„Jak mít koně“ – 33. Část
I když to tak zatím venku nevypadá, kvapem se nám blíží jaro a to ve mně vyvolává asociaci mláďátek a nového života. Nemůžu se ubránit myšlenkám také na naše nejmenší jezdce a kooáčky. Abych vás v této rubrice pořád jen nepoučovala, přidám dnes výjimečně příběh ze života a doufám, že vás třeba zaujme stejně jako pravidla přirozené komunikace a obohatí o námět k zamyšlení. Naši zvířecí kamarádi totiž mnohdy vědí víc, než my, protože nezapomněli používat svoji intuici, jsou zbavení veškerých předsudků a nestarají se o zbytečnosti.
Od hříběte vymazlený koník
Pohled, kterým můj ženský lékař zareagoval na moji otázku, vypovídal mnoho o bezmoci a tupé rezignaci. „Jestli si milá paní opravdu myslíte, že ježdění na koni zapadá do klidového režimu nastávající matky, o kterém jsme poslední půlhodinu mluvili, pak už mi nezbývá, než vám popřát mnoho štěstí a hlavně zdraví, jste evidentně beznadějný případ a já to vzdávám!“ Nutno říci, že jeho odmítavý postoj mne dost překvapil, až dosud se mi zdálo, že MUDr. Veselý bude mít jistě pochopení pro bez stresový průběh mého těhotenství, k čemuž moje ježdění neodmyslitelně patřilo. Nikde jinde jsem se totiž tak báječně neodreagovala z každodenního spěchu a pracovních povinností. Prospívalo to prostě jak psychicky, tak fyzicky – člověk dýchal čerstvý vzduch a kochal se výhledem na krajinu při vyjížďkách ve volné přírodě. Přestože mi bylo jasné, že to se mnou pan doktor myslí dobře, odcházela jsem s pocitem zklamání, zhrzená a nepochopená. Snažila jsem se, aby mne jeho katastrofické negativní projekce, co vše se může přihodit, příliš neovlivnily.
Dny a týdny ubíhaly, do stáje jsem chodila téměř denně a k veliké radosti mého dvanáctiletého valacha jsem se zaměřila spíše na lehčí udržovací trénink a nenáročné vyjížďky do terénu. V sedle jsem se kvůli rostoucímu bříšku posouvala stále více dozadu a na všetečné otázky okolní jezdecké veřejnosti typu: „Jak dlouho chceš ještě jezdit?“ jsem odpovídala pokrčením ramen a větou: „Dokud budu schopná vylézt na koně.“
Můj od hříběte vymazlený koník mne velmi podporoval. Rozuměli jsme si vždycky, díky jeho dobrácké a spolehlivé povaze a porozumění bylo tím větší, čím více času jsme spolu trávili. Jeho neomylné hodnocení situace v terénu mi mockrát ušetřilo nepříjemnou nehodu. Vzpomínám si na jednu vyjížďku, kdy mrzlo až praštělo a po dlouhotrvající oblevě a dešti ztuhly velké plochy vody na cestách i polích ve zrádná ledová oka. Přes noc trošku nasněžilo, takže tyto pasti byly spolehlivě ukryty pod dvoucentimetrovým nánosem prašanu a čekaly na své oběti. Jake – tak se můj kooský kamarád jmenuje – tenkrát náhle zastavil uprostřed cesty a přes moje důrazné pobídky odmítl pokračovat v kroku. Nejprve jsem si myslela, že jen trucuje a odmítá poslušnost, když stál jako zaražený i po jemném použití ostruh, dostala jsem strach, jestli si zespod neporanil nohu a s úmyslem to zkontrolovat jsem seskočila ze sedla. Dopadla jsem sice na nohy, ale klouzačka pod sněhem byla tak kvalitní, že jsem skončila na zadku pod Jakeovým břichem. V duchu jsem se mu omlouvala za svou hrubost a děkovala za jeho neomylný instiknt a srozumitelný způsob sdělení: „Dál nejdu, je tam led a bojím se, že se natáhnem, vyber, prosím, jinou cestu!“.
Příchod miminka
Bříško mi utěšeně rostlo, na koníka bez sedla jsem k nasedání už dávno začala používat „nastupovací podium“. Bylo přesně v té výšce, kterou jsem potřebovala, stačilo si Jakea přistavit a obkročmo nasednout. Koník byl přitom vždy velmi klidný a trpělivý a zdálo se, jakoby měl skoro obavy, jestli se tam nahoru v pořádku dostanu.
Po práci na jízdárně nebo po vyjížďce jsme vždycky ještě chvíli strávili v boxu, buď bylo potřeba zpoceného koně vyvěchtovat, nebo jsem alespoo ještě chvíli Jakeovi vyčesávala hřívu a ocas a krmila jej přinesenými laskominami. často si někdo z ostatních lidí ve stáji stoupnul ke dveřím boxu, aby si chvíli popovídal. Tenkrát to zrovna byla kamarádka, jejíž děti se u koní pohybovaly od útlého mládí. Probírali jsme zrovna miminko a všechny ty věci, co k tomu patří. „Už víš, co to bude?“ ptala se. Odpověděla jsem, že uvnitř je malý Michael a bude to určitě kooák, jak se patří. Jake se zatím snažil vnutit do mé pozornosti tím, že mi neustále strkal nozdry do dlaně, aby mi naznačil, že potřebuje ještě jednou poškrábat za ušima. Postupně se posunoval hlavou k mému obrovskému bříšku a Danka najednou přestala mluvit a jen ukázala na Jakea : „Dívej, no to je super, on si s tím malým povídá! Slyšela jsem, že zvířata to poznají, když je tam mimino!“ Podívala jsem se dolů. Jake se čelem dotýkal mého břicha, měl zavřené oči a pohyboval pysky tak, že to vypadalo, jakoby mluvil. Začala jsem se při tom legračním pohledu smát a čekala, že koník ustoupí hned, jak se mi smíchem začne bříško hýbat. Překvapilo mne, že se ani nehnul a vydržel to ještě dalších pět minut, jakoby střídavě poslouchal a zase mluvil. Tenkrát jsme se hodně nasmály.
Den, kdy mělo miminko přijít na svět se kvapem blížil, ale i přes to jsem ještě pořád jezdila. Sice pomalu, to znamená pomalým krokem, pomalým klusem i pomalým cvalem… Jedno srpnové páteční odpoledne, když jsem vedla Jakea do boxu, mi hlavou šla neodbytná myšlenka na brzký příchod malého potomka. Byl sice ještě týden čas, ale intuice nelhala. V pondělí nato byl Michaelek na světě.
Celý život se najednou otočil vzhůru nohama. Přestože přibyla spousta nových starostí a miminko se pro mne stalo bezesporu nejdůležitějším tvorem na světě, na svého kamaráda ve stáji jsem nezapomněla. Právě naopak, snažila jsem se udělat si takový režim, abych se za ním pravidelně dostala. Pár dní po příchodu z porodnice už jsme chodili do stáje na vycházky a za deset dní jsem byla znovu v sedle. Michaelek spokojeně spinkal a já si užívala pořádného tréninku, kdy jsem už nemusela dávat pozor na bříško.
Nemělo to tak ale zůstat na dlouho
Začalo to drobnou vyrážkou, která se miminku objevila na tvářích. Ani po nasazení „osvědčených“ prostředků se pupínky neztrácely, naopak, zdálo se, že stav se zhoršuje. Nezbylo, než navštívit odborníka a verdikt zněl – alergie – prostě moderní a rychlá diagnóza na všechno. Bylo třeba dítě otestovat a tuto diagnózu potvrdit nebo vyvrátit, mezitím ovšem bylo nutné pro jistotu dodržovat režim, jakoby miminko alergikem doopravdy bylo. Našeho pejska jsme museli vystěhovat z domu na dvůr, každý den se umývala podlaha v celém domě a do stáje jsem od té chvíle musela sama. Po příchodu bylo potřeba se vysléci hned v garáži a jít rovnou do sprchy, pak teprve k miminku. Když se na to dnes s odstupem dívám, chce se mi smát a označila bych se za lehce neurotickou. Ale tenkrát byly moje iluze doopravdy zcela v troskách. Nechtěla jsem tomu pořád věřit, celá rodina z obou stran a do všech „prakolen“ byla, co se týká alergií naprosto čistá, spíše jsme působili jako ti méně ušlechtilí, ale velmi odolní jedinci, a to vůbec nemluvím o prostředí, ve kterém jsem prožila celé těhotenství – samí psi, koně a kočky. Nedalo mi to spát. Mezitím dny ubíhaly, rok se zvolna klonil k podzimu a já se čím dál víc utvrzovala v tom, že žádné testy a zkoušky na alergie se svým dítětem absolvovat nebudu. Místo toho jsem začala studovat používání technik pozitivního myšlení a mentálně pracovala jak na sobě, tak na malém Michaelovi. A hlavně! Změnili jsme kožního lékaře. Na termín se u něj čekalo několik týdnů, což mne utvrdilo v tom, že bude asi žádaný. Dva dny před plánovanou kožní prohlídkou jsem se zrovna chystala do stáje na svoji každodenní siestu s Jakem, hlídat měl tentokrát manžel, obě babičky byly ten den zaneprázdněné. Když jsem scházela ze schodů dolů do garáže, zazvonil manželovi telefon a moje intuice mi opět nelhala. Odložil a povídá:“Miláčku, nezlob se, musím nutně do práce, dnes to asi opravdu nepůjde“. Prvotní zklamání po pár minutách nahradil vzdor a já věděla, že to musím udělat. Počkala jsem, až manžel, který úzkostlivě hlídal moji hygienickou disciplínu, „odsvištěl“ pryč, pečlivě jsem oblékla a všemi potřebnými mastmi namazala miminko, naložila jej do auta, které bylo značně chlupaté od našeho neskladného psa a vydala se do stáje. Nemohu zastírat, že moje obavy byly veliké, ale víra v dobrý konec ještě větší. Malého jsem spícího a zabubaleného vystěhovala z auta v dětské sedačce a v prázdném boxu podestlala několika balíky slámy a dekami – kdybych se jej pokusila přestěhovat do kočáru, určitě bych jej vzbudila. Teplota byla příjemných asi 15 °C, takže žádný problém. Koně jsem si přivedla z pastviny a šla jej čistit do bezpečné vzdálenosti, aby ani zrnko prachu nenarušilo Michaelův spánek. Jake byl běžně zvyklý zůstat stát tam, kde jej postavím, po vyčištění jsem tedy, aniž bych jej uvázala, odešla do sedlovny pro další potřeby a o to více jsem se po návratu zděsila! Jakeův zadek jen koukal z prázdného boxu, kam jsem uložila svého syna v sedačce. Během těch pár kroků, které jsem na cestě ze sedlovny tryskem uběhla až k nim, mi hlavou proběhlo asi dvacet katastrofických scénářů a moje pozitivní myšlení se rázem změnilo ve velmi negativní. Ovládla jsem se a zadusila výkřik, aby se kůo nelekl, když jsem uviděla, co se tam dělo. Michelek s ručkama napřaženýma přímo před sebe prohmatával s velkým zájmem Jakeovy vlhké nozdry a u toho měl pusu od ucha k uchu roztaženou blaženým úsměvem, říkajícím něco jako: „No to je lepší, než všichni plyšáci, co jsem zatím vyzkoušel“ Můj kůo jen stál, ani se nehnul, jakoby nasával s roztaženýma ušima a přihlouplým výrazem tu omamnou miminkovskou vůni. Byla jsem v šoku a když jsem je z té jejich nirvány vyrušila, oba se na mne škaredě zatvářili. V té chvíli jsem neměla pochyb: „Ti dva už se přeci dávno znali…“.
Pan doktor nám den poté sdělil, že se o žádnou alergii nejedná a nabádal mne k tomu, abych jen proboha zachovala klid a zbytečně neizolovala chudáčka dítě od jeho milovaných zvířecích kamarádů. Vše, co jsme museli absolvovat mi nyní připadalo jako špatný vtip. Plíseo, jak diagnostikoval lékař, byla s použitím příslušného medikamentu za tři dny ta tam a Michi mohl naplno a bez pupínků zářit úsměvem na koníky, pejsky i kočičky.
Od té doby se jeho slabost pro chlupaté domácí mazlíčky utěšeně zvětšuje, koníka používá jako houpačku a občas si zdřímne s pejskem v jeho pelíšku. Můj kůo Jake se o svého malého jezdce vzorně stará a učí jej. A já? Já si už nikdy nedovolím pochybovat o síle pozitivního myšlení a o tom, že když člověk usilovně chce a věří v dobrou věc, tak může svoji upřímnou touhu klidně zhmotnit do reality.
