Šediváčkův long 2005
Již tradičně se poslední týden v lednu stává městečko Deštné v Orlických horách dějištěm nejvýznamnějšího závodu psích spřežení u nás – Šediváčkova longu. Nejinak tomu bylo letos, kdy se ve dnech 25. 1 – 29. 1. 2005 konal už devátý ročník této náročné a prestižní akce na dlouhých tratích. O významu „Šediváčka“, mimo bohaté účasti – 81 závodníků s více než 500 psy z osmi států Evropy a zařazení závodu do seriálu Iron Sled Dog Man, svědčí i obecné podvědomí velkého musherského svátku, kde se prostě nesmí chybět.
5 dnů na mrazivém trailu Orlických hor
Tentokrát se duchovní otec a ředitel závodu Pavel Kučera, spolu s téměř stočlenným (!) neskutečně sehraným pořadatelským týmem, podpořeným silným sponzorem firmou Samohýl, a. s. dovozcem krmiva Purina Pro Plan, rozhodl pro významnou změnu. Místo kombinace klasického etapového 222 km dlouhého longu s midovým (3×25 km) závodem, nabídl musherům ke klasice ještě variantu na 333 km pro opravdové dobrodruhy. Osud, či svatý Petr tam nahoře však rozhodli, že nakonec vše bylo úplně jinak … .Úterní ráno jiskřilo téměř 15-ti stupni mínusu a spolu s poletujícími vločkami utvářelo tu pravou zimní atmosféru. Některým se vstávalo poněkud hůř, přece jen těch setkání a drinků bylo večer docela dost. Pejskové však brzy všechny uvedli do reality – také oni radostně vítali nadílku nového sněhu a nemohli se nabažit válení v bílé peřině.
Kdo se pustil do přípravy sání a povinné výbavy, jejíž výčet zabíral téměř jednu stránku A5, neprohloupil a v duchu známého přísloví co můžeš udělat dnes neodkládej na zítřek, měl zase jednu starost z krku. Když jsem si však připravil tu hromadu věcí, které jsem měl do sání naložit, polil mě studený pot. Po značném úsilí a přemýšlení však bylo vše naloženo a povinnou zátěž 7 kg na psa jsme značně překročili.
Noční etapa
Noční etapa doznala výrazných změn – z původních 51 km se navýšila na 66 a kvůli slavnostnímu zahájení nás čekal pořádný sešup ze sjezdovky v Deštném. Když jsem viděl naši 12-ti člennou skupinku, která se nakonec rozhodla poprat s dosud nejdelší tratí Šediváčkova longu v historii – 333 km, začal jsem o sobě pochybovat, nervy začínaly pomalu pracovat. Před sedmou večer vyráží na trasu 12 statečných za svitu čelovek. Střed Deštného je okrášlen hořícími loučemi, aby důstojně zahájily letošní devátý ročník Šediváčkova longu. Naše spřežení se jako předposlední řítí z prudké sjezdovky, aby se zapojilo do celé té noční show. Atmosféra je vynikající a předstartovní horečka se přenáší i na nadržené psy. Postupně vybíhá na úzký trail jedno spřežení za druhým a psi se snaží vydat ze sebe to nejlepší, jakoby viděli, že na nich spočívají obdivné pohledy spousty diváků.
Konečně jsme venku z toho mumraje, tahouni si ťapou svým tempem a před námi i za námi probleskují světla čelovek ostatních. Vlhký sníh a pára se sráží psům na konečcích kožichů a zdobí je bílou námrazou, rozestupy mezi jednotlivými týmy se zvětšují. Po vystoupání Bungrovkou se bez problémů protáhneme korytem obávaného tobogánu, který je vystlán spoustou sněhu jako peřinou. Dostáváme se do úseku, kde se spřežení otáčí a jedou asi 5 km v protisměru. Vždy, když psi spatří světlo zrychlí, aby se zvědavým pokukováním minuli protijedoucí tým. I musheři jsou potěšeni setkáním a polohlasně se zdraví. Stoupání na hřebeny nám dává zabrat. Psi dřou a snaživě se prodírají strmou stezkou vzhůru. Ticho ruší jen jejich oddychování a vrzavé naříkání stromů obtěžkaných nadílkou sněhu. Odměňuji psy kouskem hovězího loje a sám blahořečím horkému čaji z termosky. Občas se vynoří ze tmy světýlka kontrol a při jejich míjení přemýšlím, jaký nečas si tady asi zkusí. Na hřebenech začíná pořádně foukat, asi je to přezvěst meteorology avizované vichřice. Vichr nám vmetá do tváře nové a nové spršky ledových krupek, které do lící ostře bodají. Před Masarykovou chatou dojíždím osmispřeží huskyů holanďana Van de VenMarca, ještě asi netuší že brzy skončí. Kousek za kontrolou s tradiční osádkou se trápí další musher s námrazou na tlapkách svých psů. Půlnoc nás zastihuje na traverzu Velké Deštné. Ve sněžení a husté mlze už ani nevidím přední pár psů. Spoléhám na jejich přirozený navigační instinkt, protože stopy jsou téměř zaváté a sněhové tyče vidím jen stěží. Zdá se, že chytli druhou mízu a zase pěkně zabírají. Za to se mnou cvičí ledový vítr a proniká až do morku kostí. Patnáct minut po půlnoci jsme na nejdrsnější kontrole u Rampušáka na Jelence. Jeho postava v dlouhém kabátě a klobouku sem neodmyslitelně patří. Jeho společník mi bohužel sděluje, co už jsem tak trochu tušil. Ze spřežení za námi již nikdo nepokračuje, jedno se dokonce ztratilo a naše tempo v náročném terénu bylo tak pomalé, že jsme se nevlezli do časového limitu. Přichází tedy příkaz k návratu do základního tábora, kde již doráží do cíle nejrychlejší spřežení Radka Havrdy.
Pocity jsou rozpolcené, smutek z předčasně skončeného závodu se mísí s úlevou, že nám dřina končí. Psi tuší, že se vracíme a nadšeně vráží do cíle, kde nás vítají hloučky nadšenců. Je jedna hodina a třicet minut, krmím psy a posléze se začínám vysvobozovat z ledové krusty, kterou jsem celý obalený. Moji mysl ovládá jediná představa – představa teplé sprchy.
Středa – přijímám nabídku účasti na klasickém longu (222 km) s handicapem už téměř odjeté včerejší noční etapy. Meteorologům se zas jednou splnily předpovědi a Orlické hory se ukryly ve vírech sněhu. Poryvy vichřice dosahovaly na hřebenech více než 100 km/h. Rozhodování ředitele závodu Pavla Kučery bylo určitě nelehké – nakonec je však nucen druhou (respektive první) etapu z důvodu bezpečnosti zrušit. To vše k ,,tržní'' radosti personálu penzionu Kristýna v Jedlové, kde byla většina účastníků ubytována.
Řádění přírodních živlů se uklidnilo
Naštěstí se ve čtvrtek ráno řádění přírodních živlů, přes pesimistické předpovědi starousedlíků, uklidnilo a dovolilo více než osmi desítkám odpočatých zápřahů vyrazit na trať dlouhou 45 a 65 km. Snášející se sněhové vločky chladily mushery ve tvářích a zdobily kožichy snažících se psů. S každým nastoupaným výškovým metrem na cestě zvané Bungrovka se vzhled krajiny měnil víc a víc do pohádkové zimní krásy. Stezka se mnohde zužovala do hlubokých sněhových koryt. Zde byly stále dobře vidět stopy noční dřiny kluků, kteří celou noc obětavě protahovali trať sněžnými skútry dalšího velkého sponzora závodu firmy RENTPOINT. Den se odvíjel ve znamení budování pozic, bohatý na předjíždění i mírně dramatické situace. Poslední účastníci přijížděli až za tmy celí ojínění a došlo také na první „odpadlíky“, takže startovní pole pro páteční etapu mírně prořídlo.
V pátek se pořadatelům podařilo v neustávajících přívalech sněhu zprovoznit další část tratě na 65 (86 km) km a ty opravdu stály za to. I přes neustále poletující vločky občas vykouklo sluníčko, aby nabídlo z hřebenů výhledy ne nepodobné loňskému ročníku, kdy bylo nejkrásnější počasí v historii Šediváčkova longu. Na zajímavosti náročné a dlouhé páteční etapě určitě přidalo prodloužení v podobě 16 km (35 km) okruhu, který se jel dvakrát. Našlo se docela dost musherů či jejich psů, kteří pár kilometrů před cílem opětovný návrat na hřebeny hor psychicky neunesli a vzali to rovnou do cíle. Na všechny už čekalo lákadlo v podobě oblíbené kapely řečené Van Hulen čili Wild West a tak bylo kam spěchat.
Devátá hodina sobotního rána byla startem pro první spřežení, kdy trať byla jednotných 50 km. Začínalo se od nejrychlejších spřežení. Víkend byl znát už na startu zvýšeným počtem diváků a také na hřebenech se musheři potkávali s velkým množstvím běžkařů. Díky vzájemnému pochopení však nebyl problém a mnohdy zaznělo mohutné povzbuzování. Trať se již značně zpevnila, mírně přemrzla což bylo znát i na vyšších rychlostech jednotlivých týmů. Slunečné počasí na hřebenech si žádalo tmavé brýle a na oplátku nabízelo překrásné výhledy. Nashromážděná únava, viditelná v pomalejších startech, se po pár kilometrech jakoby rozplynula a sáně s tichým šustěním klouzaly dopředu za rozběhnutým spřežením. Nezbývá než se kochat a užívat si tu nádheru. Do cíle dojíždíme, jako většina, naprosto v pohodě. Startovní pole se značně roztáhlo a poslední účastníci přijíždějí opět až za tmy, takže avizované vyhlášení vítězů v 18 hodin se nakonec nestihlo. Nicméně na slavnostní atmosféře tohoto aktu se to vůbec nepodepsalo, ba naopak. Vzpomínajíce na loňské 25° mrazy tleskáme vítězům a provoláme slávu poraženým. Náš potlesk patří i těm desítkám obětavých pomocníků a věrným sponzorům, bez nichž by se tento musherský svátek nemohl nikdy uskutečnit. Zní státní hymna na rozloučenou, ale za rok jsme tu zas.
Podrobnější informace včetně výsledků a fotografií získají zájemci na internetové adrese http://www.czechlongtrail.com
