili mě za svítání. Nakonec, mohl jsem si za to sám. Kdybych byl býval nepokukoval po italském masíčku, nemusel jsem trávit noc na strážnici. Bylo horko od samého rána. Cestou jsem koupil meloun a spěchal k domku pod palmami. Jsou sice zasazené v květináčích, ale dodávají místu stín i pocit exotiky. Odemkl jsem si docela tiše a vešel do ložnice, kde na posteli spí… Dvě nahá těla! Je to sen? Upustil jsem meloun a rychle spěchal z domu ven. Tam uvnitř totiž na mém lůžku vedle nevlastního strýce spala ta Italka, tak neskonale milá.
Chvilku, jen docela malou chviličku, jsem tloukl hlavou a sloupoví pergoly, když se na mě oknem z kuchyňského koutu rozzářil povědomý úsměv. Byla to Hanka, moje krásná hodná průvodkyně životem. Otřela si rukou tvář a nevině, jak dítě se mě zeptala: „Co zatloukáš?“
Nemohl jsem se nasmát tomu vtipu a jen jsem se sesul k zemi a zadíval se do daleka: „Nic. Jen tak. Je mi fajn.“
Vyšla z kuchyně. Na žlutých plavkách měla bavlněnou kuchyňskou zástěru a v ruce držela napůl oloupanou cibuli. Posadila se vedle mě a nožem v druhé ruce ukázala k Vrsaru: „Je tu prima, viď?“
Přikývl jsem a dodal: „Jsem moc rád, že tě mám.“

Dovolená to byla kouzelná

Byla, ale moje neposedná povaha mě nenechala jen tak odpočívat. Už za tři dny jsem byl tak proleželý a otlačený, že jsem nakonec vyhlásil den lovů. Nadšení to u mých společníků příliš nevzbudilo. Hanča by raději trávila volno na pláži a strýc Albert v baru kousek od našeho domu. Já však byl neoblomný a tak jsme se vydali podél pobřeží směrem na sever.
Cesta se tu klikatí mezi kempy a hotely až k městečku Poreč vzdáleném přibližně dvacet kilometrů. Jdete a jdete a kocháte se okolní krajinou. Tady cypřiše a támhle betonová plata nudistické pláže. Tam se líbilo především Albertovi a dalo nám spoustu práce přesvědčit ho, aby s námi v cestě pokračoval.
„Tak už poď, strejdo Berte,“ tahala ho Hanka za rukáv vyšívané košile, kterou si zde koupil, aby obohatil svůj exotický šatník.
„Dyť už du,“ odpovídal a přitom stále jen stál a s očima vyvalenýma pozoroval tu hezčí polovinu z populace nudistů.
„Nejdeš, já to vidím.“
„Dů,“ trval na svém on, ale stále tam tak stál a spřádal své erotické fantazie. Já zatím v okolí odvaloval jeden kámen za druhým. Byl jsem svou pátrací akcí natolik zaujat, že mi docela unikl Hančin zděšený výkřik a Bertovo radostné zavýsknutí. Dál jsem ze babral v listí podél vyasfaltované pěšiny a pot se ze mě jen řinul.
„Mám tě,“ doneslo se ke mně a jakýsi vnitřní alarm mě přinutil se zastavit. Zvedl jsem hlavu a zamyslel se - Mám tě? To zní, jakoby už Albert vtrhl na pláž. Vždyť to byl jeho hlas, nebo ne?
Postavil jsem se a otočil. Stál uprostřed prostranství, hubu od ucha k uchu, a v ruce držel za ocásek něco malého a černého. Hanka nikde.
Přistoupil jsem blíž a když jsem zaostřil, došlo mi, co strýček ulovil.
„Čertík,“ řekl lakonicky a snažil se nacpat uloveného štíra do krabičky, kterou jsem mu rychle nastavil.
„Euscorpius carpathicus,“ podařilo se mi druh určit na první pohled. „Kdes ho chytil?“
„No tady,“ ukázal před sebe přímo na asfaltovou pěšinu. „Najednou se vynořil z trrrávy támhle mezi těmi kameny a štrrrádoval si to přímo k Hance…“
„A kde je?“
„Kdo?“
„No Hanička přeci?“ rozhlížel jsem se kolem a nikde ji neviděl.