ZOO – Obchod U kolouška: Večeře

Lar se na ní nevěřícně podíval a pak, jen mu obojek sundala, využil její měkkosrdcatosti poprvé. Nejdříve si objal dlouhýma rukama vlastní hlavu a v podřepu zanaříkal: „U…u…úúú.“

Opice jí snad opravdu rozuměla

„Ono tě to bolelo, ty můj pacholíčku, opravdu?“ posadila se k němu babička a pohladila mu čupřinku na šešulce.
Opičák k ní něžně natáhl ruce, chytil se jí kolem krku a docela zištně jí olízl tvář. Od té chvíle byla jeho. Nakupovala mu na co si vzpomněl, odpouštěla mu cokoliv udělal a vůbec se k němu chovala jako k rozmazlovanému dítěti. Několika šoků se však přesto nevyvarovala. Prvním z nich bylo Larovo ranní vstávání.
I my jsme s tím měli občas problémy, když se každého dne probouzel ještě před svítáním a s prvními paprsky slunce spustil své: „Glooooúúúú…ko…ko….kóóóó…“
Babička první den vyletěla z postele, jako když střelí a oblečena v dlouhatánské noční košili a příčně pruhovaných podkolenkách zůstala stát uprostřed ložnice. Nevěděla, co se děje, ale během vteřinky pochopila, že Vašík už na své půlce manželské postele nespí a že tudíž musí být venku. Také ano, seděl na staré lípě před domem, až docela nahoře a pokračoval ve svém akustickém vymezování teritoria: „Glooooúúúú… tak…tak…tak…“
„Deš sem,“ volala babička jednou nohou ve dveřích, protože nechtěla být spatřena některým ze sousedů. Ani tomu se ovšem nevyhnula, protože během minutky zde byla dobře polovina obyvatel vesnice. Rozespalýma očima sledovali, co se to na stromě u kostela vlastně děje.
Ano, jistě, Vašíka sundali dolů až přivolaní hasiči. Škoda, že babička pochopila teprve následujícího dne, že když tam to „nebohé zvíře“ nechá, ono si po odzpívání své povinné půlhodinky sleze samo. Škoda, stálo nás to po návratu zas několik tisíc, protože zásah hasičů je zásah hasičů a stát na něco podobné peníze rozhodně nemá.
Za tři dny už babičku Larův zpěv ani neprobudil, což se nedá říct o obyvatelstvu Lenešic. Na druhou stranu, jaký je ale vlastně rozdíl mezi zpěvem gibona a kokrháním kohouta. Snad pár desítek decibelů.
Nutno podotknout, že babička zacházela s Vaškem, jako se sobě rovným.Vlastně si postupem času nějak přestala uvědomovat, že jde o zvíře a brala ho jako svého opravdového vnuka. Tak mu třeba to úterý, krátce po obědě, když se ona i Lar naprali bramborovými šiškami se sladkou strouhankou, řekla: „Vašíku, moh bys nakrmit slepice a sebrat vajíčka, než umeju nádobí?“
Nevím, jak je to možné, ale naše opice jí snad opravdu rozuměla. Možná nějaké souznění duší, či co já vím. Opičák ztěžka vzdychl, slezl ze židle, popadl košíček, do kterého babička každý den sbírala vejce a vykolébal se tím svým charakteristickým krokem ven. Stará paní se dala do nádobí.
Už ho měla skoro umyté, ale najednou ji vyrušil nějaký lomoz. Otevřela malé okénko do dvora a zaposlouchala se. Znělo to jako: „Glo, glo, gloóó…“ a do toho se mísilo o oktávu vyšší: „Pak…pak…pááák.“
Vyšla na dvorek.
Lomoz přicházel z kurníku a tak tam babička vtrhla se zlou předtuchou. Ano, na hřadě tam seděl nic nechápající Gibon a ládoval do košíku třetí mrtvou slepici.
Dodnes nikdo neví, co se tam vlastně stalo. Jisté je jen tolik, že vajíčka v kukaních nenašel a tak se je pokoušel vymámit z ptáků, kterým jeho zákrok zjevně neudělal moc dobře. Ještě když jsme se z Chorvatska vrátili, stále byly k obědu jen slepičí polévky a slepice na paprice. Od té doby Lar zvrací, jen ucítí kuřecí vývar.

Stýskalo se mi

Už tři dny jsme byli z dovolené zpátky a mně se ukrutně stýskalo. Nevím, čím jsem starší, tím víc pomýšlím na to, že se do kamenného stavení ve Funtaně odstěhuji natrvalo. Teď jsem byl ale znovu tady, v té zemi kde se sváří politické strany a lidé tím trpí, zpět ve státě, který um a podnikatelské snažení, práci od svítání do úmoru, odměňuje jen neustálým zvyšováním daní. Čím víc děláte, tím víc platíte a … bohužel tím míň si i vyděláte. Byl jsem doma.
Hanička už se po těch třech dnech neustálého vzdychání nemohla na moje utrpení dívat a nakonec objednala stůl na Daliborce. Je to taková docela útulná restaurace na náměstí, hned proti budově městského soudu a vaří tady skvělou čínu a gratinované brambory.
Vyrazili jsme večer až těsně před osmou, protože zavřít krám i pobočku Tropy a obstarat všechna zvířata, to zabere skoro dvě hodiny. Byli jsme s Hankou splavení jako hříbata, když tu se přikolébal rozesmátý strýc Albert v něčem, co připomínalo starořímskou tuniku a s gibonem Larem v náručí. Obdivoval jsem ho, tedy strýce, jak dokázal každodenně unikat jakékoliv povinnosti a bez pocitu zodpovědnosti si užíval života na velmi vysoké úrovni. Žil si jako král.
„Tak kdy už pudem?“ zeptal se, jako bychom ho právě my dva zdržovali ze všeho nejvíc.
Zvedl jsem se od vaničky s bahenními želvami a pokrčil jedno obočí. Hanka však, tušíce hrozící roztržku, hned přispěchala a s odzbrojující nevinností se mě zeptala: „Zamkneš vzadu, viď, já bych na to musela pořád myslet…“
„Ještě musím vynést bordel,“ obrátil jsem se k ní.
„Už jsem to vynesla. Jen zamknem a můžeme jít.“
„No to je dost,“ nechal se slyšet strýček a nic nedbal na to, že nás tím, teď už oba, notně dopálí.
Pevně jsem semkl rty, zavřel želvy, zamkl krám a držíce se svojí přítelkyně, zamířil k autu. Nejradši bych Alberta praštil.
O pár minut později už jsme seděli v salonku a čekali na objednané jídlo. Nemyslete si, přesvědčit číšníka, že Vašík je dítě, nebylo jen tak. Nevěřil nám, třebaže gibon měl na sobě dětské plenkové kalhotky a tričko s krtečkem. Nakonec to spravila až stokoruna zasunutá do kapsy tmavě fialového saka, i tak se ovšem po nás díval s despektem.
Přinesli jídlo. Dospělým tu již zmiňovanou a bezkonkurenční kuřecí čínu, Vendovi pak banánový pohár se šlehačkou, broskve a hlávkový salát s vlašskými ořechy. Radostí otevřel tu svou nevymáchanou hubu a s jazykem daleko vystrčeným na obsluhující personál hlasitě zamlaskal.
„Dobrou chuť,“ řekl jsem a s ústy plnými sbíhajících se slin jsem si vybalil příbor z ubrousku.
„Ale ne,“ odvětila Hanička.
„Co je?“ podívali jsem se na ní, já, Albert i Lar. Ona jen bradou ukázala ke vchodu. Kouknul jsem se tím směrem a pak vrhl pohled na volný stůl po naší pravici: „Nechceš mi říct, že ta reservace tady vedle je …?“
Hanka pokrčila rameny.