Na podzim roku 1996 jsem získal dva páry papoušků žlutoramenných východních. Tito ptáci patří do rodu Psephotus, společně s papouškem překrásným, který však již pravděpodobně vyhynul, dále pak zpěvavým, mnohobarvým, rudobřichým a žlutoramenným západním. Někteří australští ornitologové zařazují Papouška rudobřichého do samostatného rodu Northiella. Papoušci žlutoramenní východní mají vědecký název Psephotus chrysopterygius chrysopterygius a jsou zařazeni na Červené listině vymírajících druhů IUCN (International Union for the Concervation of Nature and Natural Resources) a ve své vlasti jsou přísně chráněni. V současné době patří mezi nejvzácnější druhy papoušků, kteří jsou chováni v Evropě.
Jsou to nepříliš robustní důvěřiví ptáci střední velikosti s dlouhým stupňovitým ocasem. Celková délka činí 260 mm, délka křídla je 110 mm a ocasu 140 mm. Vytváří jakýsi přechod mezi papoušky rodu Neophema (travními) a roselami (Platycercus). S výjimkou papouška rudobřichého, existuje u všech ostatních zástupců rodu Psephotus výrazný pohlavní dimorfismus, tj. samec je vybarven úplně jinak než samice (viz foto).
Vyskytují se v severní části Queenslandu a mají raději suché otevřené lesní a savanové oblasti s mnoha termitími stavbami. Potravu hledají především brzy ráno a následně k večeru, kdy nepálí žhavé sluneční paprsky. Na zemi sbírají většinou semena trav rodu Spinifex, někdy také hmyz. Po vyrušení odlétají na nejbližší stromy, kde s oblibou ozobávají rašící pupeny a z poupat získávají nektar a pyl. Po zbývající část dne se sdružují ve stínu stromů. U napajedel jsou velice opatrní. Nejprve usednou do nejvyššího vrcholu stromu a velmi pozorně sledují okolí. Pokud nezjistí nebezpečí, seskakují opatrně z větve na větev směrem dolů, až se dostanou k vodnímu zdroji. Tento postup někdy trvá i 60 minut. Nezůstávají na stejném místě, avšak stěhují se za potravou v malých hejnech. Jejich let je rychlý, vytrvalý a mírně vlnitý. V době hnízdění žijí v párech. Pozorováním ve volné přírodě bylo zjištěno, že páry se tvoří na celý život. Stejně jako jeho bratranec, papoušek žlutoramenný západní (Hooded – Parrot) hnízdí i on v termitích stavbách (viz foto), které mohou dosáhnout výšky několika metrů. Papoušci v těchto stavbách nejprve vyhrabují zobákem a drápy horizontální chodby dlouhé asi 300 mm a na jejich koncích budují dutiny pro snůšku. Nepoužívají žádný hnízdní materiál. Vajíčka s bílou skořápkou v počtu 4–6, rozměrů 21,5×18,5 mm kladou na jemně rozdrobenou hlínu, kterou získali budováním hnízdiště. Ve své vlasti hnízdí od května do ledna, ale vždy po období sucha. V době sucha jsou totiž termitiště tak suchá a tvrdá, že je nemožné, aby do nich papoušek vyhrabal otvor. Po období dešťů roste na černé půdě v blízkosti termitích staveb mnoho trávy se zelenými klásky, což je oblíbené odchovné krmivo. Doba sezení na vejcích je 20 dnů, avšak samice zahřívá vejce pouze jeden týden a potom se ponejvíce zdržuje v blízkosti hnízda. Souvisí to s akumulací tepla uvnitř termitiště. U tohoto druhu papouška byla objevena pozoruhodná symbióza s malým motýlkem (Neossiosynoeca scatophaga), jehož housenky se živí trusem mladých papoušků v hnízdní dutině. Udržují hnízdní prostor zcela čistý a očišťují mláďatům běháky. Pozoruhodný je časový soulad, neboť samičky motýlků a papoušků musí svá vejce snést asi ve stejnou dobu. V hnízdní dutině rosel byl také nalezen blízce příbuzný rod motýlků. Podobná symbióza byla popsána u aratingy hnědohrdlého (pertinax). Mladí papoušci opouštějí rodné hnízdo po uplynutí 5 týdnů. Housenky se poté ihned zakuklí, zůstanou v klidu a motýlci se z nich začnou líhnout v dalším hnízdním období.
Výletci papoušků začínají přepeřovat ve čtvrtém měsíci života. Samci jsou vybarveni po uplynutí 16 měsíců, ale již dříve jsou schopni rozmnožování.
První dovoz těchto papoušků byl uskutečněn v roce 1897 do Anglie. V Austrálii se první odchov v zajetí podařil v roce 1956. Německý chovatel Etterich podsadil 4 vejce papouškům zpěvavým, kteří v roce 1966 úspěšně odchovali mláďata papoušků žlutoramenných východních. V Německu je tento papoušek nazýván Goldschultersittich.
K proletu slouží prostorná voliéra, kterou dobře zakryjeme proti dešti, sněhu a větru. Vůči chladu, mlze a vlhkému počasí jsou velice citliví a proto musí být přezimováni v zatepleném vnitřním prostoru. Je zapotřebí jim umožnit koupání. Při dodržení všech potřebných hygienických podmínek jim musí být dopřáno si potravu hledat na zemi. Stejně jako ostatní příslušníci rodu Psephotus, je i on v době toku a hnízdění velice nesnášenlivý a právě proto musí být se svou družkou ve voliéře umístěni samostatně. Jestliže oba partneři z jednoho páru nejsou připraveni zahnízdit ve stejném termínu, může mezi nimi dojít ke krvavému souboji. Tokající samec častokrát obletuje kolem samice a potom vedle ní přistane na větvi. Na zemi ji pronásleduje až přehnaně dlouhými skoky. Opeření na hrudi je načepýřené, peří na čele a temeni vytváří malou chocholku. Křídla jsou vysoce zdvižená a připomínají orlování holuba českého staváka. V rychlém sledu se uklání, s ocasními pery pohybuje do stran. Zpočátku trvalo dosti dlouho, než se papoušci přizpůsobili našim ročním obdobím. Z tohoto důvodu ptáci zpočátku hnízdili v zimním období. Jsou ochotni přijmout všechny možné budky, jen nové nemají příliš v oblibě. Osvědčilo se upevnit po obvodu kolem vstupního otvoru do budky kousky stromové kůry, které částečně zasahují do otvoru. Papoušci budou proto donuceni si sami vykousat vstupní otvor, čímž stoupne jejich zájem o umělé hnízdo. Hnízdní úspěchy byly docíleny s budkami rozměrů 150×150×250 mm.
Samička snáší vejce obden a po vylíhnutí mláďat již sedmý den je přestane zahřívat. Z tohoto důvodu je naší povinností zajistit odpovídající teplotu v odchovně, což je 20 °C. Mláďata jsou porostlá bílým chmýřím a v budce leží zcela nehybně. Sedí těsně u sebe a jejich krky jsou vzájemně propletené. Abychom zabránili podchlazení mláďat, je vhodné nahřívat dno hnízdní budky pomocí elektrického zářiče o výkonu 250 wattů. Podchlazení mláďat v hnízdní budce by mělo za následek zažívací potíže a jejich následný úhyn. Při optimální teplotě se mláďata vyvíjejí mnohem lépe. Obzvláště kritické je období života mezi 10. a 11. dnem, kdy se začínají tvořit pisky budoucích per.
Ve věku 14 dnů je vhodné mláďata okroužkovat nánožními kroužky o vnitřním průměru 4,5 mm. Samečci se již ve stáří 25 dnů vyznačují intenzivně zbarveným břichem, prokvétajícím žlutým čelem a mírně nazelenalými lícemi. Mláďata nádherně rostou a po opuštění hnízdní budky jsou svými rodiči dokrmována ještě nejméně tři týdny. O samostatný příjem potravy se pokoušejí již po čtrnácti dnech, avšak stále zůstávají velmi bojácná. Postupem času si zvyknou na člověka. Prvním přijatým krmivem bylo senegalské proso. Pokud se chovný pár chystá zahnízdit podruhé v chovné sezóně, je nutné oddělit výletky od rodičů.
Již den před vylíhnutím mláďat a samozřejmě po celou dobu odchovu rodiče velice rádi přijímají měkké vaječné krmivo, složené ze strouhanky, ovesných vloček, hroznového cukru, mravenčích kukel a natvrdo uvařeného a nadrobno rozsekaného vejce se strouhanou mrkví. Ve zvýšené míře si oblíbili také dětské piškoty a suchary. V největší oblibě však zůstávají semena v mléčné zralosti z palic kukuřice, koláčů slunečnice a dalších kulturních i planých rostlin.
Případné zájemce o chov těchto papoušků musím upozornit na důležité skutečnosti:
všichni zástupci rodu Psephotus jsou obzvlášt náchylní na zamoření vnitřními cizopasníky rodu Ascarida a Capillaria. Z toho důvodu je nutné nově získané ptáky umístit do karanténní klece rozměrů 1200×600×600 mm, která bude v místnosti při teplotě 10–12 °C. Ve veterinární lékárně zakoupíme přípravek na odčervování ptáků a případně také antibiotika, která je možné přidávat do potravy nebo rozpustit ve vodě. Druhé odčervení uskutečníme přibližně za čtrnáct dnů. Jakmile zjistíme, že je vše v pořádku, můžeme papoušky přemístit do trvalého chovatelského zařízení. Na zděnou stavbu o rozměrech 2×2×1 m přímo navazuje voliéra 6 m dlouhá, 2 m vysoká a 1 m široká. V době toku nesnesou ve voliéře žádné jiné papoušky. Zcela nebojácně útočí i na mnohem větší druhy než jsou sami. Po celou dobu hnízdění si nekompromisně hájí své území. Neustále nalétávají na pletivo a odhánějí z něho sousední ptáky. Právě proto je účelné, aby stěny voliéry byly neprůhledné, nebo se žádnými papoušky nesousedili. Jedině tak budou mít klid a může dojít k úspěšnému zahnízdění. Někteří zcela vybarvení a tudíž dospělí ptáci však nemají zájem zahnízdit. Jsou známy dvě příčiny. U zdravých ptáků, kteří jsou v perfektní kondici a jsou chovatelem vybráni nastává situace, kdy ona a on si vzájemně nejsou sympatičtí a nikdy nezahnízdí. Nejlepší řešení vidím v tom, aby si samička sama mohla vybrat životního partnera. Další příčinou je nedostatek pohybu v malé voliéře, který má za následek ztloustnutí. Silně obézní jedinci nebudou mít chuť se rozmnožovat.
Na podzim roku 2003 jsem letěl do Austrálie na pozvání tamních ornitologů. Vysvětlili mi, jak správně má vypadat papoušek žlutoramenný východní, zde nazývaný Golden – shouldered Parrot. Současně mi darovali tři fotografie ptáků pořízené v divočině. Ornitologové provedli odchyt papoušků na různých lokalitách a uskutečnili testy DNA. Požádali také několik amatérských chovatelů o možnost provést testy DNA na papoušcích chovaných ve voliérách. Porovnáním testů z volné přírody a z voliér bylo zjištěno, že někteří chovatelé mají míšence vzniklé ze spojení 0,1 zpěvavá×1,0 žlutoramenný východní. Chovatelé to zdůvodňují tím, že docela nedávno se jim v hnízdech objevila drtivá převaha samečků a samiček je tudíž kritický nedostatek. Protože přebývající samečky nechtěli nechat liché, spářili je se zpěvavými samicemi. Takový způsob chovu našim milovníkům papoušků nemohu doporučit. Když jsem se před Vánocemi 2003 vrátil do Evropy, rozhodl jsem se zcela jednoznačně nepoužívat do chovu takové ptáky, jaké vidíte na fotografii ve voliéře. První odchov papoušků žluroramenných východních se mi podařil v roce 1997 a také nyní, v roce 2005, mám čistokrevné odchovy. V krmných miskách mají obdobnou potravu jako jiní australští papoušci. Jedná se především o proso v různých barevných odstínech, lesknici, oves, slunečnici, senegalské proso v klasech, niger a trochu lněného semene. Nepohrdnou však ani mohárem a semencem. Ve druhé misce jsou naklíčená zrna pšenice, ovsa, slunečnice a lesknice. Vždy večer do chladničky uložím nespotřebované naklíčené zrniny. Ve třetí misce mají jodovou kostku, dřevěné uhlí, krmné vápno a stopové prvky. Denně dostávají zelené krmivo, které se skládá ze žabince – ptačince, polozralého jitrocele většího, kokošky pastuší tobolky a smetánky lékařské. Z ovoce rádi přijímají hrušky a jablka. Pitná voda v automatické napáječce má tmavomodré zbarvení, protože je v ní rozpuštěna tableta Cholesolu. Ve voliéře mají mimo tradičního bidla zavěšeny větve ze smuteční vrby a také tenké větve ovocných stromů s rašícími pupeny, které ozobávají a houpají se na nich. Nejraději však mají červenofialové tmavé peckovice, což jsou plody bezu černého. Velice rádi se slétnou také k předloženému drnu trávy, kde se zajímají nejen o nadzemní části rostliny, ale také o kořínky. Vždy se snažím o to, aby přenocovali ve zděném krytém prostoru, kde jim nehrozí žádné nebezpečí. Den jim prodlužuji elektrickým osvětlením na dobu 16 hodin. Ke vstupnímu otvoru do budky o průměru 60 mm, kde na jejím dně se nachází směs lesní zeminy a pilin, vábí sameček svoji družku jednoslabičným, měkkým a melodickým hvízdáním. Pokud jsou vyrušeni, odlétají na opačný konec voliéry s hlasitým, dvojslabičným a drsným křikem. Jeden australský chovatel mi sdělil, že měl kroužkovaného samce, který se dožil 30. roků.
Věřím, že mé zkušenosti s těmito papoušky, získávané od roku 1996, budou ostatním chovatelům ku prospěchu.