ZOO – Obchod U kolouška: Hody, hody, doprovody

Strýc Albert ukázal palcem někam k nebi a já se automaticky podíval tím směrem. Nic. Až když jsem zakroužil očima, uviděl jsem svojí ze všech nejmilejší, nejhodnější a nejkrásnější, jak se v zoufalém objetí drží vrcholových partií jednoho z cypřišů Cupressus sempervirens variace stricta.

Ještěrka

„Už můžeš dolů,“ zavolal jsem na ní.
„Nemůžu,“ odpověděla.
„Ale jo. Ten štírrr už je zavřenej,“ přidal se i strýc.
„No, nemůžu!“ na jejím hlase bylo znát, že je čím dál namíchnutější. Hučela a brblala jako přetopený papiňák.
„Tak už se ničeho neboj a poď dolů,“ zaprosil jsem.
„Dyť ti řikám, že nemůžu!“
„Proč?“
„Protože to píchá!“
No ano, tam šplhala v panice a lezla po srsti toho stromu, kdežto zpátky…
„Au, au au,“ ozvalo se shůry. Kolem právě procházela skupinka německých turistů a strýc Albert jim, když se podívali nahoru, podal jednoduché vysvětlení: „To sou lidi, co? Vybírrrá tam ptačí vajíčka, věřili byste tomu?“
„Nech si ty fóry a koukejte mě sundat,“ zavelela Hanička. Musím říct, že z tohohle úhlu byla nádherná.
„Škoda, že nemáš mini a tanga,“ nemohl jsem se zdržet, abych nekomentoval svá momentální pozorování.
„Já tě zabiju!“
Nakonec nám nezbylo nic jiného, než si půjčit v nedalekém hotelu Delfín dlouhý žebřík a snést oběť mé lásky na zem. Byla nám neskonale vděčná.

Den to byl ovšem nádherný. Až do Poreče jsme sice nedošli, a štíra chytili pouze jediného, tu samičku, která Hanču tak vyděsila, ale i tak to bylo skvělé. Ještě v Zelené laguně, kousek za hotelem Delfín, jsme zabočili do jakéhosi háje na svahu a vnořili se mezi husté listoví. V ten samý okamžik jsme ztratili jeden druhého z dohledu a jen nadávající hlasy mi dávaly tušit, že tu nejsem a nebudu sám.
„Já to věděla,“ štkala Hanka, která se ještě nestačila vzpamatovat ze šplhu na jehličnaté stromy.
„Kurrrňa, zas ňákej šlahoun,“ ryčel strýc, „mám já tohle ve svym věku zapotřebí.“
Já však nedbal jejich odporu a za stále opakovaného: „Tudy, tudy, ještě kousek,“ jsem je dál vedl houstnoucím podrostem.
Když už jejich nadávky začínaly hraničit se zuřivostí a když já přestával tušit, kde to vlastně jsem, najednou se zčistajasna jednolitá zeleň lesa rozestoupila a přede mnou byla rozsáhlá mýtina s tu a tam vyčnívajícími žlutohnědými balvany porézního povrchu. Připadal jsem si jako v pohádce. Řev v pozadí však neustával.
„Tady sem,“ ohlásil jsem svojí polohu a jen se tak díval na těch zhruba čtyři sta čtverečních metrů nizoučké trávy a malých přízemních keříčků.
„Ráj,“ řekl sem nahlas a vedle mě se objevila rozcuchaná, špinavá a potrhaná Hanička s tváří bohyně pomsty Nemesis.
„Jakej!“ štěkla naštvaně, ale pak, když se zadívala kam jí ukazuji, najednou ztichla a v takřka náboženském uhranutí zírala před sebe.
„Co je to támhle?“ zašeptala najednou a ukázala k vyčnívajícímu skalisku. Na jeho okraji se slunilo malé zvířátko. Bylo tmavě hnědé a díky kamenitému podkladu jsme mohli spatřit i jeho svítivě oranžové bříško a jasně modré hrdélko.
„Ještěrka,“ doplnila Hanka.
Ano byl to pěkně robustní, dobře přes dvacet centimetrů dlouhý sameček paještěrky druhu Algyroides nigropunctatus, které jsou ve zdejším kraji hojné.
„Pfff… pffuj,“ vynořil se na opačné straně mýtiny Albert a vyplivl z úst větvičku jakéhosi keře. „Vy dva už mně vážně lezete na nerrrvy,“ hulákal a zamířil k nám přes prostranství tak nešťastně, že překrásně zbarvenou ještěrku dokonale vyplašil.
„Nemůžeš dávat pozor,“ křičel jsem já a hnal se za tím stvořením.
„Moh jsem si sedět v chládku u barrrovýho …“ pokračoval strýc. Pak se ovšem nic nechápaje otočil a rovnou přešel v otázku: „Co to blbneš?“
„Nevidíš,“ zavolala na něj Hanička a rozhodila rukama, aby se podíval kolem. Paještěrek zde bylo jak naseto.
Sám jsem si toho také všiml. Jak jsem běžel za tím samcem, všude kolem prchaly na všechny strany ještěrky a muselo jich tu být snad na desítky. Dodnes si to neumím vysvětlit, protože podle toho co vím, žijí tahle zvířátka teritoriálně, tak jako většina zástupců čeledi. Každý jedinec si střeží své území a pouze v období rozmnožování se teritoria samců a samiček spojují v jedno. Tady to však vypadalo, jak ve městě malých skřítků, v metropoli ještěrek.
Do večera jsme nachytali přesně dvaadvacet dospělých jedinců paještěrky jadranské a k tomu ještě třináct ještěrek náležejících k druhu Lacerta horvathi. Ty jsou sice menší a ne tak atraktivně zbarvené, jako předchozí, ale jejich výskyt tady, pár desítek metrů nad mořem, byl raritou. Dávají totiž přednost skalám ve středních polohách. Hojné jsou například kolem Plitvických jezer nebo v přímořských svazích Velebitu.

Pokousaný pes

Ptáte se, kde byl celou tu dobu Vašek, náš milý gibon Lar? Samozřejmě také na dovolené, u babičky. Prožíval ji ovšem docela jinak, než my. Objevoval totiž taje venkova.
Ono je to tak, Hančina maminka má pár kilometrů od Loun v obci Lenešice statek hned vedle fary. No a vzhledem k naší cestě se ta bodrá žena uvolila hlídat nám to nezbedné opičí dítě. To samo sebou ještě netušila, jaký si na sebe ušila bič. Ona je to paní nesmírně milá, ale na druhé straně až přehnaně dobrosrdečná. Nemohla například pochopit, proč „to nebohé zvíře“, jak sama tehdy řekla, můžeme trápit uvázané na vodítku. Jenže ono to bohužel nešlo jinak. Naše „ubohé zvíře“ nám krátce před odjezdem zničilo jídelní servis za dva a půl tisíce korun a pokousalo psa paní Dolečkové, protože si chudák spletl opici s fenkou. Ten vám kňučel, to si neumíte představit.
No a tak jsme dva dny před odjezdem do Chorvatska vyexpedovali naši béžovou opici k babičce.
„Pojď sem, ty chudáčku,“ rozněžnila se na zvíře hned po našem odjezdu.